Vynucené vzpomínání

Liberecký jezdec sice své největší úspěchy získával s vozy Škoda aBMW v mistrovství Evropy cestovních vozů na okruzích, ale svou automobilovou kariéru – jako ostatně řada našich dalších okruhových závodníků – začínal s tisícovkou škodovkouv prachu automobilových soutěží.A dokonce ani ne za volantem, ale na sedadle spolujezdce. V jednadvaceti letech už ale měl první výkonostní třídu v kopcích a když mu bylo o dva roky víc, objevil se na okruzích. Rok poté už byl v reprezentaci pro tehdejší Pohár míru a přátelství a v následující sezoně za volantem škodovácké stotřicítky vyhrál pohárový závod ve Schleizu. Na naší automobilové scéně se stal nepřehlédnutelným. Mladobo-leslavský tovární tým měl najednou konkurenci jako hrom a Vojtěch se – spolu s Engem – pustil v roce 1978i do Evropy. V následující sezoně vyhráli v 1. divizi svůj první závod s evropským predikátem a kariéra této dvojice – v níž Vojtěch plnil jakousi šéfovskou a dominantní úlohu – vrcholilav nejslabší evropské divizi rokem 1981, v němž se podíleli na titulu mistra Evropy, který získala mladoboleslavská značka. V té době už ale razantní a ambiciózní Vojtěch, mezi jehož nejzamilovanější sporty patřilo lyžování, uvažoval o možnostech, jak zasahovat v mistrovství Evropy do absolutního pořadí. A tak se v roce 1982 po krátkém intermezzu s Opelem Monza s Engem přesunul do BMW 528i a jeho kariéra kulminovala. Za volantem mnichovského vozu byli totiž ještě 20 minut před koncem brněnského závodu ME absolutně druzí (pak automobil, jehož palivová nádrž byla následkem drobné havárie prasklá, shořel). 14 dnů poté Zdeněk Vojtěch vyhrál s Rakušanem Jo Gartnerem závod evropského šampionátu na Österreichringu. Jako prvnía také poslední český jezdec v celé historii tohoto mistrovství. V nejpopulárnějším závodě cestovních vozů – při 24hodinovce v belgickém Spa – pak trio Vojtěch, Enge, Bychl jezdilo ještě po devíti hodinách jako druhé a budilo v tiskovém středisku ohromnou senzaci. Jenže pak jim u vozu upadlo kolo a bylo po ní. Přesto však- navzdory dlouhé opravě – naše trojice ještě dokázala vyválčit místo v první desítce.

V následujících třech letech bylo možné Zdeňka Vojtěcha vidětv bavorských vozech BMW 635 CSi opět. Se Surerem a Cecottem dokonce v továrním týmu Schitzer. Navzdo-ry tomu, že Vojtěcha k předsezonnímu testování ve vozech Jaguar pozvali Tom Walkinshaw a také Cesare Fiorio, který měl zase zájem o start libereckého jezdce s vozy Lanciav mistrovství světa značek. A jak se později ukázalo, byla to zřejmě chyba, protože mnichovské automobily v té době přímo hýřily mechanickými poruchami. V roce 1986 se Vojtěch přesunuldo automobilů s trojcípou hvězdou ve znaku a v ME byl s modelem 190E

dvakrát ve své divizi druhý, rok nato už ale opět seděl v auto-mobilech BMW, tentokrát v nové »em-trojce«, v níž i svou kariéru zakončil.

V tu dobu už ale měl i průkaz obchodního pilota s mezinárodní doložkou, a tak začal pracovat v liberecké Dukle jako instruktor oddílu leteckých sportů. Ale jakmile to šlo, vrhnul se do víru obchodu s automobily značky Peugeot. Založil firmu Federal Cars, zapomněl na své někdejší poněkud lehkomyslné představy o životě a pracoval 12 či 13 hodin denně. A i když si zoufale přál, aby jeho synové nezkoušeli závodit také, ničeho takového se nedočkal ani náhodou. Naopak. Do závodění se pustili oba a nepřímo ho donutili, aby se k němu vrátil i sám. Alespoň jako zakladatel Peugeot Cupu a šéf jejich týmu. Díky tomu jsme ho opět potkávali kolem závodních okruhů a znovu mohli vést vášnivé diskuse kolem automobilových závodů. Poslední listopadový den, jen několik set metrů od svého domova, však tohle všechno skončilo: Zdeněk Vojtěch nám totiž ve svých 47 letech hodně tragicky připomenul, že provoz na silnicích může být mnohem nebezpečnější než automobilové závody, které byly jeho životem.

převzato z Modrobílé revue jaro 1999
Modrobílá revue – čtvrtletník BMW Auto Clubu Praha v AČR