Honda XL1000V Varadero: Marocké dobrodružství

Vše začalo o měsíc dříve, kdy evropské vedení Hondy nabídlo všem majitelům nového modelu účast na nevšedním podniku Varadero Adventure Touring Morocco 1999. Počátkem června se všichni, kdo se rozhodli pětidenní dobrodružství absolvovat, sjeli v jihošpanělské Almeri. Většině přinesla cesta přes půl Evropy první možnost seznámit se podrobněji s vlastnostmi Varadera. Na německých dálnicích dominovala rychlost, nespočet francouzských kruhových objezdů potvrdil obratnost a přejezd Pyrenejí a nekonečné španělské pláně žhnoucí vysokými teplotami dávaly vyznít vytrvalosti a odhalily vysoký jízdní komfort. Jinak od začátku do konce perfektně zvládnutá pořadatelská činnost, zajištěná profesionálním přístupem španělsko-francouzského týmu, přinesla hned na samém začátku zklamání. Bohužel právě naší české a slovenské části výpravy. Nad přijímacím stanovištěm vysoko v horách nad Almerií vlály vlajky zúčastněných států, jen česká a slovenská chyběly. Při technické přejímce, kde byly motocykly polepeny číselnými kódy a příslušnými státními vlajkami, opět vyšla česká a slovenská Varadera naprázdno. Zatímco motocykly po několikadenní cestě odpočívaly, vyrovnány ve stínu přístřešků, řidiči a jejich spolujezdci, dosahující počtu jeden a tři čtvrtě sta, se bavili v nedalekém westernovém městečku hraným příběhem z dob Divokého západu. Ale i pohled na více než stovku Varader přitahoval pozornost. Vybavení motocyklů bylo velmi různorodé a z krátké prohlídky se dalo vypozorovat, jak pestrá bude i společnost, se kterou strávíme dalších pár dní. Od pravověrných enduristů přes zdatné mototuristy až k čerstvě zrozeným motocyklistům vydávajícím se na okraj Sahary bez sebemenších zkušeností. I věkové rozhraní bylo nečekaně široké. Při oficiálním představení Varadera každého jistě zaujaly postranní kufry shodného designu i barevného provedení, které mnohé napověděly o hlavním využití neobvyklého stroje. Místo nich však zde na parkovišti vidím v převážné většině namontované kufry Givi. Ani sama Honda nečekala v první vlně tak obrovský zájem o tyto doplňky, a tak se netrpělivý zákazník vybavil u konkurence. V podvečerních hodinách sjíždí nekonečný barevný had motocyklů stejné značky a typu z hor do přístaviště.

Po bezproblémovém odbavení početné skupiny a osmihodinové noční plavbě dosahujeme afrického břehu v marockém přístavu Nador. Připravené přivítání v marockém království je přímo pohádkové. Na dohled od lodi sedíce pod stanovými přístřešky, které nás chrání před prudkým ranním sluníčkem, si dopřáváme první společnou snídani. Stoly se prohýbají pod množstvím sladkostí, na kterých se oříšky a medem nijak nešetřilo a k pití se podává národní nápoj „thé a la menthe“. Jde o velmi horký a přeslazený nápoj připravený ze zeleného čaje a čerstvé máty. Také šťáva mačkaná z čerstvých pomerančů přichází v dopoledním žáru k chuti. Abychom si intenzivněji uvědomili pobyt na jiném kontinentu, procházejí mezi stoly střídavě dvě folklorní berberské skupiny tančící v rytmu bubínků a za zvuků trumpet, ze kterých vyluzují kvílivé tóny. Ještě dlouho po nasednutí na motocykly nám znějí v uších nezvyklé tóny arabské stupnice. Bezpečný průjezd městem je zajištěn královskou policií, která je rozmístěna na všech křižovatkách, ale i mimo ně snad každých deset metrů. Teprve až zde všem dochází, v jak rozdílném světě se nacházíme. V ulicích města je rušno, množství jízdních kol a mopedů se proplétá mezi vozíky taženými oslíky a na chodnících se odehrává každodenní islámský život. Nečekaně rychle končící asfalt a časté mnohakilometrové úseky vedoucí pískem prověřily jezdecký um. Podél obrovské vodní plochy přehradního jezera Mohammed V., tvořeného řekou Oued Moulouya poblíž města Taourirt, projíždí naše početná skupina již značně roztrhaná. Ani se nepředpokládalo, že na dnešní etapě dlouhé 339 kilometrů pojedou všichni společně. Pouze je třeba dodržet stanovenou trasu. Toho lituji ve městě Taza, když míjíme odbočku do Národního parku Tazzeka. Zde na rozloze 12 700 ha lze prý spatřit jeleny, lišky, šakaly, divoká prasata a velké množství dravých ptáků. Ale i jízda hlavní silnicí, vedoucí do Fesu, nepostrádá atraktivitu. Její místy vykousaný asfaltový pás se kroutí mezi pohořím Rif a Středním Atlasem a po dosažení průsmyku Col de Touahar (556 m n. m.) lze nalevo od nás na moment spatřit1980 metrů vysokou horu Jbel Tazzeka, dominantu zmíněného Národního parku. Do nejluxusnějšího hotelu Sheraton přijíždíme navečer, zatímco první nedočkavci zde od časného odpoledne využívají možnosti koupele v hotelovém bazénu. Brzy po společné večeři se skupinky trousí do hotelových pokojů. Vždyť ráno se odjíždí v sedm a čeká nás náročných 464 km. Prohlídku večerního Fesu, centra islámské kultury tedy většina účastníků nechává na příští návštěvu tohoto koutu světa. Ranní odjezd z Fesu je poznamenán změnou počasí. Hustou oblačností nepronikne jediný sluneční paprsek a údajně vily a horské chaty bohatých Maročanů ve městě Ifrane v husté mlze jen tušíme. Ve výšce 2000 m se dostáváme z mlhy ven a na protějších svazích Středního Atlasu lze spatřit lyžařské vleky. V zimě je zde několik metrů sněhu, zato nyní v prostorných údolích nacházíme kočující berberské rodiny ubytované v rozlehlých stanech, nazývaných haimas. Stoupání do průsmyku Col du Zad (2180 m) je pro 95 koní ukrytých v motoru Varadera hračkou. Následující kilometry narážíme na každém odpočívadle na sběrače a prodavače nerostů. Ale i ve městě, třeba při tankování, se nevyhnete přesvědčování o zaručeně výhodné koupi. Průsmykem Col de Talghamt (1970 m) se dostáváme do vegetačně holých oblastí Vysokého Atlasu a až teprve průjezd Tunelem legionářů nám otevírá nový pohled. S potěšením sledujeme zelenající se políčka a vysoké datlovníkové palmy v povodí pouštní řeky Zis, kterou sledujeme ze silnice klikatící se stejnojmennou soutěskou. Uplynulých 337 kilometrů přineslo pozorovatelům mnoho nového a před náročným závěrem této etapy je třeba se zklidnit. S tím pořadatelé akce počítali a předem plánovaný společný oběd se odehrává v zahradách hotelu Rissani, vzdáleném šest kilometrů po průjezdu města Er Rachidia. Před branami Sahary to již pořádně připaluje, a tak není divu, že někteří členové výpravy volí posezení v klimatizované recepci hotelu, jiní se vrhají do vod bazénu. Rozpálená sedla Hond vítají opět své majitele a jen pořadatelé vědí, jak je zbývajících 108 kilometrů náročných. Znovu se vytvářejí malé skupinky jedoucí si každá svým tempem. Následující cesta plná oáz a opevněných hliněných vesnic připomínajících pískové hrady nás přivádí až do města Rissani. Na končící asfaltovou vozovku jsme předem připraveni a podle rad vyčtených z itineráře držíme směr podle na bílo natřených balvanů. Navíc nás každých pět kilometrů tabule ubezpečuje, že do kempu Hondy, který se pro dnešní noc stane naším domovem, jedeme tím správným směrem. (Pokračování příště)

Honda magazín 4/99