Společně s úpravou cen pohonných hmot to trochu útočí na kapsu řidiče a automobil se skutečně stává pomalu luxusem. Pokud nemá člověk výrazně nadprůměrné příjmy nebo nevyhrál v loterii, nový vůz bez půjčky nebo bez leasingu pořídí jen stěží, a aby splátky tříletého leasingu dosahovali rozumné výše (kolem pěti tisíc korun), i u těch nejlevnějších vozů činí záloha od 100 do 150 tisíc. Poměrně slušná je nabídka ojetých vozů, ale při koupi v autobazaru je třeba si vybrat ten správný bazar – mnoho vám napoví způsob jednání – pokud vám zaměstnanec bazaru nebude chtít dát přečíst nějaký technický protokol k vozu, případně v něm budou jen povšechné údaje, které zjistíte na první pohled také, je možná lepší se otočit a jít jinam. Pokud autům příliš nerozumíte, nechoďte to své kupovat sami, vždy se pokuste najít ve svém okolí někoho, kdo vám poradí, ale především tomu sám rozumí.
To jsem trochu odbočil od tématu, kterému jsem se chtěl v tomto článku věnovat – co nás v roce 1998 čeká na silnicích. Předně pochybuji, že by se nějak zlepšila kvalita a údržba silnic. Stále činitelé odpovědných organizací uvádějí jako hlavní kritérium náklady, které na údržbu věnují – všichni víme, že je to směšné, ale nikdo to neřekne nahlas. Kritériem by měly být odstraněné „rolety“, „koleje“ a ostatní díry, které způsobují především přetížené nákladní vozy. Kdyby se policie stejně jako na rychlost zaměřila na kontrolu nápravových tlaků u nákladních vozidel, především na dálnicích a hlavních tazích, jistě by si vysoké pokuty mnoho provozovatelů nákladní dopravy rozmyslelo. Ale policie má mobilních vážících systémů jako šafránu a navíc postavit někam auto s radarem je o mnoho jednodušší.
Mnoho lidí si libuje, jak se snížily počty a následky nehod v obcích zavedením padesátky. Mé přání je jediné – jen aby to vydrželo, když se většina řidičů přestala bát a alespoň tam co jezdím já (většinou po Strakonické do Prahy, Smíchov, centrum, Vršovice, Žižkov) se už zase tam „co to jde“ jezdí vesele 70 a více.
Dálničních 130 km/h jsme snad ani nezaznamenali, takovou rychlostí opravdu jezdili skoro všichni. Označení některých míst na dálnici stovkou se dle mých zkušeností míjí účinkem – ti kdo jezdí 160 nanejvýš sníží na 150. Abychom všichni šťastně dorazili ke svému cíli, musíme si uvědomit že rychlost jízdy je třeba přizpůsobit reálným skutečnostem – počasí, hustotě provozu, kvalitě silnice a v neposlední řadě svým MOMENTÁLNÍM schopnostem – ať jste sebelepší řidič, po pár hodinách za volantem se reakce VŠECH řidičů zpomalují, snižuje se koncentrace, zhoršuje se odhad. Při jakémkoliv pocitu únavy je lepší zastavit, protáhnout se, dát si třeba kávu – i když to do cíle budete mít třeba jen padesát kilometrů.
V žádném případě jsem tu nechtěl podávat nějaké kázání – myslel jsem, že řádně zkritizuji stát, pojišťovnu, všeobecnou drahotu (která s kurzem koruny skončí kdoví kde) , magistráty a radnice za jejich neschopnost vyrovnat se s nárůstem automobilové dopravy – ale skončil jsem apelem na nás všechny – i za nelehkých podmínek se musíme snažit, aby automobil zůstal naším pomocníkem a ne nějakým moderním strašákem. Šťastný návrat.
P.S.: Dnes jsou rozptylové podmínky v Praze výrazně zhoršené, auto nechávám doma a budu se rozčilovat s MHD na trase Zbraslav – Vinohrady – Řepy – Smíchov – Zbraslav.
- – již loni jsem se doslechl o případu pokutování za staré dálniční známky. Neznáte-li znění zákona o dálničních poplatcích, uvědomte si i to že výhled z vozidle by neměl být ve vašem vlastním zájmu ničím zbytečně omezen – rekord 9 (slovy devět) různých známek od roku 88, které jsem viděl na vlastní oči je již na pováženou. Žádná ozdoba to není, a mně trvalo odstranění staré známky mírně zaobleným šroubovákem jenom asi tak 7 minut.
- – na emisích za zhruba 1.000,-Kč jsem byl vloni, na podzim mne čeká STK – ježišmarjá.
