Steve Soper: Britský buldok

Na podzim mu bude 48 a řadu let s rodinou bydlí v domě pojmenovaném Tisíc květů, který najdete na rue des Genets v Monte Carlu. Narodil se však v britském Greenfootu a když začal brát rozum a začaly ho přitahovat automobilové závody, kralovala na automobilovém nebi jména Graham Hill, Jim Clark a Jack Brabham. První dva byli samozřejmě i jeho hrdiny a jakmile mu bylo čtrnáct, zkusil si s rodinným hillmannem automobilové závody také. Přirozeně pouze slalom a pod tátovým jménem. Ale i to bohatě stačilo k tomu, aby pochopil základní filozofii všech automobilových závodů: k tomu, aby byl člověk šampionem, nestačí umět jen dobře řídit, ale je nutné mít i nejlepší vůz. A tak následující léta, během nichž se stal automechanikem, trávil v garáži. Aby se to naučil. Od 19 let se pak na britských ostrovech zúčastňoval nejrůznějších klubových závodů, ale poprvé si jméno udělal ve značkovém poháru s vozy Mini Cooper, který v roce 1977 vyhrál. Dva roky poté to opakoval a když mu ve dvou následujících letech patřily i výhry ve dvou dalších značkových pohárech, tentokrát s vozy Ford Fiesta a MG Metro, všiml si ho sportovní ředitel firmy Rover John Davenport. Rover v roce 1982 slavil s modelem Vitese velké úspěchy jak v britském, tak francouzském šampionátu cestovních vozů a mezi piloty, kteří byli nominováni do továrního týmu pro mistrovství Evropy 1983, se objevilo i Soperovo jméno. Steve se tehdy poprvé představil i na starém brněnském okruhu a spolu s trojnásobným vítězem automobilového Dakaru – Francouzem Metgem – kdekoho šokovali v Silverstone, kde vyhráli předposlední závod evropského šampionátu. V tomhle týmu, sice s několika úspěchy, ale už bez výhry v ME, strávil dvě další sezony, ale v roce 1986 odešel do týmu známého švýcarského ladiče Eggenbergera, nasazujícího do šampionátu vozy Ford Sierra XR 4. V Brně sice byl s tímhle bílým automobilem v tréninku nejrychlejší, v závodě však doplatil na jednu z technických poruch, jimiž byla tato sezona u fordů lemována. V roce 1988 už se ale Steve, milující jízdy ve člunu, dokonale prosadil: za volantem vozu Ford RS 500, se totiž v ME podílel na šesti výhrách, stal se světovým vicemistrem a vyhrál i čtyřiadvacetihodinovku na Nürburgringu. To už byla opravdu dost slušná navštívenka, a Angličanovi, který si nikdy nedělal násilí v tom, co si má dát k jídlu, aby byl fit, proto nabídli místo u BMW. A tak Soper další čtyři roky strávil v kabině “em-trojky”, se kterou startoval v německém seriálu DTM (Deutsche Touring Meisterschaft). A rozhodně to nebyla léta ztracená: vyhrál během nich devět závodů DTM a spolu s Němcem Dannerem a domácím Martinem v roce 1992 navíc i 24hodinovku v belgickém Spa. Rok nato hájil barvy BMW pro změnu v tehdy nastupující disciplíně – superturismu. Nejen doma na britských ostrovech, ale i v daleké zemi vycházejícího slunce. Doma vyhrál jen jednou, celkově však skončil třetí, stejně jako v Japonsku, kde si ovšem zlaté věnce vyválčil hned ve čtyřech závodech. Byl ale mimo to i druhý ve Světovém poháru a v roce 1995 jej BMW vyslalo hájit mnichovský prapor opět do Japonska. Tentokrát šampionát vyhrál a vedle třetího místa ve Světovém poháru FIA stačil ještě zvítězit ve slavné 24hodinovce cestovních vozů, jezdící se od roku 1924 ve Spa. Po návratu ze země sakur se sice ještě stal s modelem BMW 320i v supertu-rismu německým vicemistrem, jenže pak tovární tým BMW s vozem McLaren F1 GTR vstoupil do mistrovství FIA vozů Grand Tourismo a Brit, který vedle závodění a rychlé jízdy ve člunu zbožňuje i létání s vrtulníkem, se začal spíše orientovat na sportovní vozy, s nimiž už to zkoušel na počátku osmdesátých let (Mazda 717C). Své nesporné umění s těmi cestovními však stačil potvrdit ještě na konci roku 1997 v Macau, kde při tamní Grand Prix vyhrál s BMW závod “plechových aut”. To už měl ale po sezoně, v níž se po čtyřech výhrách stal v šampionátu FIA vozů Grand Tourismo vicemistrem. Předloni se v Le Mans objevil s prototypem BMW V12 LM98, s nímž startoval i loni (celkově pátý), ačkoliv se výrazně podílel i na vývoji nového typu LMR, který při francouzské 24hodinovce slavil triumf. Ale i toho si užil do sytosti. Spolu s Lehtem s ním totiž loni jezdil americký seriál ALMS, v němž vyhráli závody v Sears Point a v Laguna Seca.

Soper, který se domnívá, že kondice a soustředění je vysloveně individuální záležitostí, a nedá si do těchto záležitostí mluvit, ve své kariéře nejraději vzpomíná na léta, v nichž se jezdilo mistrovství Evropy v cestovních vozech. Teď si sice po letech musí zvykat, že jeho partner Lehto bývá v závodech rychlejší, ale dokáže to překousnout. Nedělá mu totiž problém uznat, že někdo rychlejší je. Mnohem horší ale je, když cítí, že v závodě dělá chyby. To se může pominout. A nejemotivnější moment jeho závodní ka-riéry? “Ten přišel v roce 1992, kdy jsem jel 24hodinovku ve Spa. Ve čtvrtek při tréninku mi volala žena, že narození našeho prvního dítěte – dcery Cassii – očekává každým okamžikem. Sedl jsem na letadlo, odletěl do Londýna a přijel právě včas, abych dceru přivítal na svět. Během nedělního závodu jsem chtěl po svém posledním střídání do Londýna odletět znovu. Náš manažér Rafanelli však neočekávaně rozhodl, že pojedu i závěr závodu. Vůbec se mi do vozu nechtělo a v ten moment jsem měl dokonce k závodění vysloveně odpor. Ve voze jsem ovšem na všechno zapomněl, v posledním kole jsem se dostal do vedení a nakonec závod vyhrál. Myslím, že to byla klasická ukázka toho, že závodění má vždycky několik tváří. Jde jen o to, které dáte při svém pohledu v tom kterém okamžiku přednost.”

Modrobílá revue jaro 2000
čtvrtletník BMW Auto Clubu Praha v AČR