Všeobecně se má za to, že pro řízení automobilu jsou nejdůležitější dvě ruce a dvě nohy. Některým lidem však život tuto samozřejmost odepřel. Znamená to, že tělesně postižení řidič jsou svému okolí nebezpeční? To v žádném případě, protože více než zdravé končetiny je důležitější správně fungující mozek. Na silnicích totiž nezabíjí ruční řízení, ale agresivita a bezohlednost.
„Tvrzení, že tělesně postižení řidiči jsou v silničním provozu nebezpeční, je absurdní,“ říká předsedkyně Svazu tělesně postižených Helena Klasnová. Stejný názor zastává i vozíčkář Pavol Bahyl, jehož firma se specializuje na úpravy řízení pro tělesně postižené. Připouští však, že někteří těžce postižení řidiči mohou mít s řízením určité problémy.
Jedná se o takzvané quadruplegiky (lidi s postižením dolních i horních končetin), u nichž je velmi důležitá míra hybnosti a síly která jim zůstala – jde o úchop volantu a sílu, jakou vyvinou. „U nějakých 15 či 20 % výrazněji postižených invalidních řidičů se může stát, že pokud jim nějaký „střelec“ hodí myšku rovnou před kapotu, nemusí dokázat zastavit tak rychle, jako dobrý zdravý řidič,“ odhaduje Pavol Bahyl. Tito řidiči si však jsou svých omezení vědomi, a proto si v dopravním provozu počínají velice opatrně.
Někteří tělesně postižení naopak jezdí autem daleko častěji než zdraví lidé, a proto jsou i zkušenější. „Vozíčkáři používají osobní vozidlo skutečně velmi často, spousta jich ročně najezdí hodně přes 15 000 kilometrů a jsou vyježdění a tím i bezpeční. Také si možná více uvědomují riziko úrazu,“ objasňuje Bohumil Kábrt, který se po nezaviněné autonehodě pohybuje už 27 let pomocí ortopedického vozíku. „Myslím, že hendikepovaní jezdí opatrněji a pozorněji. Tím pádem pomaleji, a proto bourají méně než ostatní řidiči,“ říká major Stanislav Huml, vedoucí odboru dopravní policie PČR správy Středočeského kraje
„Hendikepovaní řidiči se účastní nejrůznějších soutěží v řízení, jízd zručnosti, slalomů a podobně. U zdravých řidičů většinou nic kromě autoškoly není – udělají si řidičák a tím to pro ně většinou končí. Zatímco zdraví řidiči se učí vlastně jenom svými chybami v provozu, invalidi se hodně často setkávají na různých srazech a soutěžích, kde se zdokonalují v řízení a seznamují i s novými trendy v systémech ovládání,“ poukazuje Pavol Bahyl na skutečnost, že hendikepovaní mohou být často lepšími řidiči než jejich zdraví kolegové. „Za celou dobu své praxe jsem nevyšetřoval nehodu, kterou by zavinil hendikepovaný,“ potvrzuje major Stanislav Huml.
Podle dopravního psychologa Jiřího Seidlice se drtivá většina hendikepovaných chová na silnici správně, můžou však existovat výjimky. „Někteří se ještě se svým úrazem nebo nemocí nevyrovnali – jsou zatrpklí a mohou být v interakci s ostatními řidiči agresivnější. Mohou řídit své vozidlo dost razantně, bezohledně především vůči sobě, s podvědomím, že nic horšího se jim už nemůže stát!“ říká Jiří Seidlic. Z praxe zná dokonce případ, kdy invalidní řidič napadl a zranil svými holemi jiného řidiče, protože mu nedal přednost. „Posudek zněl na nepřiměřenou emocionální vzrušivost, reaktivitu, snížené sebeovládání a manifestní agresivitu. Byla to výjimka,“ dodává Jiří Seidlic.
Pokud mají tělesně postižení řidiči zmínit nejpalčivější problém v dopravě, všichni bez výjimky uvádějí: Parkování! „Řada řidičů nerespektuje vyznačená parkovací místa pro vozíčkáře a na padělaný či neoprávněně užívaný znak, nebo i bez něj tato parkoviště užívají,“ poukazuje na rozšířený nešvar Bohumil Kábrt. „Znak vozíčkáře má dnes v autě skoro každý. Spousta lidí má někde v rodině třeba babičku, které tak trochu něco je – znak „vozíčkáře“ je hned na světě. Vyhrazená místa pro vozíčkáře jsou plná „vozíčkářských“ aut, ale vystupují z nich dvacetiletí, úplně zdraví kluci,“ upozorňuje hendikepovaný řidič František Glazar.
Bezohledné a nevšímavé řidiče neodrazuje ani riziko vysokých sankcí. „Za neoprávněné parkování na místech určených pro invalidy lze uložit blokovou pokutu až do výše pěti tisíc korun, u ostatních přestupků lze uložit blokovou pokutu do tisíce korun,“ upozorňuje městský strážník Viktor Kopřiva. Přiznává však, že se jedná o velmi rozšířený přestupek.
Parkování na místě pro invalidy je bezohledný čin, ale život tělesně postiženým řidičům mohou nevědomky zkomplikovat i jinak ohleduplní řidiči. Vozíčkář potřebuje vedle svého auta dostatek volného místa (minimálně 1,2 metru), aby mohl přesednout od volantu na vozík nebo obráceně.
„Stalo se mi, že jsem zaparkoval do úzké škvíry, ale nemohl jsem vystoupit a vyndat vozík. Nikde jinde místo k zaparkování nebylo, a tak nezbylo nic jiného, než vytáhnout vozík kufrem a nasednout do něj z kufru. Naštěstí mám kombíka, takže to jakžtakž šlo. Lidi, kteří chodili kolem, ale dost koukali,“ vzpomíná František Glazar.
Tělesně postižení spoluobčané jsou tedy za volantem řidiči jako každý jiný. Odlišuje je pouze to, že musí občas vystupovat kufrem, pokud si nějaký zdravý řidič vyhlédne jejich vyhrazené parkoviště pro svůj vůz. Auto pro ně není překážka, se kterou by museli bojovat, ale naopak nástroj, který jim umožňuje nalézt zpět ztracenou nebo omezenou mobilitu. Problémy, se kterými se v dopravě potýkají, jsou společné všem řidičům: sobeckost, agresivita, nedostatek ohleduplnosti.
Víte že:
- Na modrý parkovací znak pro invalidní řidiče má nárok každý držitel průkazky ZTP, ZTP/P. Neslyšící řidič má nárok na znak „ucho“?
- V České republice je příspěvek na automobil pro tělesně postižené (s výjimkou neslyšících) ve výši: ZTP – 5624 Kč ročně, ZTP/P 9124 Kč ročně?
- Držitel průkazu ZTP, ZTP/P může požádat u svého úřadu (odbor dopravy) o vyhrazené parkoviště v místě svého bydliště?
- Tělesně postižený řidič potřebuje k nastoupení a vystoupení z vozu minimálně 1,2 metru volného prostoru?
- Je-li to naléhavě nutné, nemusí po dobu nezbytně potřebnou řidiči s označením O1 (invalidní vozík) dodržovat zákaz stání?
Zítra ve čtvrtek 1. dubna Rozhovor s Ing. Pavolem Bahylem, majitelem firmy specializované na montáž ručního řízení do automobilů. Sám na vozíku.
