Partner bavorských motorů v F-1

Tým z britského Grove totiž v historii formule 1 patří mezi vůbec nejúspěšnější, i když od roku 1997 se víceméně trápí. Především díky tomu, že tehdy se s formulí 1 rozloučil dvorní dodavatel jeho motorů, francouzská automobilka Renault. A nejvíce ze všech se snad trápí Frank Williams. Osmapadesátiletý muž, který se ze závodního nadšence stal jedním z nejbohatších mužů na britských ostrovech.

Jako mladík se do automobilových závodů přímo zbláznil a i když se živil všelijak (pracoval u čerpací stanice, jako mechanik i jako řidič nákladního vozu), s finanční injekcí matky si v roce 1961 splnil svůj sen: pořídil si Austin A35, s nímž závodil Graham Hill a za malým volantem závodního vozu se stal snad nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Později přesedlal na monoposty formule 3 a tady už jeho agresivní ježdění nezůstalo bez trestu. A protože byl realista, považoval dvě vážné nehody za dostatečné varování, aby závodění nechal. Ve světě automobilových závodů, který mu doslova učaroval, už ale zůstal. Ne jako jezdec, ale jako majitel týmu. V roce 1968 totiž založil Frank Williams Racing Cars, koupil vůz Brabham formule 2 a za jeho volant angažoval svého přítele Pierse Courage, s nímž se seznámil v závodech cestovních vozů. O rok později, kdy pro Courage, v jehož žilách kolovala modrá krev a který byl synem majitele pivovarů, pořídil vůz Brabham BT 26 a se svým soukromým týmem poprvé nakoukl i do formule 1. V sezoně 1970, kdy tým používal italský vůz de Tomaso, však Courage v Zandvoortu po nehodě ve 22. kole GP Nizozemí uhořel. Frank přišel o svého největšího přítele a Alessandro de Tomaso po skončení sezony ztratil pro změnu o formuli 1 zájem. Nezbylo nic jiného, než v roce 1972 založit společnost Williams Grand Prix Cars, která v závodech používala Lenem Baileyem upravené monoposty March s motory Ford Cosworth. Po sponzorovi, který dal nejvíce peněz a vyráběl hračky, se jmenovaly Politoys a do jejich kokpitů vedle francouzského vousáče Pesca-rola usedal i brazilský mladík Pace. Rok na to pak John Clark v Readingu, kde tehdy tým sídlil, pro Williamse postavil monoposty Iso-Marlboro IR 001, do nichž v roce 1973 střídavě usedali Ital Galli, Francouz Pescarolo, Novozélanďan Ganley a Nizozemec van Lennep, přičemž oba posledně jmenovaní pak pro tým získali první dva mistrovské body. Frank Williams měl tehdy značné finanční problémy a ne jednou si musel dokonce během závodu vypůjčit peníze, aby se kamion jeho týmu vůbec dostal domů. Clark však přesto postavil v následujícím roce i další modely ISO, poháněné osmiválcovými motory Ford Cosworth DSF, ve kterých se na závodních tratích bez větších úspěchů proháněli také Merzario, Laffite i Dán Belso a s jedním z těchto vozů – přejmenovaným na Appolon – se v roce 1977 pokusil kvalifikovat do GP Itálie i Švýcar Kessel. V roce 1975, kdy se Williams spojil s kanadským petrolejářským magnátem rakouského původu Walterem Wol-fem, jenž později v F-1 založil vlastní tým, se pod vedením Raye Stokoeho narodil první monopost se jménem Williams. Používal samozřejmě také motor Ford, nesl označení FW04 (modely ISO byly totiž dodatečně na williamsy pasovány také) a s jednou touto konstrukcí – tentokrát přejme-novanou na McGuire – se Australan téhož jména pokoušel o kvalifikaci na britských GP ještě v letech 1976 a 1977. Jenže už následující model FW05, v němž sezonu 1976 absolvovali Ickx, Leclére a Merzario, byl zase krokem zpátky. Nebyl totiž ničím jiným než upravenou konstrukcí Hesketh 308C, s níž byl rok předtím Hunt v mistrovství světa čtvrtý. A tak opravdu první vůz Williams přišel, až když se Frank s Wolfem rozešel, se svým týmem se přestěhoval do stínu mohutné elektrárny v Didcotu a spolu s mladým a nadějným konstruktérem Patrickem Headem založil zcela novou společnost Williams Grand Prix Engineering. Chtěli mít ale na všechno trochu času, a tak v sezoně 1977 tým nasazoval pouze Belgičana Neveho s vozem March 761. Nový vůz s typovým označením FW06 byl Headovým dílem a jeho pohonnou jednotkou byl už tradičně osmiválcový Ford. S Australanem Alanem Jonesem v kokpitu měl premiéru při argentinské GP v roce 1978 a mnohaleté úsilí a jednání s arabskými petrolejáři přineslo svůj výsledek: monopost nesl logo společnosti Saudia, což Frankovi Williamsovi vůbec poprvé umožnilo nestarat se především o peníze. Najednou jich měl relativně dost a bylo to znát. Jones dojel s tímto vozem druhý v americkém Watkins Glen a pro Williamsův tým tím začala ve formuli 1 druhá a mnohem známější i slavnější kapitola, která jej vynesla mezi nejúspěšnější automobilové stáje světa. V následující sezoně totiž model FW07 s přítlačným efektem (wing car), v němž vedle Jonese startoval i Švýcar Regazzoni, nasbíral 75 bodů a v britské GP získal pro tým vůbec první výhru i nejrychlejší kolo závodu (obé Regazzoni), stejně jako pole position (Jones). Další rok už se dokonce Jones a Reutemann zasloužili o to, že do závodní stáje někdejšího nadšence, jemuž málokdo dával naději přežít se svým týmem ve formuli 1 více než tři sezony, se poprvé stěhoval Pohár konstruktérů, který není ničím jiným než mistrovstvím světa

týmů. A jezdci z Didcotu začali k první Regazzoniho výhře ve formuli 1 přidávat další: dodnes jich bylo 103 a v roce 1982 se díky Finu Keke Rosbergovi tým poprvé dočkal i titulu v mistrovství světa jezdců. Týmový respekt rostl měsíc od měsíce a když rok poté přišla do formule 1 éra turbomotorů, vsadil Frank Williams na japonskou techniku a plácl si s Hondou. Udělal dobře. Dva roky sice trvalo, než se dost těžké japonské šestiválce dostaly do správné formy, ale v letech 1986 a 1987 Nigel Mansell a Nelson Piquet dávali s kombinací Willimas-Honda svým soupeřům jen pramalou šanci nějak výrazněji se prosadit. A to i navzdory tomu, že po nepozornosti jednoho francouzského řidiče na počátku roku 1986 u okruhu Le Castellet Frank Williams ve svém voze havaroval a od té doby se pohybuje výhradně v pojízdném křesle. V sezoně 1987 tým získal vše co mohl: Piquet byl šampionem, Mansell vicemistrem a v Poháru konstruktérů Williams získal na druhý McLaren náskok 61 bodů, což bylo víc, než získaly oba vozy Ferrari za za celý rok! Další vrcholy pak vozy Williams prožívaly s motory Renault. O pět let později se totiž stal Mansell mistrem světa, jeho týmový kolega Patrese skončil za ním a v Poháru konstruktérů měly vozy týmu před druhým McLarenem náskok 65 bodů. A jejich převaha pak vrcholila o rok později, v sezoně 1993. Tehdy duo Alain Prost – Damon Hill přivezlo do Didcotu bodů 168, což byl přesně dvojnásobek toho, co pro tehdy červenobílou stáj Rona Dennise Marlboro-McLaren získalo trio Senna, Andretti, Häkkinen. V následujícím roce do williamsů usedl i automobilový bůh Ayrton Senna a všeobecně se mělo za to, že úspěchy triumfy týmu, jezdícího tehdy v modrobílých barvách Rothmansu, budou vrcholit. Jenže brazilský idol se při svém třetím závodě této sezony v Imole zabil, aniž získal ve williamsu jeden jediný bod. Přičemž soudní proces, který by měl odhalit důvod nehody nebyl dodnes ukončen. A tak se poslední naprostý triumf týmu, který se na konci roku 1995 přestěhoval do Grove, odehrál v sezonách 1996 a 1997 bez Senny. Tehdy se u Franka Williamse objevil syn někdejšího pilota Ferrari Gillese Villeneuva i vítěz amerického seriálu Indy Car Jacques a hned napoprvé v šampionátu obsadil druhé místo, zatímco mistrem světa se stal jeho týmový kolega a syn dalšího slavného pilota F-1 Damon Hill. A modrobílá stáj samozřejmě vyhrála i Pohár konstruktérů, stejně jako o rok později, kdy na titul už dosáhl Jacques Villeneuve a druhým mužem klasifikace byla – po Schumacherově diskvalifikaci – týmová dvojka – Němec Heinz-Harald Frentzen. Tehdy však scénu automobilových Grand Prix závodů opustil Renault a u Williamsů nastal čas hledání. Do dvou posledních ročníků mistrovství světa jezdci nastoupili s motory Mécachrome, což není nic jiného než staré dobré motory Renault vyráběné pod značkou jiné francouzské firmy, jenže zastavený tovární vývoj byl poznat mnohem víc, než si kdo dokázal připustit. Loni už byl sice jakýsi náznak zlepšení vidět, jenže to už všichni u Williamsu čekali na nové desetiválce BMW.

Jejich první testy proběhly už loni a do doby, kdy se na počátku letošního roku v Mnichově představil loňský monopost Williams FW 21-BMW v barvách BMW, doznaly mnoha změn. Jak v technologii, tak především v hmotnosti. Bylo by samozřejmě velmi naivní domnívat se, že mnichovské desetiválce budou okamžitě úspěšné. Od září 1997 sice na jejich vývoji intenzivně pracuje na 200 techniků, nicméně jak tvrdí sportovní šéf bavorské značky a bývalý pilot F-1 Gerhard Berger, první vítězství nového společenství Williams-BMW neočekává dřív než v roce 2002. Pak už by měl ale tým Williams prožívat jednu ze svých vítězných period a motory BMW by na ní měly výrazně participovat.

Modrobílá revue jaro 2000
čtvrtletník BMW Auto Clubu Praha v AČR