24hodinovka v Le Mans: Bavorský triumf

Není pochyb o tom, že noc a den trvající závod ve francouzském městě Mans, patří (tenisovou mluvou řečeno) ke Grand slamům světového automobilového sportu.

Od svého vzniku prošel samozřejmě řadou změn a pánové Charles Faroux, Georges Durand a Emile Coquille, kteří jej v roce 1923 založili, by své dítko asi jen těžko poznávali. Jejich původní čtyřiadvacetihodinová byla totiž zkouškou produkčních vozů, při jejíž premiéře francouzské duo Lagache a Leonard ujelo za volantem automobilu Chenard&Walker během 24 hodin necelých 2210 km a na jeden okruh dosáhlo průměru kolem 100 km/h. Zatímco dnes se změnila na urputnou bitvu speciálů, prohánějících se den i noc na okruhu od té doby zkráceném o 3651 metrů rychlostí přes 300 km/h.

Letos se už tenhle legendární závod jel po sedmašedesáté a i když v něm tentokrát chyběly vozy Porsche, které v něm už šestnáctkrát vyhrály, od května bylo zřejmé, že diváky čeká jeden z nejnapínavějších a nejzajímavějších ročníků posledních let. Svou účast totiž ohlásilo ne méně než pět továrních týmů (Toyota, Nissan, Mercedes-Benz, Audi a BMW), nové a velmi rychlé americké vozy Panoz s šestilitrovým motorem Ford umístěným před jezdcem a dlouhá řada dalších osvědčených i zajímavých konstrukcí: francouzské prototypy Courage, vozy Lola T98/10, Ferrari 333 SP, za Atlantikem kralující americké vozy Riley&Scott, působivé vozy Audi R8C postavené v Anglii na bázi prototypů ingolstadtského továrního týmu, další americké automobily Chrysler Viper, vládnoucí

letošnímu šampionátu vozů Grand Tourismo a další. A nechyběly mezi nimi ani prototypy BMW V12 LM 98, s nimiž loni mnichovská automobilka v Le Mans debutovala (předloni jel bavorský tovární tým s vozy McLaren F1 GTR) a ve kterých letos v soukromých týmech jela německo-britsko-americká trojice Bscher, Soper a Auberlen, i japonské trio Matushito, Kato, Nakaya, z nichž ten poslední je motoristickým novinářem.

Pro letošní sezonu, v níž u mnichovského Motorsportu dostaly vedle motoru pro formuli 1 prioritu právě sportovní prototypy, ovšem u BMW postavili zcela nové vozy, označené jako V 12LMR (Le Mans Roadster). Vůz byl za pomoci techniků týmu Franka Williamse a pod vedením šéfa projektu Ulricha Schiefera vyvinut v britských dílnách v Grove, zatímco dvanáctiválcový šestilitr z již zmíněného automobilu McLaren F1 GTR, byl pro změnu techniky vedenými Herbertem Vögelem vyvíjen v Mnichově. Koncepce vozu se začala rodit v červenci loňského roku a Tom Kristensen, Pierluigi Martini, Steve Soper i Hans-Joachim Stucknové nové komponenty vozu (aerodynamické prvky, systém náprav) okamžitě testovali v modelu, startujícím v Le Mans loni. Souběžně s tím byly na modelech v polovičním měřítku, ofukovaných v aerodynamickém tunelu týmu Williams F1, optimalizovány nové tvary karosérie. Kompletní vůz byl k dispozici koncem listopadu a v polovině ledna začaly testy v Le Castellet, Jaramě, Miramas a na oválu ve floridském Homesteadu. Premiéra nového vozu při známé březnové 12hodinovce v americkém Sebringu dopadla nad očekávání dobře: prototyp hned ve své premiéře vyhrál a poslal tím do Le Mans navštívenku, která jej řadila k favoritům.

Na výhru v nejslavnějším vytrvalostním závodě světa si však dělaly nárok i jiní. Především rudé japonské vozy Toyota One, které ve Francii málem vyhrály už loni. Automobily francouzského konstruktéra André de Cortanze se oproti loňsku zrychlily o tři sekundy na kolo a jeden z nich – řízený bývalým pilotem F1 Martinem Brundlem, který dnes dělá manažéra Davidu Coulthardovi – byl i nejrychlejší v květnové předkvalifikaci. V předkvalifikaci sice svým druhým nejrychlejším časem překvapil i vůz Panoz, ale protože málokdo věřil, že americké vozy dojedou, mnohem více pozornosti na sebe lákaly stříbrné tovární mercedesy a černé vozy Audi 8R8. S jedním z těch prvně jmenovaných už v tréninku havaroval Australan Mark Weber. A když totéž zopakoval i ve warmupu, začali mít v týmu AMG-Mercedes starosti. Ukázalo se totiž, že jejich automobily mají nedostatečný přední přítlak a sportovní ředitel Norbert Haug začal – aniž to kdokoliv z veřejnosti tušil – zvažovat odvolání svých vozů ze závodu. Nakonec u automobilů s trojcípou hvězdou ve znaku zvýšili o čtvrtinu přítlak, ale konstrukční chybu tím neodstranili. Dokumentoval to mladý Skot Peter Dumbreck, který se v 76. kole se svým mercedesem v rychlosti kolem 300 km/h vznesl jako s letadlem, několikrát se převrátil a přistál v rokli mimo trať. Naštěstí na kolech a v místech, kde žádný z diváků nebyl. Během minuty pak byl ze závodů odvolán i poslední z mercedesů a jeden z favoritů se ocitl mimo hru. V tu dobu už se ale oba vozy BMW přetahovaly s toyotou řízenou Boutsenem, McNishem a Kellenersem o vedoucí pozici a získávaly pomalu ale jistě navrch. Filozofie manažéra týmu Charly Lamma o tom, že vítězství ve vytrvalostních závodech není zdaleka jen záležitostí samotné rychlosti, ale i času stráveného v boxech, přicházela ke slovu. Mnichovské atmosferické dvanáctiválce byly podstatně méně žíznivější než japonské motory o objemu 3600 cm3 přeplňované dvěma turbodmychadly. A když Boutsen během noci při předjíždění pomalejšího Porsche 911 těžce havaroval, usadily se oba bílé bavorské vozy, které každých 13 kol tankovaly a každých 26 kol měnily pneumatiky i jezdce, pevně na čele závodu. Jedenašedesát kol před cílem, kdy se zdálo, že suverenitu BMW už jen těžko může něco ohrozit, se však u vedoucího vozu – řízeného v tu dobu Finem Lehtem – zasekl plynový pedál a Fin havaroval. A tak vítěznou štafetu převzalo německo-italsko-francouzské trio Winkelhock, Martini a Dalmas a bezpečně jí dovezlo až do cíle: navzdory téměř dvouhodinové jízdě za safety carem ujeli průměrem 207 km/h téměř 4968 km. A protože bavorský triumf, při němž vozy BMW byly v čele závodu 332 kol ze 366 odjetých (90,7 procent), podtrhli navíc s loňským modelem BMW V12 LM98 i Bscher s Auberlenem a Soperem, kteří dojeli pátí a stali se nejúspěšnější netovární posádkou, není divu, že ve stanu BMW vládlo nadšení. Zaslouženě. Šestice továrních jezdců jela naprosto bezchybně a sportovní ředitel značky Gerhard Berger byl na svůj tým právem hrdý. Bavorské vozy totiž výhrami v Sebringu i ve Francii dokázaly, že v letošní sezóně jsou mezi sportovními prototypy jasnou jedničkou. A v to před sezónou ne každý rozhodně doufal.

BMW V12 LMR – technická data

Podvozek

Více jak 100 let stará francouzská akciová společnost Michelin, jejíž podíl na světovém pneumatikářském trhu je téměř dvacetiprocentní (785 tisíc pneumatik denně!) a která má své vlastní plantáže gumovníku v Africe i Jižní Americe, dosáhla při letošní 24hodinovce jednoho ze svých největších sportovních úspěchů ve své historii. Touto značkou obuté vozy BMW V12 LMP, Toyota GT One a Audi R8R totiž obsadili v tomto slavném závodě všechna tři první místa celkové klasifikace a úspěch francouzského pneumatikářského gigantu, jenž má své výrobní lokality v 19 zemích světa, pak umocnily vozy Chrysler Viper, které v kategorii vozů GTS v cíli obsadily první čtyři místa. A tak bylo v Clermont-Ferrand co oslavovat. je tvořen jednodílnou vanou z uhlíkatých vláken s hliníkovými úchytkami pro přídavné komponenty, motor a převodovka jsou uloženy na pomocném rámu, přišroubovaném k podvozku. Palivová nádrž na 90 litrů je umístěna mezi kokpitem a motorem.

Převodovka

je sekvenční šestistupňová, čtyřlamelová spojka je vyrobena z hliníkových vláken a vůz disponuje diferenciálem s omezenou svorností. Brzdy z uhlíku mají vpředu průměr 380 mm, vzadu pak 335 mm, kola jsou nezávisle zavěšena na příčných ramenech a odpérována systémem pushrod. Magnéziové ráfky OZ o průměru 18 palců mají vpředu šířku 13 a vzadu 14,5 palců a jsou obuty do pneumatik Michelin o rozměrech 33/65-18 (vpředu) a 36/71-18.

Motor

dvanáctiválcový 48ventilový atmosferický s blokem vyrobeným z hliníkových slitin má objem 5 990 cm3 (86 x 85,94 mm), výkon zhruba 440 kW při 6500 ot./min., kompresní poměr 13 : 1, točivý moment 670 N.m při 4500 ot./min. a jeho válce jsou rozevřeny v úhlu 60 stupňů.