Na AUTOTECU 2006 vyhrál zájezd na Rallye Lisabon-Dakar

Víte, s výhrami v různých soutěžích a anketách je to všelijaké. Občas se první cena netrefí do vkusu či zájmu výherce a jsou z toho přinejmenším rozpaky. Ovšem to, co se povedlo při veletrhu AUTOTEC 2006, to je paráda. Hlavní cena padla do těch nejsprávnějších rukou. František Bogár z Blatnice pod sv. Antoníčkem je totiž povoláním řidič kamionu a o pouštní soutěže se zajímal odmalička!

To byla jeho první premiéra, prvně letěl letadlem. A hned si ukrojil tak velkou kilometrovou porci.

„Vlastně první premiérou bylo to, že jsem vyhrál hlavní cenu. Poprvé v životě se mi něco takového poštěstilo a hned na rallye, kterou jsem sledoval už od dětství. Bylo to tak – se vstupenkou jsem dostal i soutěžní otázky, a tak jsem na ně odpověděl. No a pak jsem se najednou dozvěděl, že jsem vyhrál. Nejdřív jsem přemýšlel, kdo si ze mne udělal legraci, ale když mi později zavolali z agentury, tak jsem tomu uvěřil,“ vypráví.

AUTOTEC sleduje pravidelně, když zrovna nebrázdí Evropu ve svém kamionu, tak nevynechá jediný ročník. „Vždycky si jedu potěšit srdíčko americkými trucky a okouknout, co chystají výrobci. To víte, je třeba sledovat, jak se automobilový průmysl vyvíjí, člověk by měl mít o novinkách přehled,“ říká třiatřicetiletý šofér z obce, která leží dvanáct kilometrů od slovenských hranic a proslula vínem. „Však i Karel Loprais se u nás zastavil pro vínko, vzpomínám si, jak mi kdysi dával prospekty o tatře.“

Odmalička sledoval Rallye Paříž-Dakar, protože od dětských let měl velký sen – stát se řidičem kamionu. „Vystřihoval a lepil jsem si z novin články a fotografie, kupoval jsem si knížky, které o Dakaru vyšly. Sledoval jsem v televizi záběry a všechny obdivoval, ale nejvíc ty, kteří seděli za volantem kamionů. Kdepak by mne napadlo, že to všechno uvidím na vlastní oči,“ říká trochu zasněně.

Sen se stal skutečností. Odjížděl s tím, že musí všechno vidět, a tak s fotoaparátem a kamerou v ruce obcházel jednotlivé týmy a vyrážel obdivné zvuky. Chtěl zmapovat všechno, a tak konečný účet dělal 230 fotografií a natáčel kamerou až do vybití baterií. „Musím všechno zdokumentovat, aby mi kamarádi, až se s nimi po návratu sejdu, věřili,“ říkal a fotil. Prožil v bivaku u atarského letiště volný den, spal ve stanu v poušti a pak pod širým nebem, vyfotografoval se s velbloudem (ale svézt se na něm si netroufl), navštívil pouštní oázu, ochutnal tradiční domorodé jídlo kus-kus (prý ovšem bude pořád dávat přednost řízku), jeden velký zážitek střídal druhý.

A který byl největší?

„To se dá těžko říci, protože to celé bylo velkým zážitkem. Ale snad setkání s Karlem Lopraisem, to bylo hodně silné. Vždycky jsem k němu vzhlížel – a teď najednou sedím vedle něho a povídám si s ním. To bylo bezva. Viděl jsem taky zblízka Carlose Sainze nebo Peterhansela, mluvil jsem třeba s motorkářem Martinem Mackem před startem etapy. Nebo třeba zajímavé bylo sledovat život v téhle pro nás exotické zemi, to všechno si budu muset ještě v hlavě utřídit, je toho najednou moc,“ povídal nadšeně. „Ale když to tak sleduji, prozradím, co mě napadlo – docela rád bych si rallye vyzkoušel na vlastní kůži, za volantem. Ne jako soutěžní jezdec, stačilo by mi dělat doprovod, ale zažít to, to by bylo fajn,“ přiznává zasněně a dokazuje, jak ho „Dakar“ chytil za srdíčko ještě víc.

Jestli mu vyjde i tohle, to ukáže budoucnost. Ale – copak by to bylo za chlapa, kdyby neměl nějaký sen?