Brněnský jezdec Zdeněk Vrátníček k nešvarům v českém rallysportu – 2.díl

Ve druhé části přinášíme i některé návrhy na možná řešení kritizované situace.

Co by jsi navrhoval na zlepšení situace? Jak z toho ven ?

Takže, nejdříve by se měl udělat pořádek v jedné malé, ale zásadní věci. Myslím, že je zcela logické, aby byla posloupnost: školení, testování a pak teprve první soutěž sezony. Není žádný důvod k tomu, aby první závod probíhal jenom pár hodin po oslavách příchodu Nového roku, v podstatě bez informací o novinkách a pravidlech v nové sezoně, ještě na území jiného státu – dere se mi na jazyk slovo neregulérně. To je prostě špatně.

Dále, FAS by měl pochopit, že množství skutečných profesionálů, tedy posádek, které se tímto sportem skutečně živí a nemusí chodit do práce, či starat se o svoje podnikání, by se dal spočítat na prstech jedné ruky a pár prstů by nám ještě zbylo. Proto ten, kdo má na svědomí sestavení kalendáře tzv. „velkého“ mistráku, by se měl dobrovolně přihlásit u docenta Chocholouška, protože když pominu naprosto nesmyslný termín první soutěže a to navíc mimo území našeho státu, tak uspořádat dvě soutěže /Vsetín, Šumava/ během 14 dnů, to už je naprosto mimo realitu.

Další problém je i to, že vlastně během tří měsíců proběhne šest soutěží, což v praxi znamená , že prakticky plus mínus máme co tři týdny jeden závod. Pak najednou v polovině září je poslední podnik a hotovo. Ten dost nesmyslný „fofr“ od jara do poloviny léta je prostě zbytečný! Tedy pořádek v termínech kalendáře s ohledem na posádky.

Jedna otázka: je „velký mistrák“ v podstatě shluk závodů s dosti rozdílnou délkou, obtížností, startovným a bohužel i pravidly nebo je to seriál závodů , splňující určitá pravidla a normy?? Je zajímavé, že to, co se celkem bez problémů velmi daří ve sprintech, tedy aby jednotlivé podniky měly obdobnou délku, obtížnost, startovné, ve velké míře i časový harmonogram, tak ve velkém mistrovství to jaksi nejde. Jistě by bylo zvláštní a nepochopitelné, kdyby na sprintech si pár pořadatelů zvedlo startovné o 50%, někdy i o 100%, závod by byl dvoudenní a pořadatel pozval výraznou zahraniční konkurenci, zatímco naprosto stejný princip ve velkém mistrovství nikomu nevadí.

Jednotlivé podniky mistrovství / stále mluvím o „velkém“mistráku/ by měly mít jednotné startovné. Pokud za konkrétní umístění dostanu stejný počet bodů, není odůvodnitelné, aby na jednom závodě bylo startovné dvakrát vyšší, než na ostatních. Tento problém se hlavně týká Barum Rally, kde navíc mimo zvýšené startovné pořadatel vlivem zařazení soutěže do jiných seriálů, zón atd., které většinou české jezdce, potažmo hlavně jejich sponzory, moc nezajímají, přitáhne výraznou zahraniční konkurenci, která hlavně v minulých letech odebírala naše jezdce o body. Tento problém se dlouho neřešil, prostě nebyla snaha.

Vzhledem k jistě oprávněné touze pořadatele takové soutěže se dostat do nějakého prestižního seriálu by se tato situace dala řešit nezařazením takové soutěže do seriálu mistrovství republiky. Kdo z našich jezdců by chtěl a měl zájem, jistě by se zúčastnil i bez vidiny zisku bodů a nemyslím, že by jich bylo málo.

Pořadatelů, kteří by za takový prestižní podnik „zaskočili“ v seriálu mistrovství republiky, tady máme dost! Ale abych nebyl nespravedlivý, tento problém se v menší míře pochopitelně týká i Šumavy a také Bohemky.

Zcela jistě by se měl odbourat systém „superrally“, který spíše škodí, než prospívá. Čekat po odpadnutí někde v hospodě na konec soutěže a pak si přijít pro pohár je mimo mé chápání ! Možná by stálo za úvahu, zda nehodnotit jednotlivé dny samostatně. Tento systém se kdysi používal např. v Německu. Určitě by byl spravedlivější, i když by vyžadoval rovnoměrnější rozdělení délky soutěže na oba dva soutěžní dny, ale posádka, která by odpadla první den, by nastupovala do „nového“ závodu nezatížena náloží trestných minut.

Zcela určitě by se měl udělat pořádek ve vyhlašování kategorií, kde se uděluje mistr republiky. Pokud účastníci soutěže platí stejné startovné, mají mít taky stejné možnosti v „boji“ o mistrovský titul. Já například „bojuji“ (já pochopitelně už moc ne) se svou čtrnáctistovkou proti vozům o obsahu 1600 kubíků i proti dvoulitrům, včetně přeplňovaných „brikeťáků“.

Je to stejná blbost, jako by Pešek se svou stopětadvacítkou měl závodit o titul proti Rossimu s jeho osmistovkou. Jistě by do takového souboje s nějakým elánem moc nešel. Ten, kdo tohle vymyslel, by si měl stoupnout do fronty na docenta Chocholouška taky ! To stejné platí i pro skupinu N, kde bývala v minulosti zařazena i „Pévečka“. Dochází tak k devastaci „malých“ tříd, jejichž účastníci nemají pražádnou šanci na zisk mistrovského titulu.

Takže, buď by se měl vyhlašovat mistr republiky v každé třídě, což dříve bylo naprosto běžné, nebo, a to by asi bylo spravedlivější, vyhlašovat mistra republiky pouze jednoho, tedy pouze v absolutní klasifikaci. Jistě by to výrazným způsobem zvedlo prestiž takového titulu. Dnes máme mistra republiky například i za mládí nebo i v kategorii, kde jezdí tři vozy /S/ a podobně. V mé třídě A5 přitom třeba bývá pravidelná účast 15 a více vozů…..

Federace by ale především měla garantovat platnost předpisů a zejména použitelnost vozů minimálně na tři roky dopředu, závažné změny minimálně předhlašovat jeden rok dopředu, ale vždy po jednání s jezdci, či soutěžícími! Jak má někdo investovat do soutěžního vozu milionové částky, když mu u nás nikdo nikde negarantuje, že ho třeba za rok bude moci ještě používat! Dále všechny návrhy by neměly být anonymní a měl by za ně někdo nést případnou odpovědnost. Jistě jsou v rally komisi dostatečně sebevědomí členové, kteří se nebudou za své názory a návrhy stydět.

V oblasti organizování vlastních závodů se dostala Federace vlastní snahou vtáhnout pod svá křídla pořadatele do té doby „volných podniků“ do stavu, kdy je přetlak pořadatelů. Pak absencí průhledného a transparentního hodnocení jednotlivých podniků, jak a to především ze strany jezdců, ale i ze strany činovníků FASu, dochází k tak zoufalým činům, jak bylo pro loňský rok třístupňové mistrovství v soutěžích, což byla alespoň podle mne naprostá chyba.

Pro letošní rok se nám systém mistrovství sice vrátil do starých kolejí, ovšem vlastně s původním počtem závodů, přičemž zařazování jednotlivých podniků do té, či oné úrovně, bohužel provází oprávněné pochyby o zdravém rozumu /viz výše -termíny/ a vyvolává dohady o nepřípustných vlivech. Pokud mi někdo sdělí v polovině loňského roku, že ten, či onen podnik je již s jistotou zařazen do „velkého“ mistráku, tak je snad každému jasné, že je „cosi shnilého nejenom ve státě dánském“, jak by řekl klasik a já s ním.

Následně na tzv. kalendářové komisi dojde k takovým paradoxům, že jeden pořadatel, mající po mnoho let jeden svůj podnik tradičně na jaře a druhý na podzim, dostane velmi jarní termín krátce po sobě pro oba podniky, což je případ vyškovských pořadatelů, kteří organizují oblíbené sprinty ve Vyškově a Tišnově.

Jak by jsi změnil vlastní soutěže, máš zde také výhrady?

Organizace závodů je někdy zbytečně komplikovaná, časově náročná a nekompaktní. Přejímky /platí pro sprinty/ brzo v pátek, někdy i dopoledne, takže si mechanici musí zbytečně brát dovolenou. Dlouhé prostoje po dojetí posádek do cíle, než se povede zorganizovat vyhlášení, či spíše vyvěšení výsledků apod.

V tréninku bych například zrušil povinnost pořadatelů sledovat trénující posádky při seznamování se s tratí, většinou tyto průjezdy a jejich zaznamenání ve výkazech nejsou následně pořadatelem kontrolovány, navíc to zpomaluje a ohrožuje jak ostatní účastníky silničního provozu, tak i vlastní posádky, a narušuje to soustředění při psaní rozpisu a je to i v kolizi s pravidly silničního provozu. Navíc možnost vracet se po trati rychlostní zkoušky by zkrátil čas potřebný pro seznámení se s erzetou.

Na závodech v Rakousku se jedna rychlostka jezdila v obou směrech a přes velmi úzkou silnici proběhlo napsání erzety v obou směrech naprosto bez problémů a neujeli jsme ani metr navíc. Místní obyvatelé rázují sem a tam a já musím kvůli hloupému předpisu často najíždět desítky kilometrů navíc.

Možná by se i vyplatilo, aby jinak řády „nedoporučované“ používání retardérů, kterých někde bývá i 5 až 6 na rychlostce, dostalo nějaký řád. Tím myslím nějakou standardizaci, jak rozměrů, tak i materiálů. Při tréninku tam totiž je maximálně čára na silnici, velmi často pro větší zábavu za zatáčkou, pak v závodě se tam přiřítíte v maximálce a teprve zjišťujete, co to tam vlastně stojí v cestě. Dle invence pořadatele a dle místních zdrojů to může být retardér v lepším případě ze slámy, někdy z pneumatik, hůře pak z traktorových pneumatik, případně vylitých betonem, někde i z 200 litrových sudů, naplněných vodou, to vše vyplněno plápolajícím „mlíkem“, přičemž bývá často problém pro malé rozměry se těmito retardéry vůbec protáhnout. Závodničky totiž mají často omezený rejd.

Cílem retardérů by mělo být zpomalení, ne zastavení, a mělo by být jasné, do čeho vlastně z velké rychlosti budeme brzdit, protože jinak nedojde ke zvýšení bezpečnosti posádek, ale naopak k jejich ohrožení !

Ale abych jenom nekritizoval, je dobře, že se u nás vůbec soutěže jezdí, ono to totiž není tak úplně samozřejmé, že všichni ti pořadatelé, technici, sportovní komisaři a ostatní činovníci nejedou o víkendu na chalupu, či na výlet, ale dělají tu někdy opomíjenou „bafuňářskou“ mravenčí práci, abychom se mohli svézt. Jenom je potřeba si uvědomit, že může nastat doba, kdy počet závodníků klesne pod počet pořadatelů.

Připravil: Pavel Jelínek