Aral, dejte přednost bezpečnosti! Téma č. 5: Všichni jsme chodci – 4. díl

Není to tak dlouho, co bylo uzákoněno povinné pouštění chodců na přechodech. Byla a je na to etika českých řidičů připravena? Bylo to správné rozhodnutí?

Podle mě na tento zákon čeští řidiči připravení v žádném případě nebyli a bude ještě dlouho trvat než si na tuto skutečnost dostatečně zvyknou. I když v posledních měsících se to zlepšuje a je již v dosti případech vidět, že řidiči chodcům přednost dávají. Rozhodnutí bylo správné, protože v ostatních zemích Evropské unie je toto pravidlo zvykem a jeho porušování je trestáno daleko více než jiné přestupky.

Problémem u přechodů bývá, že auto v pravém pruhu zastaví a to v levém už ne. Chodce z pravé strany přechodu totiž řidič auta vlevo nevidí. Jak tomu zabránit?

Na tuto otázku nemohu najít odpověď. Jestliže vozidlo v pravém pruhu zastaví, je povinností řidiče v levém pruhu také zastavit, i když chodce třeba nevidí. Snad jedinou radu chodci – pokud mě pouští vozidlo v pravém pruhu, opatrně vyhlédnout do levého pruhu, aby mě řidič jedoucí v levém pruhu viděl a doufat, že mě jako chodce, který má přednost, pustí. Ze strany policie bych doporučoval větší zaměření na tyto skutečnosti a doporučil bych vyšší sankcionování za tyto přestupky.

I chodec ovšem může způsobit dopravní nehodu. Znáte takové případy? O co v nich šlo a jak se z nich ponaučit?

Tyto případy znám a jsou především takové, kde si chodec neuvědomuje, že nemá přednost například před tramvají, anebo vstoupí na přechod když už je vozidlo těsně před ním. V takovém případě není možné, aby i včasná reakce řidiče zabránila střetu vozidla s osobou. Pro to mám ponaučení: Dobře si rozmyslete, kdy vstupujete do vozovky a jestli má větší cenu váš život nebo nějaká minutka, kterou ušetříte tím, že vstoupíte těsně před projíždějící vozidlo.

Pokud máme řidičské průkazy pro řidiče od osmnácti let věku, existuje nějaká pomyslná hranice, kdy pustit dítě na silnici nebo ulici samotné?

U chodců tato hranice neexistuje, ale u cyklistů ano. Dítě samotné smí na silnici jako cyklista až po dovršení deseti let a do deseti let pouze v doprovodu osoby starší patnácti let. Povinností cyklisty je mít do patnácti let ochranou přilbu.

Jakou roli musí hrát rodina, aby nedocházelo ke zraněním dětí – chodců?

Rodina by měla především působit preventivně a to vysvětlováním, jak by se dítě mělo chovat: Opatrně při přecházení a třeba i pouštět auta, aby nedošlo k tragédii a rodiče o své dítě nepřišli v důsledku dopravní nehody. I takové případy se stávají a tato věková skupina je jednou z nejohroženějších, protože dětem se vysvětlí skutečnost tisíckrát a pak se stejně stane neštěstí, protože dítě na rady rodičů třeba zapomene a nebo je nebere vážně.

Ve vaší profesi se s těmito problémy setkáváte denně. Měnil byste něco na stávající legislativě v oblasti chodců a dalších účastníků silničního provozu?

Já osobně bych v první řadě určitě posunul výše pokut za přestupky spáchané v této oblasti a u řidičů bych doporučil za spáchání dopravní nehody s chodcem na přechodu odebrání řidičského oprávnění. Jinak by se určitě našlo mnoho věcí, které by ve stávající legislativě změnit šly a určitě bych je změnil, ale bylo by toho tolik, že by se to nevešlo do našeho rozhovoru.

Jak probíhá teoretická prevence ve školách?

Teorie na školách probíhá formou přednášek, kde se děti dozví, jak se mají chovat jako chodci nebo cyklisti. Jsou seznámeny s dopravními značkami, povinnou výbavou jízdního kola a teoretickou jízdou v silničním provozu. Dále se dozví základy první pomoci při zranění chodce nebo cyklisty. Na závěr přednášky se mohou děti ptát na to, co je zajímá a souvisí to s přednáškou o dopravní výchově.

Co všechno si děti odnesou z praktického hřiště? Jak se zde vzdělávají?

Z našeho dopravního hřiště si odnesou alespoň základy jízdy na kole, základy pravidel silničního provozu a jako vzpomínku i dětský řidičský průkaz na jízdní kolo. Ten ale získají až po zdárném splnění testu mladého cyklisty a jízdy na dopravním hřišti.

5. díl zítra – v pátek – 14. listopadu: Rozhovor s PhDr. Jiřím Seidlicem, Psychologické pracoviště – laboratoř LADOP.