Když tenhle blonďák, narozený ve finském Espoo, usedl v šesti letech poprvé do sedla motokáry, o motoristickém sportu toho příliš nevěděl. Snad s výjimkou rallye, které jsou v zemi tisíců jezer téměř národním sportem. Proto bylo místo za volantem továrního soutěžního vozu samozřejmým snem i pro Jyrkiho. Ale když po osmi letech motokáry opouštěl, jejich sedlo k všeobecnému překvapení vyměnil za sedlo motokrosového motocyklu. Protože tenkrát jezdil Jyrki vysloveně pro legraci a bylo mu vcelku lhostejné, prožije-li si souboje o prvenství na dvou či čtyřech kolech nebo třeba na lyžích. Jedno však věděl určitě: v jeho příští profesi musí hrát rychlost hlavní roli. V bolavém motokrosu tehdy mladík s dlouhými vlasy strávil tři roky, ale když mu bylo osmnáct, začal pokukovat po autech. Těch, co jezdí na závodních okruzích. Na popud přátel to zkusil ve formuli Ford 1600. V roce 1985 se zůčastnil finského mistrovství a když v něm dojel čtvrtý, bylo rozhodnuto. Rok nato už s touhle formulkou vyhrál finský, skandinávský i evropský šampionát, poprvé ho zaregistroval i britský tisk a protože právě
britské ostrovy jsou odjakživa výtečným startovním můstkem do automobilové Evropy, přestěhoval se v roce 1987 právě tam. A určitě ne zbytečně. Jednak se začal učit anglicky, což je ve světě automobilových závodů určitá povinnost, a v neposlední řadě tu začal stoupat po dalších schůdcích své neobyčejně strmé kariéry. Okamžitě totiž vyhrál jak britský, tak evropský seriál monopostů dvoulitrové formule Ford, rok poté – kdy jej pod křídla vzal mistr světa z roku 1982 Keke Rosberg – v týmu Pacific i tamní šampionát formule 3, v němž nikomu nedal ani tu nejmenší šanci. A s touhle vizitkou v roce 1989 se stejnou stájí vstoupil i do evropské série monopostů F3000. V zářijové Grand Prix Španělska však ve voze Onyx-Cosworth nahradil Belgičana Gachota a poprvé se tak objevil v prostředí, na které si tři roky předtím nedovolil ani pomyslet – ve formuli 1. Možná trochu předčasně, protože v té době v mistrovství světa startovalo dvacet týmů a celá řada jezdců s mnohem většími zkušenostmi a konstrukce Alana Jenkinse byla navíc naprosto konvenčním a rozhodně ne právě konkurenceschopným monopostem. Bylo to ostatně poznat i na výsledcích: v roce 1989 ani v jednom ze čtyřech závodů milovník badmingtonu a starých automobilů neviděl v cíli šachovnicovou vlajku a dvakrát se dokonce k závodům nekvalifikoval. A o nic lepší to s vozem z britského Littehamptonu nebylo ani v sezoně následující, v níž už byl v tomto voze nasazen k deseti závodům: jeho jediným umístěním bylo 12. místo v GP San Marina, jezdící se v italské Imole. Rok poté přijal nabídku italského týmu Dallara a právě v Imole dovedl rudý vůz s motorem Judd k třetímu místu, což byl ve formuli 1 jeho vůbec nejlepší výsledek. I když v následujících letech formuli 1 jezdil ještě ve vozech Dallara-Ferrari, Sauber-Illmor, Sauber-Mercedes a Benetton-Ford a v mistrovství světa si nakonec připsal celkově 62 startů. V roce 1994 však při testování v Silverstone těžce za volantem Benettonu havaroval, zlomil si pět kostí a bylo jasné, že jeho ka-riéra se ve formuli 1 přiblížila ke konci. To ovšem neznamenalo, že by snad Fin ze světa automobilových bitev zmizel. Naopak. Přesto to ale pro Lehta znamenalo posun. Objevil se totiž v cestovních vozech (s automobily Opel jezdil DTM a superturismo) a poprvé se dostal i do kontaktu s BMW. Díky dvanáctiválci, který byl pohonnou jednotkou vozů McLaren F1 GTR. S tímhle automobilem totiž Lehto startoval ve slavné francouzské 24hodinovce v Le Mans a hned napoprvé – spolu s Francouzem Dalmasem a Japoncem Sekiyou – závod v prudkém dešti vyhrál. „Bylo to nepředstavitelné. Bylo to mé první opravdu velké vítězství a já se tehdy cítil, jako bych právě vyhrál mistrovství světa,“ vzpomíná. Rok nato s tímhle vozem vyhrál
1000 km závod v japonské Suzuce a předloni se jeho prostřednictvím stal továrním jezdcem BMW v šampionátu vozů Grand Tourismo. Spolu se svým britským týmovým kolegou Steve Soperem tenhle nesmírně dramatický šampionát dlouho vedl a favorizované vozy Mercedes-Benz držel na uzdě. O tom, že nakonec titul nezískal, rozhodly dva americké závody během jediného týdne. Lehto sice v deštivém závodě na Sebringu za volantem doslova kouzlil, jenže pak jeho vůz začal hořet a šéf týmu Charlie Lamm musel dát náhradní k dalšímu závodu do Laugna Seca dopravit z tokijského autosalónu, kde byl vystaven jako tovární exponát. Zbytečně, protože v závěrečném závodě došlo k poruše na chlazení a na Lehta zbylo v šampionátu až druhé místo.
Loni byl z postu továrního jezdce bavorského týmu uvolněn, protože se s ženou a oběma dětmi odstěhoval do Arizony a znovu pokoušel štěstí v monopostech: v americké obdobě formule 1 – seriálu CART. Jeho návrat k monopostům ovšem proběhl bez většího úspěchu: v týmu Hogan Racing bylo jeho nejlepším umístěním páté místo v australském Surfers Paradise, a proto se letos opět objevil v týmu BMW. Podílel se na vývoji a testech nového prototypu BMW V12 LMR a spolu s Kristensenem a Müllerem s ním na jaře vyhrál jeden ze tří nejvýznamnějších vytrvalostních závodů světa – 12hodinovku na floridském Sebringu. Tato trojice se přirozeně stala i hlavním želízkem BMW při 24hodinovce v Le Mans. Tuto fukci plnila více než spolehlivě a závod bezproblémově vedla. Čtyři hodiny a čtyři minuty před koncem se však Lehtovi ve voze zasekl pedál akcelerátoru, Fin havaroval a výhru si odnesla další posádka BMW Winkelhock-Martini-Dalmas. V kokpitu tohoto prototypu však byl Jyrki v létě třetí v americké Atlantě a vyhrál i podzimní závod Laguna Seca. A dokázal, proč byl mezi továrními jezdci BMW letos považován za jedničku.
Modrobílá revue zima 1999
čtvrtletník BMW Auto Clubu Praha v AČR
KLÍČOVÉ CENTRUM
VÁŠ KLÍČOVÝ PARTNER
Kompletní klíčařský sortiment včetně výroby autoklíčů
Největší obchodní dům
automobilů v ČR
Motto AUTO JAROV zní: „Prodejem naše služby nekončí...”