Aral, dejte přednost bezpečnosti! Téma 8/5: Tělesně postižení řidiči

Ostatní řidiči často parkují na místech vyhrazených pro invalidy, stává se vám taková situace často? Jak jí pak řešíte, když musíte zaparkovat?

Stává se to velmi často, protože znak vozíčkáře má dnes v autě skoro každý. Mají doma babičku, které trochu něco je a znak je na světě. Je sice pravda, že pokud není ta osoba, která má oprávnění na znak, v autě, nesmíte ho použít. Ale kdo to dnes zkontroluje? Takže vyhrazená místa pro vozíčkáře jsou plná „vozíčkářských“ aut, ale vystupují z nich dvacetiletí, úplně zdraví kluci. A jak to řeším? Zaparkuji jinde.

A když nemáte potřebný metr a půl na vystoupení z vozu?

Jednou se mi stalo, že jsem zaparkoval do úzké škvíry, ale nemohl jsem vystoupit a vyndat vozík. Nikde jinde místo k zaparkování nebylo, a tak mně nezbylo nic jiného, než vytáhnout vozík kufrem a nasednout do něj z kufru. Naštěstí mám kombíka, takže to jakžtakž šlo. Lidi, kteří chodili kolem, ale dost koukali…

Jak takové situaci lze zabránit? Zavést větší pokuty?

Pokud vynecháme „uvědomělost“ spoluobčanů, tak snad jedině nějakým zpřísněním vydávání znaku vozíčkáře, ale to také není úplně ono. Nicméně musím říci, že se situace hodně zlepšila tím, že je možné zavolat odtahovou službu a ona musí auto z vozíčkářského místa odtáhnout. Problém je, že musíte mít „volných“ pětačtyřicet minut na čekání, než odtahovka přijede. Takže to dělám pouze u mě před domem, kde zaparkuji před auto, které tam stojí. Jdu pak domů a počkám, až odtahovka přijede.

Znáte nějaké nehody hendikepovaných řidičů? Jsou něčím neobvyklé?

Znám a myslím, že ničím neobvyklé nejsou. Prostě průšvih.

Jaké jste musel splnit podmínky, abyste získal řidičské oprávnění?

Úplně stejné jako všichni ostatní. Existují autoškoly, které mají předělaná výuková auta na ruční ovládání. Musel jsem splnit test i určený počet jízd, stejně jako ostatní žadatelé o řidičský průkaz.

Co Vám na silnici nejvíce vadí?

To je na dlouhé povídání… Nejvíce ale snad lidé, kteří víc ohrožují ostatní, než sebe.

Jak by vám ostatní řidiči mohli pomoci?

Kromě toho parkování nijak. Při jízdě pro mě platí pravidla stejná všem řidičům, takže navzájem bychom si mohli pomáhat respektováním života a vzájemnou ohleduplností. Nesmí se zapomínat na to, že auto slouží hlavně k převozu z místa na místo, ne k vybíjení mindráků a závodění.

Jak často jezdíte autem a za jakým účelem? Dokážete si život bez auta představit?

Svým autem jezdím takřka denně za jakýmkoli účelem. Když mám tuto možnost, nebudu se přece na druhý konec Prahy táhnout s vozíkem v autobuse. Najedu ročně přes dvacet pět tisíc kilometrů. Bez auta si život opravdu představit nedokážu, je součástí mojí mobility. Nahrazuje můj pohyb tam, kde sám nestačím.

Zítra ve středu 7. dubna rozhovor s PhDr. Jiřím Seidlicem, psychologické pracoviště – laboratoř LADOP.