Anna Polívková, jeho vnučka, se po šedesáti letech dostává tamtéž jako patronka prvního českého týmu La Carrera Panamericana Czech Republic.
Symbolické spojení dědečka a vnučky
– nastává pomyslně v místech, kde Juhan aktivně závodil a zanechal nesmazatelnou stopu… Připomeňme, že Jaroslav Juhan původně ani nebyl automobilovým závodníkem, tím se stal až po své emigraci z komunistického Československa v roce 1950. Na Panamericanu přitáhl značku Porsche, jíž se stal předtím v Guatemale obchodním zástupcem. Na základě svých úspěchů u závodního volantu dostal poté v Guatemale občanství. Zdálo by se, že léta odloučení od původní rodiny smazaly zcela vzájemný kontakt Juhana s hereckou rodinou Steimarů, z níž Anna Polívková pochází, ale opak je pravdou…
Kdy jste se vlastně poprvé dozvěděla o tom, kdo je váš dědeček?
Bylo to až z babiččina vyprávění. Dědu, vlastně Jardu, jak jsme mu říkali všichni, jsem poprvé poznala v poměrně raném dětství. Ještě za komunismu jsme za ním jezdili, bydlel už v Ženevě a měl dům kousek od Cannes (Juhan přesídlil zpět do Evropy po zhoršení politické situace v Guatemale v roce 1961, pozn. jv). Jako dítě jsem se ho ptávala, kdy zase přijede on za námi. Říkal, že to bude možné, až ze zkratky názvu republiky zmizí to jedno S. Tenkrát jsem jeho odpovědi vůbec nerozuměla.
A nebylo se vyprávění babičky Jiřiny Steimarové ovlivněno obtížnou životní situací,kterou jí Juhanova emigrace přinesla?
Dědovy a babiččiny verze se samozřejmě lišily velmi. Neustále jsem nutila babičku, aby mi vyprávěla, proč má jednu oční panenku větší než druhou. Byl to následek malé mozkové mrtvičky, kterou prodělala poté, co Jardu slyšela shodou náhod a neočekávaně v telefonu, po dvaceti letech…
A kdy se Jaroslav Juhan poprvé podíval zpět do rodné vlasti? Jaký byl pak jeho vztah k vám všem, kteří jste pocházeli z hereckého rodu, zatímco jeho kořeny byly přece jen odlišné?
Před pádem komunismu jsme za ním jezdili, po revoluci zavítal k nám i on. S návratem ale louho otálel. Myslím, že se bál návratu starých pořádků. Objevil se za oknem našeho domu až dva měsíce po revoluci. Snažil se své rodině vynahradit to, co promeškal, a trpěl tím, že to nebylo zcela možné. Krásně se choval i k babičce a i Jirku Kodeta měl moc rád.
Takže závodnickou minulost pana Juhana jste poznala až z jeho vyprávění?
Ano, vyplynulo to až z toho, co nám o sobě řekl. Nijak se tím nepyšnil.Opravdu oceňuji jeho závodnickou minulost až teď, při cestě do Mexika. Jeho život byl totiž naprosto fascinující celkově a ta závodnická část byla spíše epizodou v jeho vyprávění.
Poznala jste také Jaroslavova staršího bratra Františka, který byl mezi válkami nejvýznamnějším motocyklovým závodníkem u nás?
Ano, potkala jsem ho po revoluci v Praze, kdy se sem podíval po padesáti letech. Paměť mu v té době už nesloužila, ale po těch pár dnů v Praze jako by ožil a chvíli byl jako za mlada. I on byl velmi šarmantní pán.
Jak vzpomínal Jaroslav Juhan na Carreru Panamericanu? Jaký vztah k tomuto klání mu vlastně zůstal?
Rozhodně byl hrdý,že se tohoto závodu účastnil, byl pro něj důležitý i obchodně a díky svému prvnímu úspěchu získal guatemalské občanství. Myslím, že vzpomínky na Carreru byly spíše hořkosladké. Asi to nebylo úplně spravedlivé a objektivní a s těžkým srdcem vzpomínal na nehody, které se tam staly. Ostatně, nedlouho po druhé absolvované Carreře skončil se závoděním úplně.
Víme o tom, že vás pan Juhan podporoval při studiích v Paříži. Bral vás tou dobou do motoristického prostředí, v němž měl řadu vysoce postavených přátel?
V Paříži jsem stejně jako moje sestra Vendulka studovala díky Jardovi. Je pravda, že jsem byla orientovaná životně hodně jinak, přesto jsem občas absolvovala nějaká automobilová setkání. V Paříži jsme chodili do restaurace Volant, což bylo u Huela, který byl také závodník a fantastický kuchař. Potkala jsem třeba šéfa Lotusu a také mám zlatý odznáček Porsche. Když s ním přijdu do továrny Porsche, tak mě tam prý provedou. Někdy to musím zkusit.
V jednom z televizních rozhovorů jste zmínila skvělou jazykovou vybavenost pana Juhana. Přibližte nám, kolika jazyky se vlastně dokázal dorozumět?
Tak především, on perfektně mluvil česky i po padesáti letech. Měl krásnou prvorepublikovou češtinu s trochu odlišnými dobovými slovosledy. Říkal, když umíš v nějaké řeči i vtipkovat, tak ji ovládáš. A to on uměl ve francouzštině,italštině, španělštině, katalánštině, angličtině a němčině. O té říkával, že je to vynikající jazyk pro techniky a automobilisty, protože dokonale popisuje každou součástku. Myslím, že i portugalsky mluvil…
Co očekáváte od své návštěvy Carrery Panamericany?
Já se prostě nesmírně těším a jsem zvědavá. Vím, že děda by měl obrovskou radost. Doufám,že potkám i někoho, kdo Jardu znal. Určitě by mu ohromně lichotilo, že na tiskovou konferenci týmu přišel i ministr zahraničí. Těší mě, že mám právě tady možnost na něj tak intenzivně zavzpomínat.
Jaká jste řidička?
Řídím moc ráda, hlavně když jsem v autě sama.
Co byste přála českým závodníků, kteří se vydali na Carreru po stopách vašeho dědečka?
Aby vyhráli!
Jiří Vintr: Děkuji za rozhovor.
Jiří Vintr, Media manažer týmu, media@panamericanarally.cz
