Aleš Loprais ve dni volna na Dakaru: atmosféra je tu skvělá!

Dakar 2011 se nachýlil do své poloviny, tedy skoro, protože odjeto je šest ze třinácti speciálních zkoušek. Aleš Loprais stále drží nadějné 3. místo celkově.

Arica, město na pomezí Chile a Peru v severní části pusté pouště Atacama, hostí volný den na Dakaru a je zároveń obrátkovým bodem, rallye se bude pohybovat zase směrem k jihu.

Etapa před dnem volna bývý tradičně drakonická a nejnak tomu bylo i letos. Ještě uprostřed volného dne je ve výsledkové listině, vydané pořadateli pouze 28 posádek kamionů z 54 na startu, i když většina těch, kdo etapu dokázali dokončit, už jsou jistě na místě. Už jsme informovali, že Aleš dokázal etapu vyhrát o necelé 4 minuty před Kabirovem a o necelých 10 minut před dotírajícím Čaginem.

Jaká byla tedy první vítězná etapa na jihoamerickém Dakaru?

Především krásná, s obrovským množstvím strmých dun opravdu extrémní velikosti. Některými úseky bylo potřeba doslova skákat.

Skákat? To může být nebezpečné.

Je to nepopsatelný pocit, když nevíš, co se skrývá za dunou. Pořadatelé to ale tak chtěli, když některé waypointy, které musíme sbírat, umístili přímo na vrcholcích dun. Někdy není jiné cesty, než vrchol prostě proskočit, a je k tomu potřeba zároveń i notná dávka štěstí.

Jaká je atmosféra na rallye?

Užíváme si to, i když býváme z etap velmi unavení. Atmosféra divácká bývá skvělá každý rok a nám se tu zatím daří, takže je dobrá nálada. Přesto je tu něco tentokrát jiné …

Co?

Zjistili jsme, že nám fandí i soupeři. Kamaz tu vyhrál 24 etap v řadě, prakticky nebyl k poražení. My se s nimi zatím dokážeme honit na předních příčkách i s malým rodinným týmem a mnohem menším zázemím, než mají oni. Soupeřům je to sympatické, cítí, že někdo trochu narušuje tu strnulou hegemonii obrovského týmu, je to neobvyklé, nejen pro ně. Chodí za námi a nabízejí sami pomoc, kdybychom potřebovali. Ať už Pep Vila od de Rooye, manažer Veka týmu Van Putten nebo Jordi Juvanteny. Všem patří dík. Víme, že Rusové jedou opravdovou střelbu, jedou naplno. Poslední dva bivaky měnili přední nápravy. Ale také se snažíme.

Teď máte den volna. Čemu se budete věnovat?

Samozřejmě ho věnujeme údržbě vozu, který toho musel hodně vydržet. Ale budou se dělat běžné věci, vyměníme přední kloubové hřídele, tlumiče, dorazy, zkontrolujeme brzové obložení, vyměníme filtry, olej, vyměníme některé pneumatiky.

Tatra se zatím tedy drží. Jaký z ní máš pocit?

Zatím skvělý, krásně drží a budeme moc rádi, když jí to tak zůstane. Spokojeni jsme s výkonem i jízdními vlastnostmi. Touto cestou chceme poděkovat panu Jozefu Ferenczovi z firmy FRT z Košic. Vyvinul pro naši Tatru fantastické tlumiče, které jedeme od první etapy. Otestovali jsme je v Senici a on nám je připravil přes Vánoce během 14 dní! Díky nim dokážeme držet krok i s Kamazem, který má vyvinuté tlumení na míru u výrobců světově známých značek. Pan Ferencz je opravdu frajer, díky.

A co bude dál?

Ve výsledkové listině jsou před námi dva Kamazy a za námi další dva. Takže nezbývá než bojovat, i když jsme tam jako sami vojáci v poli. Je třeba jet rychle, ale také nepovolovat v koncentraci, vyhnout se chybám a hlavně mít štěstí. Z takové bitvy se neutíká.

Vzhledem k množství posádek, které se teprve snaží dorazit do Ariky ve dni volna, se pořadatelé rozhodli zkrátit sedmou etapu vypuštěním druhé části speciálky do Antofagasty.

Jiří Vintr

Kalina: vzorec pro vítězství

Čtyřnásobný vítěz Dakaru, navigátor Josef Kalina, bude mít letos 62 let a byl opět povolán k závodu rodinným klanem Lopraisů, aby asistoval Alešovi v kamionu Tatra k tomu, aby společně vyzvali Kamazy. Vzpoura začala v Arice vítězstvím v etapě, které je pro český tým historickým milníkem.

Od svých začátků v úloze pilota má Aleš Loprais zafixovaný cíl, kterému věnuje svou energii: jednou vyhrát Dakar. Vyrostl ve světě náklaďáků, v rodině, která tráví každoročně spoustu zimních dnů v dakarských bivacích a dědic rodinné tradice momentálně okupuje třetí příčku pořadí kamionů. Letos byl však na poslední chvíli povolán do kabiny závodního kamionu právě Kalina, aby nahradil Lopraisova tradičního navigátora. Myšlenka vznikla u Milana Lopraise, Alešova otce, který oslovil právě Kalinu, čtyřnásobného vítěze rallye z dob, kdy Karel Loprais závodu kamionů dominoval.

„Znám Aleše od dob, kdy byl ještě dítě a jsem pro něj něco jako strejda, takže jsem si řekl, že to není špatná myšlenka. Mým cílem je předat mu něco ze svých zkušeností a zatím si je bere k srdci, i když připouštím, že je to trochu divoký kluk,“ vysvětluje náhradník v Lopraisově týmu. Zatímco se Kalina účastnil Dakarů v jiných vozech nebo v úloze týmového manažera, jeho účast po boku Aleše Lopraise reprezentuje návrat na výsluní poté, co před deseti lety, v roce 2001, oslavil s Karlem poslední ze společných vítězství. Pro 62letého barda není přizpůsobení se tomuto závodnímu tempu jednoduché. „Není to hra pro staré pány, závodění s náklaďákem v takovém tempu. Schytáte spoustu nárazů po celém těle a je to fyzicky opravdu náročné. Hrával jsem kdysi lední hokej a po každé speciálce se cítím, jako bych měl za sebou těžký zápas. Ve srovnání s tím mi přijdou osobní auta jako hračky pro malé děti.“

Přes svou skromnost to vypadá, že Josef velmi přispívá k dobrému a hladkému vystoupení Tatry pod vedením Aleše, na kterého vystupování nového parťáka udělalo velký dojem: „Je úžasné, co dokáže ve svém věku. Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby každý dokázal v dunách odvádět takto precizní práci.“ Kalina by teoreticky mohl vyzvat i další rekord, který se na Dakaru drží dlouhých 17 let a který dodnes patří k nejhezčím okamžikům, na něž vzpomíná: „V roce 1994 jsme s karlem vyhráli soutěž kamion a mezi všemi auty se umístili na 6. místě.“ Doyen posádky číslo 504 tedy zažil časy, kdy kamiony Tatra Dakaru dominovaly. Dřívější dominance Čechů byla vystřídána nadvládou týmu Kamaz, který do pátku vyhrál 24 etap Dakaru za sebou. Tato série však byla ukončena právě Alešem Lopraisem v Arice, kde slavil vítězství v etapě po 4 letech od svého prvního triumfu v Tambacoundě.

Tento úspěch sice nemění celkovou situaci v závodě, ale zkušený Kalina se stále nevzdává tomu, že jde o zajímavý trend.: „Vždycky závodíme, abychom vyhrávali, i v 62 letech. Tým Kamazu je extrémně profesionální, mnohem více než my, kteří máme povolání i mimo závodění. Mají přímou podporu velkého výrobce a ve výsledku drží všechny trumfy v rukou. Ale vidím, že do té vítězné série můžeme občas vstoupit. Už v Iquique bychom asi vyhráli, kdybychom neřešili defekt krátce před koncem etapy, v Arice už se nám podařilo přijet první. Když se to podařilo jednou, pokusíme se to zopakovat a uvidíme, třeba přitlačíme na některé slabé místo spočívající v ruském temperamentu.“ Slova, která ambiziózního Aleše Lopraise jistě potěší.