Tomáš Töpfer jezdí s Mazdou

Když máte motivaci,“ říká, „stihnete hodně. Když vás něco baví, tak pro vás neexistuje časové omezení. Já nejsem workoholik. To jenom tak opticky vypadá. Já jsem v podstatě línej člověk a celej život pilně pracuju jenom proto, aby to nikdo nepoznal, protože bych se za to styděl. No a při té příležitosti toho hodně stihnu.“

V seriálu „Život na zámku“ působíte v roli doktora Krále dojmem kliďase, který se však dokáže rozhorlit pro správnou věc. Jaký jste ve skutečnosti?

„Já myslím, že jsem takovej, protože já už jsem hodně starej na to, než abych něco předstíral. Na to už není čas. Doktor Král se mi hodně podobá. Možná jen říká trochu jiná slovíčka, má syna a dceru, zatímco já mám dcery tři, on zrestituoval zámek, zatímco já jenom jeden obyčejnej činžák… Ale asi jsem takovej, jako ten doktor.“

Seriálový doktor Král rád jí. Co Vy? Vždyť Vaše restaurace „U kalicha“ patří díky své kuchyni mezi vyhlášené. Jaká kuchyně Vám osobně nejvíc vyhovuje?

„Na jídlo se ptejte tlustejch lidí. Ti vědí, co je dobrý, a je to na nich vidět. Já ostatně celý život bojuju s takovou mírnou nadváhou. Ale já to svoje bříško mám už od mládí. Sice umím zhubnout 6-8 kilo, což jsem teď udělal do nově natáčeného seriálu z první republiky „Četnické humoresky“, ale já projdu tou kuchyní „U kalicha“, kde voní čerstvé kachny, pečou se husy… a hned na ně dostanu chuť. Ačkoliv jsem znalý různých kuchyní, vždycky se k tomu našemu knedlo-vepřo-zelo, k omáčkám, hlavně ke svíčkové, ke koprovce… rád vracím. Myslím si, že čím je člověk ‚odkojený‘, u toho by měl taky zůstat.“

Vedle hraní a natáčení také ředitelujete divadlo „Na Fidlovačce“. To je vlastně takové Vaše dítě, že?

„Ano. A mám ho s Eliškou Balzerovou (smích). Ale skutečně jenom to divadelní. My jsme s Eliškou už dávní kamarádi. Známe se ještě z konzervatoře z Brna, ze šedesátých let. Tolik let jsme se různě potkávali a dělali spolu a míjeli se a zase se potkávali, že jsme zůstali divadelními partnery ‚na starý kolena‘ a taky spolu partneříme na jevišti.“

Jak Vás a paní Balzerovou napadlo jít do rekonstrukce nuselského divadla, kterou všichni předem zatracovali a mysleli si o vás, že jste blázni?

„Divadlo, které patřilo neodmyslitelně k Praze již od roku 1921, bylo na spadnutí a nás napadlo, že bychom se ho mohli pokusit zachránit. Příroda je naštěstí spravedlivá, a tak vám na začátku rozhodování nikdy nedá šanci, abyste dohlídli konce, abyste viděli, kolik úsilí a kolik depresivních chvil a bezmocnosti je před vámi. Kdyby to člověk věděl, asi by se do ničeho nepouštěl. Když jsme do toho projektu v roce 1995 šli, nikdo nevěřil, ani lidi od divadla, že se nám podaří divadlo vzkřísit. Jediný, kdo tomu věřil, byl generální ředitel IPB, pan Tesař, který na nás sice koukal jako na dva Dony Quijoty, jako na dva úplné blázny, ale nicméně nám tehdy dal první půlmilion sponzorských korun. To byly první peníze, které nám pomohly založit nadaci a začít projekt realizovat.“

K Vašemu životu asi zcela neodmyslitelně patří vůz, ne-li vozy.

„V naší firmě jsme vystřídali řadu mazd. Začínali jsme s Mazdou 626, protože jsme potřebovali reprezentativní auto. Časem přibyl Xedos 9. Já jsem pak vyměnil 626 za předposlední generaci Mazdy 323F, dvoulitr šestiválec. To bylo snad vůbec nejlepší auto, které jsem kdy jako uživatel měl. S touhle mazdou jsem jezdil Brno za hodinu 25 minut. Nicméně jsem ji nedávno prodal a koupil si 4×4 Korando, protože na tu naši samotu se jinak než s terénním autem ani nedostanete. Hlavně když napadne první sníh. Ale jinak mám taky veterány, jako třeba cabrio BMW z roku 1938, s nímž jezdím pro svoje potěšení.“

S koncem roku přichází určité bilancování pozitiv a negativ. Co Vás letos nejvíc potěšilo?

„Potěšilo mne, že asi budu zapsán do herecké Guinnessovy knihy rekordů, protože jsem počítaje od srpna loňského roku za nějakých 12–14 měsíců stihnul neuvěřitelně hodně: premiéru muzikálu Šumař na střeše, zrežírovat Shakespeara na Pražském hradě, dotočit seriál Život na zámku, natočit nový třináctidílný seriál v Brně, což představovalo více než 200 natáčecích dní, mezitím 160krát hrát v Praze na Fidlovačce, dostavět divadlo a otevřít ho, postavit dům, zrežírovat jeden televizní přenos a najezdit 76 000 km, což znamená jet 1,7krát kolem Zeměkoule.“

převzato z Mazda news podzim – zima ´99