Ralf Schumacher: Ve stínu slavnějšího bratra

Faktem ovšem je, že v mnoha věcech Michaela následoval. V době, kdy jeho starší bratr například jezdil motokáry, Ralf už se do nich v Hürthenu soukal také. A to mu bylo teprve dva a půl roku. Proto také může směle prohlašovat: „Pro mě je ježdění naprosto přirozenou věcí, protože já kola od dětství používal jako jiní nohy”. A proto už se v šestnácti stal v motokárách juniorským mistrem Německa i vítězem Zlatého poháru. Čtyři roky předtím ale spíše kupodivu uvažoval o ježdění na koni. Ne že by se chtěl stát žokejem, spíše ho lákal parkur a v té době měl dokonce k dispozici tři koně. Jenže v patnácti se rozhodl jít ve stopách Michaela a na koně už nezbyly peníze a později ani myšlenky. Závodění s vůní benzinu ho totiž naprosto pohltilo a výsledky se rychle dostavily. V sedmnácti byl v motokárách německým vicemistrem, rok poté přesedl do monopostu a tenhle titul získal také ve formuli Junior, která se jezdí s jednotnými vozy, používajícími motory BMW. A v témže roce už poprvé startoval i ve formuli 3. V týmu někdejšího hoteliéra Willi Webera, který byl bratrovým manažerem a jenž začal dělat manažéra i jemu. V této kategorii, která je prvním krokem do světa velkých automobilových bitev, strávil následující dvě sezóny. V té první byl v německém mezinárodním šampionátu mezi jmény jako Norberto Fontana, Alexander Wurz, Jörg Müller či Arnd Meier třetí, v té následující už sbíral vavříny. Vyhrál Grand Prix Macaa, která je neoficiálním mistrovstvím světa formule 3, v německém mistrovství byl druhý (za Fontanou, ale před pozdějšími piloty formule 1 Wurzem a Trullim) a druhý byl i při obou dalších nejvýznamnějších závodech této kategorie – v Monaku a v nizozemském Zandvoortu. Bylo jasné, že mladíka, který sice zdaleka nemiluje posilovny jako jeho bratr, ale ve fyzičce za ním nijak nezaostává a který v té době jezdil dieselovým golfem, čeká další krok na cestě vzhůru – šampionát FIA formule 3000. Nic takového ovšem nakonec nepřišlo. Firmy jeho sponzorů totiž pocházely především z tabákové branže, při většině závodů se nemohly prezentovat, a tak si Ralf závody formule 3000 musel zkusit v zemi s pro něho zcela neznámou kulturou – v Japonsku. V Tokiu je sice na 250 italských restaurantů, takže na japonskou kuchyni zrovna přejít nemusel, problém byl ale s komunikací, protože anglicky tu mluví sotva deset procent populace. Většinou kývli, řekli „yes”, což zpravidla znamenalo, že sice vědí, že něco chce, jenže už nevěděli co. Na závodní dráze to však bylo něco jiného a i když to nikdo neočekával, Ralf formuli Nippon, což je tamní obdoba formule 3000, vyhrál. Navíc byl s vozem McLaren F1 GT i vicemistrem seriálu pro vozy Grand Tourismo. Tyto výsledky samozřejmě skýtaly dostatečnou kvalifikaci pro superlicenci i formuli 1, a tak se Ralf, jehož mnozí v psychice i jezdeckém stylu srovnávají s Nigelem Mansellem, před třemi lety objevil ve formuli 1. A protože jméno Schumacher přirozeně nejen otevíralo dveře, ale také pomáhalo, nezačínal Ralf v nějakém podřadném týmu, ale v závodním stáji někdejšího irského bankovního úředníka Eddieho Jordana, ve kterém premiéru v automobilových závodech absolvoval i jeho slavnější bratr Michael. Ralf však bratrovu premiéru v F-1 na vlastní oči neviděl, protože rodina Schumacherů se kupodivu o závodění zase tak moc nezajímá. A protože jejich táta se raději na závody dívá doma u televize, Ralf sám viděl Michaela závodit v F-1 asi až rok poté, co v MS debutoval! Ve své první sezóně formule 1 tehdy 22letý Ralf, který se po vzoru většiny ostatních pilotů F-1 odstěhoval do Monte Carla, získal 13 bodů a při argentinské GP se za třetí místo dokonce vyhoupl na stupně vítězů. To nebylo rozhodně málo. Následující rok byl se žlutým Jordanovým monopostem dokonce druhý v belgické GP ve Spa a jeho posezonní bodový zisk byl ještě o bod větší. Ale protože si nepadl do oka s druhým jezdcem týmu Fisichellou a protože ani jeho manažér Weber nebyl s týmem spokojen, Ralf, který se za celý svůj život snad dvakrát nebo třikrát dotkl alkoholu a který by ani za Boha neabsolvoval bungee jumping, odešel před loňským mistrovstvím světa do britské závodní stáje Franka Williamse. Přišel tam v době, kdy sice tým ještě používal motory Supertec, nicméně už bylo jasné, že od letoška přejde na desetiválce z Mnichova. Ovšem i s francouzskými motory, na něž si kdekdo stěžoval, dokázal Ralf, jenž si docela rád přečte romány Toma Clancyho a který sice nekouří, ale v žádném případě to neodsuzuje, doslova čarovat: v Austrálii i ve Francii porazil svého bratra Michaela, celkově získal 35 bodů, což bylo víc než za obě své předchozí sezóny F-1, a v mistrovství světa obsadil šesté místo. A nejenže se stal nejúspěšnějším jezdcem s těmito motory (získal o 22 bodů víc než Fisichella v týmu Benetton), ale nebýt prasklé pneumatiky, vyhrál by pravděpodobně i svůj první závod Grand Prix – Velkou cenu Evropy na Nürburgringu! Není divu, že Frank Williams s ním byl hned napoprvé náramně spokojen.

Letos se williamsy motorů BMW dočkaly a Ralf, tvrdící, že zatím nikdy neseděl v lepším závodním autě, byl v každém závodě zřetelně vidět. A to i navzdory tomu, že na začátku sezóny neměly bavorské motory ještě zdaleka onu úroveň, kterou od nich v Mnichově v budoucnu očekávají.

Ralf, jenž si neuvědomuje, že by mimo závodění uměl opravdu dobře ještě něco jiného, samozřejmě nejvíc ze všech jezdců respektuje svého bratra, rád jí těstoviny v každé úpravě, jeho oblíbeným nápojem je jablečný džus ředěný sodovkou a ze všech okruhů nejvíc preferuje ten v ulicích Monte Carla. Jestli na něco vůbec nemyslí, pak je to svatba.

Na co však myslí, to je první vítězství ve formuli 1. Je přesvědčen, že s vozy BMW-Williams už by přijít mohlo. A přestože šéf závodního týmu BMW Gerhard Berger tvrdí, že první výhru očekává někdy koncem příští sezóny, Ralf si myslí, že by to mohlo být daleko dříve. Možná už letos.

převzato z BMW Modrobílá revue – léto 2000