Rychlá kola mu učarovala

Honzo, Vás si všichni pamatují z doby, kdy jste zpíval s úspěšnou skupinou Plavci. Jak jste se od zpívání dostal až k závodění na okruhu?

My jsme v kapele často závodili. Byly tam vždy tendence jezdit rychle. Speciálně u mě a kolegy Řihoška. Vlastně každá cesta na koncert a zpátky byla takovým tréninkem. Zaprvé v té době ještě nebyla omezena rychlost a za druhé ani těch aut tenkrát nejezdilo tolik.

S jakými auty jste tehdy absolvovali vaše cesty?

V té době to byla Škoda 1000 MB. To snad bylo jediné auto, které bylo tenkrát k mání. A protože nás ježdění bavilo, nechali jsme si jedno takové auto v Mladé Boleslavi upravit. Hlavně jsme si nechali vyměnit motor, myslím, že to byla 1.3, a taky kola… no a to embéčko jezdilo velice svižně, zhruba nějakých stosedmdesát. Bez problémů jsme předjížděli i vozy Tatra 603. Páni náměstci na nás pohlíželi jako na nějaké mimozemšťany.

Jaký jste byl řidič? Jak jste se choval k ostatním na silnici?

Přiznávám, že jsem jezdil rychle, dopustil jsem se určitě řady přestupků, ale jezdil jsem ohleduplně k ostatním. Když bylo volno, tak jsem to rozjel a zkoušel jsem si různé triky na okreskách. Myslím, že ani v současné době nikoho neohrožuji a nejsem příliš agresivní.

Co pro Vás znamená závodní auto?

Splnění klukovských snů i těch pozdějších. Rád jezdím rychle a na okruhu mám možnost to ze sebe dostat beze zbytku. Ale nerad bych tvrdil, že po závodech to ze mne spadne a stane se ze mne umírněný nedělní jezdec. Nicméně, když dojedu závod, cítím se zklidněný a vyventilovaný. Ale občas si dáme s kolegou či s kolegy ještě jeden závod při návratu. Jako třeba minule při návratu ze závodů v Mostě, kdy jsem se svojí Mazdou 626 ujel i kolegovi se silnějším vozem BMW.

Jak prožíváte atmosféru na závodech? Zejména pak prohry. Vím, že Vás letos prvenství minulo skutečně jenom o vlásek.

Prohry prožívám tak, že slušně řečeno sakruji. V letošním seriálu mne navíc dvakrát zradila technika. Při prvním závodě v Brně mi ulítlo kolo a při posledním tamtéž mne potkal stejný osud, takže jsem skončil celkově „bohužel až“ na druhém místě.

Jak dlouho se již účastníte seriálu závodů na okruhu?

O prvního ročníku, který se konal v roce 1993. Řekl bych, že jsem vlastně otec této myšlenky, je to takové moje dítě. Postupně jsem získával různé známé osobnosti pro tenhle nápad. Mezi prvními to byl Jirka Korn. Pak přibyla Chantal Polívková, Filip Renč a další. První ročník byl specifický v tom, že se jel dohromady s profíkama. Já jsem ostatně později na dvě sezony přestoupil právě mezi „modré kombinézy“ (profíky) a ten přechod byl hodně razantní. Pohár osobností nás jezdí tak patnáct, ale u profíků je na trase až třicet aut. Ty když se přiřítí do zatáčky, tak často lítají plechy. Nikdo nikomu nedaruje ani centimetr.

Jaký je Váš názor na jezdecké umění Chantal a na ženy řidičky vůbec?

Chantal se hodně vyjezdila. Je teď ve stáji u Pepy Kopeckého, který ji trénuje, dává jí cenné rady a navíc jejich technika velice dobře funguje. Chantal jezdí srovnatelné časy s profíkama, aspoň v tréninku. No a pokud jde o ženy řidičky: nerad bych se jich dotknul, říká se o nich, že jsou ohleduplnější a opatrnější v provozu. Myslím si, že ale přemýšlejí za volantem jinak a někdy v provozu překážejí.

Co pro Vás znamená auto v osobním i pracovním životě? Konkrétně Vaše Mazda 626.

Zásadní je, aby auto nejezdilo pomalu. Čím rychleji se dostanu z bodu A do bodu B, tím větší úsporu času to pro mne představuje. Dále je pro mne důležité, aby auto bylo spolehlivé a vydrželo i moje někdy dost razantní zacházení. V poslední době k tomu přibývá i požadavek na skladnost. Přiznám se, že uvažuji o kombíku. Nová Mazda 626 Wagon je to, co bych si nejspíš představoval.

převzato z Mazdanews – podzim/zima ’98
vychází zpravidla čtvrtletně a je k dispozici u dealerů Mazda