Nebylo ani divu, že v jejím sídle – pražském paláci KOVO – nábytek, lákající svým designem i funkčností, oslovil i nás. Jenže my přišli s jiným úmyslem. Šéf PFD Jaroslav Koloušek, který původně vystudoval právnickou fakultu, už totiž několik let jezdí s vozy BMW.
Proč vlastně?
Nejsnažší by asi bylo tvrdit, že jsem perfekcionalista a jako takový se domnívám, že vůz BMW je naprosto výjimečný výrobek. U nás stále živíme tradici o zlatých českých rukách, aniž si připouštíme, že svět jde mílovými kroky dál a v mnohém nás nechává daleko za sebou. Protože myslí jinak a pracuje jinými metodami. Naše firma, protože se v nábytkářském průmyslu snaží uplatnit na zahraničních trzích a onen duch perfekcionalismu přenést i do své produkce, se o tom přesvědčuje neustále. A musím říci, že právě vozy BMW jsou pro mě určitým druhem inspirace.
Kdy jste si pořídil první BMW?
V roce 1992 typ 520 a byl jsem chycen. Jako pragmatik a člověk s letitými zkušenostmi na silnici jsem okamžitě poznal, že od této značky odejít nemohu. Maximálně se dá změnit typ. Proto jsme měl nějakou dobu i BMW 525 TD a na delší cesty používám vůz BMW 740. Soukromě totiž tvrdím, že to už není auto, ale dopravní technologie. Předtím jsem ale souběžně měl i BMW 528, s nímž jsem loni v Německu havaroval. Při stosedmdesátikilometrové rychlosti jsem vjel na dálnici do ohromné louže, vůz dostal aquaplaning, otočil se o 180 stupňů, udělal salto a třikrát se obrátil. Tehdy nám vůz BMW zachránil život, protože se u něho využily všechny deformační zóny a my z něho vylezli prakticky nezraněni.
Tehdy jsem pochopil, že reklamní materiály o těchto vozech opravdu nelžou.
Vy ročně asi najezdíte dost kilometrů, že?
Hodně přes 60 tisíc, ale zatímco dříve jsem jezdil dost sportovně, dnes se vyžívám v plynulé jízdě.
Jaké máte zkušenosti z evropských a našich silnic?
Domnívám se, že i silnice jsou určitým obrazem společnosti. Mám dojem, že v západních zemích jsou řidiči větší rutinéři a profesionálové, kteří řeší to, co řešit musí a ne hlouposti. Jsou vyježděnější, reagují s předstihem a snaží se o efektivní a bezpečnou jízdu. Asi nejlépe se mně jezdí v Nizozemí, v Německu už na dálnicích nastal boj.
Kolik jste najel nejvíce kilometrů v jednom zátahu?
Jednou v životě jsem ujel za 26 hodin z Almerie do Prahy 2600, ale nikdy v životě už bych to neudělal. Myslím si totiž, že objektivní vzdálenost je tak do 1000 km.
Jak vidíte za volantem ženy?
V tomhle směru se asi nedá paušalizovat, nicméně mám dojem, že ženy jezdí opatrněji, úzkostlivěji a téměř školometsky dodržují předpisy. Dlouho jezdí jako kniha, ale najednou přijde zkrat a dokáží zavinit ohromnou havárii. Možná je to dané trochu jiným myšlením.
Když vás člověk poslouchá, má dojem, že jste na silnici strávil polovinu života. Od kdy vlastně jezdíte?
Asi bych to neměl říkat, ale od 14 let. Rodiče tehdy pracovali v súdánském Chartúmu a já si jejich hillmana občas půjčoval k cestě do školy. Jednou mě ale policie chytila, na den mě zavřeli do vězení a když za mě intervenoval táta, propustil mě až sám policejní náčelník Chartúmu.
Modrobílá revue podzim 1999
čtvrtletník BMW Auto Clubu Praha v AČR
KLÍČOVÉ CENTRUM
VÁŠ KLÍČOVÝ PARTNER
Kompletní klíčařský sortiment včetně výroby autoklíčů
Autorizovaný dealer a opravce VOLVO
Člen koncernu TUkas
