Legendární LIAZka se po třiceti letech znovu vydala a opět vrátila ze své dlouhé cesty do Dakaru.
Slavnostní návrat legendárního vozu
– přivítal dav lidí a motoristických příznivců spolu s moderátorem Josefem Melenem v prostoru před Galerií Fénix v Praze. Obrovská pocta a obdiv patří celému týmu expedice, jež se rozhodl nejen zrepasovat a uvést fenomenální LIAZku do chodu, ale především zrealizovat tuto unikátní vzpomínkovou 14 000 kilometrů dlouhou cestu. Ta vedla z Prahy do Paříže a následně Versailles, odkud pak 29. prosince 2014 proběhl oficiální start k Růžovému jezeru v Senegalu. A plán dodrželi, neboť 11. ledna 2015 projeli cílem. Hlavním poselstvím výpravy bylo uctít památku těch, kteří se o třicet let starý úspěch zasloužili a nyní nás již sledují z motoristického nebe, a to se určitě podařilo.
Za volant historického kamionu LIAZ
– usedl stejně jako před třiceti lety Jiří Moskal, který se v řízení střídal s Tomášem Pourem, mechanikem a renovátorem legendárního LIAZu a Vítem Ježkem, jehož úlohou bylo také navigovat. Asistenční automobil Škoda Yeti řídil Oldřich Vaníček a navigátor Oto Kuhn. Novinářské vozidlo Toyota Hilux řídil Petr Kotek a roli navigátorů si střihli filmaři Kristian Hrušovský spolu s Ladislavem Drahošem. Za řídítka motocyklu usedl ostřílený cestovatel a novinář Jaroslav Šíma.
Již při přípravách projektu Sen o Dakaru byl chystán scénář
– pro natáčení dokumentárního filmu jak o LIAZce, tak o africké přírodě a zdejším životu. Tento materiál obsahoval různé dramatické situace, které měly učinit dokument záživnějším. Jenže jak už to bývá, vše bylo jinak. Na žádnou z připravovaných situací nedošlo, avšak daleko dramatičtější scény přinesl sám život, když ukázal celé výpravě i druhou tvář Afriky.
Smysl pro dramatičnost ale naznačil už při cestě po Evropě.
Noční jízdu Německem totiž značně zkomplikovala sněhová bouře, jejímž následkem se dostavily problémy se zamrzajícími stěrači, ostřikovači a radiátorem LIAZky. Navíc kvůli mizernému počasí začaly zmatkovat GPS navigace ve všech vozech. Vše okořeněno letními pneumatikami na Toyotě a LIAZce, určenými do pouště, nikoli sněhové kalamity. Počasí si s expedicí pohrávalo i ve Španělsku, kde na výpravu čekala další sněhová bouře. Následujících šest hodin trávených na trajektu do Afriky tak bylo příjemnou relaxací a možností k obnovení sil. A to byl přitom jen začátek expedice!
V Maroku nastal první kontakt s pouští. Ve snaze pořídit atraktivní záběry ale došlo k zapadnutí doprovodného vozu Toyota Hilux a co čert nechtěl, LIAZ jedoucí mu na pomoc zapadl také. První duny tedy hned přinesly první test lopat, když vyprošťování vozidel zabralo půl dne. Daleko větší dramata ale expedici teprve čekala.
Skutečně horko bylo celé výpravě v Mauritánské islámské republice
– jak zní oficiální název této země. Při výjezdu z města expedice projížděla jedním z mnoha kontrolních stanovišť. Posádka Toyoty předala své „fiše“ (fotokopie pasů doplněné o další údaje) a pokračovala dál, aby stihla do stmívání udělat několik filmových záběrů. LIAZ ale policejní kontrola zadržuje a jediné co se posádka dozvídá je, že jedná na základě příkazu z vyšších míst a mají čekat na něčí příjezd.
Mezi tím filmaři natáčejí Jardu Šímu řádícího v dunách na motocyklu, jež záhy vypovídá poslušnost. Po vypnutí sám startuje a nejde zhasnout, sám troubí a podobně. Nakonec se motocykl daří přidusit přes kvalt, ale následně se už nelze nastartovat. LIAZ stále čeká na kontrolním bodu na nějaké řešení a posádka Toyoty se chystá na mrazivou noc v nehostinné a nebezpečné poušti.
Po pěti hodinách čekání se u LIAZky objevuje muž v modrém kaftanu
– a představuje se jako prezident Ministerstva turismu jménem Idoumou. Dle jeho vysvětlení je problém v informaci, kterou expedice dostala před vstupem do země a zveřejnila ji na svých internetových stránkách www.senodakaru.cz i týmovém facebooku. Konkrétně jde o zprávu upozorňující na zabití turisty spícího ve stanu na území Mauritánie. Idoumou ale tvrdí, že jde o nepravdivou informaci, která poškozuje dobrou pověst republiky a vše se musí řešit trestně právní cestou. Celá expedice se má odebrat zpět do města k výslechu.
Posléze naznačuje, že by mohla být výprava propuštěna, jestliže na svých internetových stránkách a facebooku uvede, že šlo o neověřenou informaci, která se ukázala jako nepravdivá. Následuje telefonické spojení s týmem zajišťujícím servis expedici v České republice a dochází k požadovaným změnám. Všem je jasné, že zadržení v Mauritánské islámské republice není žádná sranda. Ale k avizovanému propuštění stále nedochází. Praha proto kontaktuje nejbližší zastupitelské úřady České republiky (v Mauritánii žádný není) a žádá o pomoc. Předává instrukce expedici, která je stále v nejistotě. Teprve pozdě v noci se hnou ledy. Idoumou nakonec přes satelitní telefon diktuje své požadavky a tým sedící v Praze u počítačů musí slovo od slova zveřejnit – přestože se jedná o lživé informace chválící například maximální podporu mauritánských úřadů, která se expedici dostala. Teprve pak, když si v Mauritánii přeložili nové zprávy na týmové internetové stránce a facebooku, je expedice propuštěna. Všem padá ne kámen, ale skutečný balvan ze srdce!
Cestu ke břehům Růžového jezera provázela
– také řada zajímavých situacích, dramatičností se té mauritánské ale nemohly rovnat. Jenže pak přišel Dakar a údržba vozidel. Z Prahy dorazil nový startér pro porouchaný motocykl, běžnou údržbu potřebovala LIAZka a doprovodná Škoda Yeti vezoucí už dvě proražené pneumatiky mířila na pneuservis. Po tom, co byl motocykl opraven, následovalo několikahodinové čekání na Škodu Yeti. Posádka LIAZu i Toyoty se nudí a Jaroslav Šíma zkouší motorku. Pak ji k vyzkoušení půjčuje i Jiřímu Moskalovi. Ten vyjede volným tempem po místní komunikaci asi 300 metrů tam a zpět. Jenže právě cesta zpět se v okamžiku změnila ve velké drama, když se najednou ozvala rána a motorka rázem ležela několik metrů od silnice. Z vozu, který Jiřího Moskala srazil, vytékají provozní náplně a z hlavy člena expedice spousta krve. Ostatní okamžitě poskytují první pomoc a Vít Ježek pomocí fáčů zpomaluje krvácení. Moskal je při vědomí a komunikuje. Neví ale, co se stalo a jen se ptá, kde má boty, které mu nehoda vyzula, přestože měl zavázané tkaničky. Místní průvodkyně Yacina naštěstí zařizuje sanitku ze soukromé nemocnice, kde se o Jiřího Moskala starají ti nejlepší lékaři. Cestu zpět do ČR absolvuje po několikadenní hospitalizaci letecky, LIAZ se tedy vrací jen s dvoučlennou posádkou.
Další dramatické epizody se v porovnání s tuto hororovou událostí zdají spíše úsměvné.
Například když expedici při cestě zpět kompletně odbaví na senegalské i mauritánské hranici a pak odmítnou zvednout závoru se slovy: „Vraťte se do Senegalu a jeďte na přechod Rosso“. To ale po odbavení není dost dobře možné a expedice zůstává uvězněna na území nikoho. Nakonec následuje telefonát již známé postavě, stojící v pozadí „mauritánského cestovního ruchu“. Idoumou nařizuje zaplatit 200 eur, pak vojákům a policistům dává příkaz ke vpuštění expedice na mauritánské území. Je až neuvěřitelné, jakou moc má v této zemi jediný podnikatel, samozvaný prezident Ministerstva turismu, ovládající místní armádu a policii. Expedice se s ním následně setkává ještě jednou, když ji přijede opět zkasírovat, tentokrát o 250 eur za zajištění bezproblémového přechodu hranice do Maroka.
Zkrátka Afrika je jiný svět.
Historický kamion LIAZ jej přes všechny nesnáze pokořil a spolu s ním i zbytek výpravy. Ta se o své zážitky následně podělila s novináři i fanoušky na akci uspořádané při příležitosti návratu do České republiky.
Veškeré zajímavosti z cesty, spolu s podrobnostmi dění samotného průběhu expedice je k dispozici na facebookových, nebo oficiálních stránkách
V současné době se střihá natočený materiál a následně vznikne hned několik filmových dokumentů a seriál pro Českou televizi. Zkrátka nepřijdou ani příznivci písma, neboť v plánu je také knižní publikace.
