Sajdkáry BMW: Už jen vzpomínky

Tři roky po svém založení začala mnichovská továrna se stavbou motocyklových motorů, v roce 1919 už byl malý dvoudobý motor zabudován do lehkého kola Helios a za další rok už se znak BMW objevil na bocích palivové nádrže opravdového motocyklu: technický ředitel Max Fritz tehdy poprvé představil typ BMW 32. Dvouválcový stroj o objemu 493 cm3, s protilehlým ležatým uspořádáním válců, monoblokem a pohonem zadního kola kardanovým hřídelem. Což byla koncepce, která se později stala pro bavorské motocykly charakteristickou a s níž se – byť v modernějším podání – setkáváme u strojů BMW dodnes. Brzy po “dvaatřicítce” se představilo dítě Ing. Schleicherta z mnichovské techniky, pojmenované BMW 37 a zkušenosti privátních jezdců Reicha a Biebera přispěly k tomu, že mnichovská továrna začala připravovat i první závodní motocykly tohoto typu. V roce 1924 byl sestaven první tovární tým, který tvořil Toni Bauhofer, Josef Stelzer a Albin Tommasi a tato trojice měla k dispozici stroje o výkonu 12kW. Jejich rychlost byla 112 km/h, na Avusu dokonce o 10 km/h víc. Tovární jezdci startovali nejen v německém mistrovství, ale byli k vidění i na později slavných tratích ve Schleizu, na Solitude, Ruppingu a Ruselbergu. V roce 1925 už tovární jezdci sedlali jednoválcovou dvěstěpadesátku R 39 a značka BMW poprvé zaznamenala i výhru ve Velké ceně Německa na Avusu: Paul Köppen totiž mnichovský motocykl dovedl vítězně do cíle ve třídě pětistovek. Vývoj pokračoval a brzy byla na světě celá paleta nejrůznějších bavorských motorů od objemu 198 cm3 až po 734 cm3. Závodníky však nejvíce fascinoval nový typ BMW 47 OHV a v roce 1926 se mezi továrními jezdci poprvé objevil mladý Mnichovan Ernst Henne. Tovární kvarteto vedle něho tehdy tvořili Stelzer, Köppen a Bauhofer a tato čtveřice sbírala vítězné vavříny především v té době populárních závodech do vrchu: v Eiffelu, v Marienburgu, na Kolbergu, ale i na našem vyhlášeném závodě Zbraslav – Jíloviště.

V druhé polovině dvacátých let si mnohé z evropských závodů přivlastnily jméno britské Tourist Trophy a nejinak tomu bylo u nás. A právě v české Tourist Trophy 1926 dojel za vítězným mistrem Rakouska Rupertem Karnerem na druhém místě Němec Toni Bauhofer na BMW. A jak dramatický byl jejich souboj, svědčí skutečnost, že v cíli závodu byl – po více jak čtyřhodinové bitvě – mezi nimi rozdíl pouhých dvou a půl sekundy. V témže roce mnichovské motocykly poprvé dosáhly i na tituly v německém mistrovství (v pětistovkách Hans Soenius a v sedmsetpadesátkách Ernst Henne) a jméno značky BMW se díky sportovním úspěchům začalo stávat pomalu ale jistě pojmem. Závodní stroje s modrobílým znakem se dostávaly i do rukou zahraničních jezdců, ale největší triumfy na sportovním poli byly stále v rukách továrních jezdců. V roce 1927 například v dalším ročníku naší Tourist Trophy diváci viděli v Praze-Kbelích doslova fantastický závěr, v němž tovární jezdce BMW Bauhofera a Galla, kteří předtím v rakouské Tourist Trophy obsadili druhé a třetí místo, dělila pouhá desetinka sekundy. Daleko prestižnější záležitostí ovšem bylo vítězství Josefa Stelzera v motocyklové Velké ceně Evropy 1927 a zisk titulu evropského mistra. Konstruktérský tým Ing. Schleicherta však měl před sebou další výzvu. V Mnichově totiž chtěli dokázat, že v jejich silách je i světový rychlostní rekord motocyklů. A v září 1930 se Hennemu skutečně na dálnici u bavorské metropole podařilo v sedle BMW 740 tehdejší rekord posunout. V jeho podání měl hodnotu 217 km/h, ale tím tato v historii značky velice zajímavá kapitola zdaleka neskončila. Henne totiž s výkonným motorem s kompresorem rekord překonal ještě pětkrát. Naposledy v listopadu 1937, kdy dosáhl rychlosti 280 km/h. A když jsme u rekordů, není bez zajímavosti, že značka BMW je dodnes držitelem 24 rekordů v osmi různých kategoriích, které byly překonány v druhé polovině padesátých let a o něž se nejvíce zasloužil sajdkárový mistr světa Wilhelm Noll…

Předválečné údobí motocyklových závodů bylo zároveň i érou univerzálních a všestranných jezdců, pro něž nebylo žádným problémem startovat na okruhu, do vrchu, v terénu nebo třeba na ploché dráze. Proto se s jezdci továrního týmu BMW můžeme například setkat třeba v Šestidenní. V roce 1933 se konala v britském Llandrindon Wells a bavorský tým ve složení Henne, Stelzer a Mayermayer se tam svou výhrou postaral o světovou senzaci. Bylo to vůbec první německé vítězství v historii této nesmírně těžké soutěže, založené v roce 1913, ale Němci na sedmsetpadesátkách BMW nenašli v Šestidenní soupeře ani v těžkých alpských terénech kolem Garmisch Parten-kirchenu a Obersdorfu v následujících dvou letech.

V polovině třicátých let na úspěšné modely R 47 a R 57 navázal nový sériový model R 5 (respektive R 51) s dvojitým trubkovým rámem a teleskopickými tlumiči, u něhož však koncepce ležatého dvouválce i pohon zadního kola hřídelem zůstala zachována, a továrna se nehodlal vzdát ani svých sportovních aktivit. V letech 1937 a 1938 například Brit Jock West vyhrál s BMW 500 GP Severního Irska a v roce 1938 se Georg Meier s týmž strojem stal v Monze mistrem Evropy. Na britskou Tourist Trophy, považovanou tehdy za vrchol motocyklových závodů, se Karl Gall a Georg “Schorch” Meier poprvé vydali také v této sezoně. Se sériovými motocykly BMW, které v tu dobu disponovaly výkonem 17,6 kW a maximální rychlostí 140 km/h. Neuspěli, ale nevzdali se. Meier o rok později na ostrově Man s kompresorovou pětistovkou BMW vyhrál a dosáhl tím jednoho z největších předválečných úspěchů bavorské značky.

Další technický vývoj mnichovských motocyklů zastavila válka. Když skončila, na závodních tratích ještě kralovaly předválečné kompresorové stroje. A tak Velkou cenu Bavorska, jeden z prvních závodů poté co dozněla palba děl, vyhrál s BMW Meier, který s dalším jezdcem BMW Krausem vítězili i na Schleizu, Sachsenringu, v Tubingenu či Eiffelu a jemuž třeba při dalším vítězství v Kolíně nad Rýnem aplaudovalo neuvěřitelných 380 000 diváků. Takový byl tehdy hlad po motoristických akcích. V roce 1953 BMW představilo první dvacetikusovou sérii nového poválečného modelu řady RS s číselným označením 53, určeného pro silniční závody. Pětistovka měla s atmosferickým motorem výkon téměř 37 kW a privátním jezdcům byla nabízena za deset tisíc marek. Tovární verze se vstřikováním paliva měla ovšem výkon 44 kW a v jejím sedle jezdil Walter Zeller. Jeho druhé místo v mistrovství světa v roce 1956 bylo sice nesporným úspěchem, ale že v žádném závodě nevyhrál, bylo zklamáním. S “třiapadesátkou” byl ještě v roce 1958 Brit Dickie Dale druhý v GP Švédska 1958, jenže to už bylo dávno poté, co se BMW rozhodla vývoj a výrobu těchto strojů ukončit. Co se však v silničním motocyklovém mistrovství světa nevedlo na dvou kolech, náramně se vedlo na třech. A německá dvojice Noll-Cron při GP Německa 1954 odstartovala v atraktivní kategorii sajdkárů nejúspěšnější kapitolu BMW na motocyklovém sportovním poli. Celá dvě desetiletí totiž byly stroje BMW nosnou značkou této disciplíny a staly se skutečnou legendou. K poslední inovaci proslaveného motoru, který dával se dvěma karburátory výkon 55 kW a jímž byly tyto stroje vybaveny, pak BMW přistoupila až na počátku sedmdesátých let. A ještě dnes, celé čtvrtstoletí od svého posledního vítězství, patří mnichovská továrna mezi pět nejúspěšnějších značek mistrovství světa. Sajdkárovými velikány se stali mistři světa Klaus Enders (6 titulů), Max Deubel (4), Helmut Fath (1), Walter Schneider (2), Wilhelm Noll (2), Horst Owesle (1) a Švýcar Fritz Scheidegger (2). Takový Enders například vyhrál ve světovém šampionátě 27 závodů a třeba osm prvních míst BMW v MS 1967 a 1970 hovoří o suverenitě bavorských motocyklů naprosto jasně. Dohromady mnichovské stroje vyhrály v MS 111 závodů, druhých míst získaly 108 a třetích 114! Poslední výhru v MS zajistila bavorských strojům dvojice Enders-Engelhard v červnu 1974 na trati v nizozemském Assenu a nezapomenutelné čtyřdobé motory z Mnichova tím definitivně odsunula už pouze do vzpomínek.

J.Wohlmuth
Modrobílá revue zima 1999
čtvrtletník BMW Auto Clubu Praha v AČR