Winkelhock je dlouhá léta továrním jezdcem BMW a když se dověděl, že italský pilot Roberto Ravaglia končí kariéru, tak se skoro rozčílil. Ravaglia byl rovněž už pomalu »inventářem« BMW a Winkelhock byl vedle něho zvyklý žít léta. I když štíhlý Italposlední sezónu dal vale cestovním vozům a jezdil »gétéčka«.
„Je to takovej italskej cvok. Každý občas řekneme, že končíme – většinou když nás něco naštve – ale pak vychladneme a vykouří se nám toz hlavy i s tím vztekem. On to asi přehnal. Vždyť může ještě klidně takových pět šest roků jezdit,“ mudrovalWinkelhock dál, kouřil jako odsouzenýk smrti a vypočítával, kdo z elitních jezdců je starší než Ravaglia. Nakonec došel k názoru, že starší jsou pomalu všichni kromě něj samotného. „Já jsem sice o tři roky mladší, ale starší než on vypadám. Johnnymu Cecottovi, Stuckovi, Klausi Ludwigovi, Steve Soperovi, Rolandu Aschovi a bůhví komu ještě dalšímu je víc, Dieter Quester nebo Jacques Lafitte končili v padesáti, princ »Poldi« von Bayern už má čtyřiapadesáta budou ho muset odstřelit, aby sundal helmu a přestal závodit. A on si skončí ve čtyřiceti,“ pokračoval Winkelhock. A pak ještě dodal: „On není italskej cvok. On je totální cvok. Vždyť ani nechodí jako každej Ital na fotbal…“
Roberto Ravaglia je skutečně zvláštní Ital a byl vždycky trochu jiný než ostatní. Vždy klidný, usměvavý, mírný až plachý. Pro značku BMW se stal legendou – za volantem vozů s modrobílým symbolem závodil čtrnáct let a vyhrál snad úplně všechno, co se v »cesťácích« vyhrát dalo. Přitom se dal pořádně do závodění až tehdy, když měl v kapse inženýrský diplom. Proto se dlouho věnoval »jenom« motokárám a během pěti sezón byl dvakrát italským šampiónem. Dva roky skoro nezávodil, aby dostudoval a až ve čtyřiadvaceti se do toho dal znovu, rok jezdil ve špici italského mistrovství ve formuli 3 a i když ho nevyhrál, dostal nabídku jezdit v této kategorii evropský šampionát (v roce 1982 jezdil ve voze Ralt, příští sezónu pilotoval Dallaru).
Narodil se v městečku Mestre u Benátek, kde bydlí dodnes, a na světpřišel s talentem od boha. A to neuniklo v průběhu evropskéhošampionátu formule 3 pánům z BMW Motorsport, kteří mu nabídli na sezónu 1984 volant BMW 635 Csiv seriálu ME cestovních vozů. V roce 1985 dva závody vyhrál, o rok později byl mistrem Evropy.
V roce 1987 se stal – v dosud jediném světovém šampionátu cestovních vozů – i mistrem světa. A otevřel dveře dokořán nehynoucí světové slávě tehdy nového modelu BMW M3.
„Zažil jsem u BMW nádherné časy. Pro »em-trojku« a obecně pro »bavoráky« jsem se asi opravdu narodil. Dosáhl jsem v nich všeho, co si závodník může jen přát. Asi proto jsem nikdy příliš vážně neuvažovalo závodění ve formuli 1, i když občas nějaká ta nabídka byla. Byl tu samozřejmě i jiný důvod. Začal jsem brát závodění skutečně vážně dost pozdě a v malé formulce jsem skončil ažv šestadvaceti. Takže ten pravý čas pro »ef-jedničku« jsem dávno prošvihl v době, kdy jsem dával přednost škole. Na »bavoráku« jsem doopravdy začal a také jsem na něm skončil. Odešel jsem v době, kdy už vlastně nebylo co získat a motivace byla stále slabší,“ komentuje svou kariéru Roberto Ravaglia.
Dokázal vyhrát i obě nejslavnější evropské »čtyřiadvacetihodinovky« cestovních vozů na Nürburgringu (1989 – opět na BMW M3) i ve Spa Francorchamps (1994 na BMW 318is). Zvítězil ve velmiprestižním otevřeném mezinárodním šampionátu Německa DTM s dvouapůlitrovou »em-trojkou« v roce 1989 (v DTM se to jen hemžilo jezdci, kteří měli za sebou řadu závodů formule 1 a on sis nimi dělal co chtěl); o rok později vyhrál italský šampionát. V roce 1993 se pak stal i prvním italským mistrem v nově zavedené třídě Superturismo na BMW 318i. Odolal různým lákavým nabídkám – např. stát se továrním jezdcem Alfy Romeo. „Prostě to nepřipadalo v úvahu.“
Roberto Ravaglia jakoby snad ani Italem nebyl. Měl výjimečný talent, ale nehřešil na něj a nadměrně neriskoval. Jezdil vybroušeným elegantníma čistým stylem, ale nenechával se strhávat k exhibicionismu. Byl pro svůj jemný kultivovaný vzhled miláčkem žen, ale neholdoval divokým pártya prakticky se kolem něj netrousily žádné fámy a sexuální aféry. Každý Ital chodí na fotbal a do hospody. Roberto Ravaglia chodil raději do lesa, občas s puškou na rameni, jezdil na kole a v motorových člunech.
Když oznámil konec kariéry po jediné sezóně na vozech třídy GT, pokusili se ho naposledy přemluvit Aldo Bigazzi a Gabriele Raffanelli, jeho staří známí z týmu BMW Bigazzi. Dali mu lákavou nabídku k návratu do třídy Superturismo, ale »božský« Roberto opět odolal. Řekl jen: „Vždycky jsem věděl co dělám. A teď vím, že je čas toho nechat. Kromě nějakých bláznivin už není ostatně ani nic velkého, co bych mohl vyhrát.“
převzato z Modrobílé revue jaro 1999
Modrobílá revue – čtvrtletník BMW Auto Clubu Praha v AČR
KLÍČOVÉ CENTRUM
VÁŠ KLÍČOVÝ PARTNER
Kompletní klíčařský sortiment včetně výroby autoklíčů
Nabízíme komplexní služby v oblasti prodejní a servisní péče SEAT.
SEAT – španělský temperament s německou technologií