Dieter Quester: „Na závodnický důchod nepomýšlím“

Quester ani ve své třicetileté kariéře neutrpěl žádné vážnější zranění. Když nepočítáme tuto příhodu, tak prodělal vlastně jen dvě těžké havárie se šťastným koncem. V roce 1978 mu ve dvěstěosmdesáti na rovince Hunaudiéres v Le Mans praskla u Oselly pneumatika. Několik let před tím se mu při závodě F2 ve Thruxtonu zablokovala ve 250 km/h převodovka, převrátil se a spadl do příkopu. Což bylo štěstí, neboť mu poskytl alespoň určitý prostor. „Hlavou jsem sice hýbat mohl, ale nešel otevřít zámek pásů a z nádrže vytékal benzín. Ty tři minuty, než mě vytáhli, mi připadaly jako věčnost,“ vzpomíná na krušné chvilky Dieter Quester.

„Větší úrazy člověk utrpí spíš při práci na zahrádce. Když si třeba při vykopávání kořenů málem utrhne prst, anebo když spadne z motocyklu či se zraní v posilovně.“ Škodu však často Dieter utrpí při oblíbených kanadských žertících, které jsou mini-málně tak slavné jako celá jeho závodnická kariéra. Ve Svatém Mořici chtěl například jednou dokázat, že lze sjet skokanský můstek na běžkách. Vsadil se o 600 švýcarských franků, jenže nakonec byla škoda větší než zisk: zničené lyže, roztržená kombinéza a několik boulí. Mnohem hůř dopadl při jednom závodě na americ-kém kontinentě. Poblíž trati stál totiž Hans Stuck s přítelkyní, která v okamžiku, kdy jel Quester okolo, zvedla své tričko. Dieterovi málem vypadly oči z důlků. Křivky jejího těla ho fascinovaly víc než zatáčky na trati: s »bavorákem« přistál v písku. A ještě přitom poškodil motor, jehož servis přišel na 20 tisíc marek.

Ovšem »Quastl«, jak ho kamarádi přezdívají, raději vymýšlí žertíky sám. Ubytovat se s ním, se Stuckem a von Bayernem v jednom hotelu je už samo o sobě dost velké nebezpečí: naříznuté postele, vyklizené pokoje, prádlo v okapech apod. Stucka dokonce zavřel v pyžamu při minus dvaceti na balkoně. Špatně dopadl v Austrálii i Derek Bell, když jim v noci vběhl do cesty klokan. Zvíře je mrtvé, pomyslel si Quester a už kul pikle, protože věděl, že za chvíli kolem pojede John Fitzpatrick. Vzal tedy Bellovo kašmírové sako, oblékl nebohé zvíře a položil na kufr auta tak, aby ho Fitzpatrick v záři reflektorů nepřehlédl. Jenže milý klokan se náhle probral a utekl i v saku do buše. S peněženkou, kreditní kartou, řidičákem a licencí. U nejbližší policejní stanice Quester zastavil a dožadoval se vyhlášení pátrání po klokanovi – zloději. Není divu, že se policista nezmohl ani na slovo.

Žertíky pomáhají při vlastních závodech Questerovi vyrovnávat koncentraci a napětí. S tím pochopitelně souvisí i jeho fyzička, s níž strčí nejednoho mladíka do kapsy. Denní dávka müsli k snídani je povinná, stejně jako několik kilometrů na kole a »mučení« v posilovně. „Musím udělat něco proto, abych udržel krok se zhruba o polovinu mladší konkurencí.“ Ačkoliv je ročník 1939, tak svými výkony stále dokazuje, že člověk může dobře jezdit ještě v šedesáti letech. Zvláště když trénuje, nekouří a nepije.

V roce 1994 dokonce zvládl dva závody v jediném dni. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby se jeden nejel dopoledne ve Švédsku a druhý odpoledne v Rakousku. Ze Schwechatu odletěl Laudovým letadlem do Göteborgu, odtud vypůjčeným BMW do Anderstorpu. V autě se převlékl do kombinézy, a pak skočil do BMW, aby obkroužil alespoň pět tréninkových kol. Do evropského závodu historiků však musel na-stoupit z poslední 41. pozice. Během prvního kola předjel třináct jezdců a po půl hodině předával řízení Aaltonenovi na sedmém místě. Vrtulníkem odletěl ihned do Göteborgu, kde přestoupil opět do Laudova letadla a letěl do Grazu. Tam už čekala další helikoptéra, aby ho dopravila do Zeltwegu. Let však provázela nepřízeň počasí, včetně vichřice a turbulence. Po několika vývrtkách pomýšlel bledý a vyděšený Quester na nejhorší. Start stihl a ještě v kombinéze ze Švédska usedl rovnou do kokpitu BMW. To jen dokazuje, jak moc Dieter Quester miluje automobilové závody všeho druhu.

Původně sice začínal na motocyklu, kromě silnice zkusil i ledovou plochou dráhu, ovšem už v roce 1956 ho otec více méně přemluvil, aby vyměnil motorku za motorový člun.

„Protože u vody nerostou stromy a navíc lodě znal otec velmi dobře, vždyť se v roce 1938 stal sám mistrem Evropy v motorových člunech,“ vzpomíná Quester na své začátky.

Jablko nespadlo daleko od stromu, a mladý Quester vybojoval v letech 1957 a 1962 na vodě evropské zlato, když v devětapadesátém jej o titul připravila havárie. Po několika úspěšných letech, v nichž stačil ještě vytvořit 3 světové rekordy, přestoupil v roce 1963 na čtyři kola a hned začal s problémy. Licenci požadoval totiž vystavit na Baron Prášil, což se nelíbilo rakouským činovníkům, kteří v pseudonymu viděli výsměch sportu. Quester se nevzdal a pohrozil nejvyšším soudem. Zabralo to, ale ne na dlouho, protože jedny noviny celý případ rychle odhalily.

Ve své bohaté kariéře jezdil automobilové šampionáty po celém světě: německé DTM cestovních vozů, sérii Procar-BMW M1, rakouské mistrovství, americkou sérii IMSA, MS a ME cestovních automobilů, ME formule 2, ME v závodech do vrchu, ME a Světový pohár Formule V a jednou dokonce i ve formuli 1. Dnes se objevuje, samozřejmě s »bavorákem«, v nejrůznějších podnicích v Evropě i USA.

V době, kdy Rakousko žilo Jochenem Rindtem, začal na sebe upozorňovat i Quester. Doslova, a nejednou i do písmene přežil takřka všechny elitní rakouské piloty. Od Rindta přes Laudu, Marka, Koinigga, Hüttingera, Gartnera až k Bergrovi. S některými z nich se dokonce utkával i na závodní trati. A nejen s nimi, ale ve formuli 2 na přelomu 60. a 70. let soupeřil s takovými hvězdami, jako byli Peter-son, Reutemann, Schenken, Cevert, Hill, Jarier, Watson, Bell, Fittipaldi nebo Lauda. V roce 1971, který sám považuje za nejlepší, skončil v Evropě třetí za Petersonem a Reutemannem.

Jeho talent by možná stačil i na formuli 1, v níž by se na jednu stranu sice rád etabloval už jen proto, že i bezúspěšný pilot F1 na sebe přitáhne více publicity než nejlepší jezdec »cesťáků«. Na druhé straně snad ani do F1 moc nechtěl. Určitě ne tak moc jako jeho krajané Rindt, Lauda nebo Berger. Jedinou Grand Prix absolvoval v roce 1974 se Surteesem TS 16 na domácí půdě. Do závodu se vlastně kvalifikoval v hodině dvanácté. Problémy s palivovým čerpadlem ho totiž donutily zastavit a do nejbližšího stánku doběhnout pro dvě piva, aby čerpadlo zchladil. Po pivní sprše Surtees naskočil a Quester mohl pokračovat. Tím však trápení neskončilo. V okamžiku vyvěšení cedule »One Minute to Go« zpozoroval, že těsně před jeho autem někdo zapomněl bednu s nářadím. Závod zahájil slalomem a ukončil devátý.

Samostatnou a jasně nejúspěšnější kapitolou jsou závody cestovních automobilů, z nichž si občas odskočil do sportovních prototypů se spiderem Abarth – Osella, Chevronem BMW nebo Lolou Chevrolet T70. V cesťácích byl Quester ve svém živlu. Bohatou kariéru začal sice nejdříve s Porsche Spider od Jochena Rindta a přes Abartha a Alfu Romeo se dostal k BMW, kterému zůstal už věrný. Jako soukromník sbíral se svým BMW jeden věnec za druhým, což neuniklo pozornosti vedení bavorské firmy a nabídli mu smlouvu továrního jezdce. To už byl ženatý s Julianou, dcerou Alexe von Falkenhausena, bývalého závodníka, konstruktéra a šéfa vývojového oddělení motorů BMW. Ještě s »mokrou« smlouvou jej poslal tchán testovat na Nürburgring. „Znáš Ring?“ zeptal se ho Falkenhausen. „Jako své boty,“ odpověděl hrdě Quester, přestože znal pověstný okruh jen z doslechu. Nažhavený mladík se pustil hned do práce, ale ne nadlouho. Po několika kilometrech rychlost přehnal a ve stošedesáti vyletěl ven, přičemž sroloval ještě třicet metrů pletiva. Na telefonický dotaz svého šéfa „jak si auto stojí“ odpověděl s ledovým klidem: „V lese.“

Pro značku BMW vybojoval čtyři evropské tituly (1968, 1969 na BMW 2002, 1977 – BMW 3.0 CSL a 1983 – BMW 635 Csi) a startoval ve čtyřech desítkách »čtyřiadvacetihodinovek« ve Spa, Daytoně, Le Mans, Nürburgringu, z nichž tři vyhrál. Pokaždé ve Spa.

V dobách své největší slávy patřil vždy k ozdobám starého brněnského okruhu, kde jednou zvítězil (1969), třikrát skončil druhý a dvakrát přišel o vítězství v samotném závěru. Jednou dokonce šest minut před cílem. V roce 1975 zajel také rekord kola průměrem 186,04 km/h, který už nikdo nepřekonal.

A kdy pověsí přilbu definitivně na hřebíček? To neví zatím ani on sám, protože už před patnácti lety prohlásil: „Půl století mám na krku, měl bych pomalu končit, pomýšlet na jízdu do depa. Ale nemohu se s volantem, plynem a brzdou rozloučit. Vůně benzínu je pro mě stále až příliš lákavá.“

Modrobílá revue podzim 1999
čtvrtletník BMW Auto Clubu Praha v AČR