Carlo Abarth, vlastně Karl Abarth, se narodil v roce 1908 ve Vídni a jeho životní dráha byla naplněna takovým myšlenkovým bohatstvím, že se to až nechce věřit. Už jako chlapec zrychlil svoji koloběžku tím, že vzal kožený pásek od kalhot a přitloukl jej na dřevěná kola. Díky jejich přilnavosti snadno pak porážel své kamarády. Po skončení školy nešel do učení, ale pracoval v různých vídeňských podnicích zabývající se výrobou a úpravami motorů. Získané zkušenosti záhy zúročil v motocyklovém sportu.
V roce 1934 způsobil velké pozdvižení, když si to na motocyklu rozdal s rychlíkem Orient – Express jedoucím z Ostende do Vídně. První souboj prohrál kvůli staženým závorám, při druhém pokusu dojel do cíle o dvacet minut dřív než vlak. Během druhé světové války uprchl Abarth do Itálie, kde působil jako zástupce firmy Porsche. A právě Ferry Porsche jej prostřednictvím Tazia Nuvolariho zapojil do zajímavého projektu monopostu F1 Cisitalia. V té době si Abarth změnil křestní jméno na Carlo, stal se šéfem závodního týmu Cisitalia a podílel se na úspěších Nuvolariho, Fariny a Taruffiho. Finanční problémy však vedly k uzavření firmy a její majitel Pierro Dusio věnoval Abarthovi místo peněžního vyrovnání několik závodních vozů. Ten společně s Armandem Scagliarinim založil před padesáti lety podnik Abarth & Co., jehož první automobil Abarth 304 A, postavený na bázi spideru Cisitalia, byl k vidění na turínském autosalonu 1950. Tímto typem se rovněž datuje začátek jeho spolupráce s Fiatem. V následujících letech vznikla tak četná kupé na bázi přepracovaných modelů Fiat s karosériemi Bertone, Boano, Ghia nebo Pininfarina. Za senzační můžeme označit osmnáct vítězství Scuderie Abarth hned v prvním roce existence firmy. Silnější automobily kupodivu neměly proti závodním „trpaslíkům“ velkou šanci.
V polovině roku 1965 začal Carlo Abarth připravovat projekt vozu 750 odvozeného od světoznámého Fiatu 600. Zvýšením objemu motoru na 748 ccm vzrostl výkon ze 14 na 31 kW a rychlost až na 130 km/h. Poptávka předčila očekávání a proto se objem čtyřválce postupně zvětšoval na 850 ccm a poté až na jeden litr. Tím se výkon vyšplhal na 80 kW.
Carlo Abarth spolupracoval s řadou automobilek, nejvíce pochopitelně s Fiatem. V roce 1961 s ním uzavřel smlouvu na dodávky automobilů, které pak „vylaďoval“ vlastními brzdami na předních kolech, speciálními klikovými hřídeli, karburátory a výfuky. Díky tomu Fiat Abarth 750 Corsa či 1000 TC, ale i Simca Abarth Coupe získávaly jedno vítězství za druhým v závodech cestovních automobilů na okruzích i do vrchu. Navíc se dočkaly ocenění od mnoha známých jezdců jako byli Hans Herrmann nebo Paul Frére. Také mnoho velkých jezdců začínalo kariéru s Abarthem. Vzpomeňme jen Toine Hezemanna, Jacky Ickxe nebo Artura Merzaria. Firma vyvíjela vedle „cesťáků“ také sportovní prototypy včetně šestilitrového dvanáctiválce o výkonu 441 kW. Dokonce sám Enzo Ferrari smekal klobouk před uměním Carlo Abartha, který v letech 1949 ž 1971 zkonstruoval přes dvě stovky vlastních vozidel. Úzké spojení s Fiatem vedlo nakonec v roce 1971 k prodeji věhlasné ladičské firmy turínskému koncernu.
Velký a uznávaný mistr, jehož zásadou byl pořádek, čistota a přesnost jako předpoklad úspěchu zemřel v roce 1979. Motoristický svět tak ztratil skvělého konstruktéra závodních a sportovních vozů, jenž dokázal „vyždímat“ z maloobjemových motorů takový výkon, že to hraničilo s kouzelnictvím.