Cestu připravili Jiří Valín a Vladimír Kotlář. Oba už měli za sebou úspěšná dálková putování se Škodou Formanem kolem Středozemního moře nebo výpravu „po ose“ do Singapuru. Do Afriky vyrazili ve třech s hromadou filmařského a fotografického náčiní, protože z této cesty měl vzniknout šestidílný seriál pro Českou televizi a články do mnoha publikací.
Proč jste se rozhodli právě pro Volkswagen Transporter?
Vladimír Kotlář: Především proto, že jsme se poměrně rychle dohodli se společností Auto Tukas na zapůjčení auta. A samozřejmě také proto, že jsme si sehnali nějaké reference o tomhle autě a prakticky všechny se vzácně shodovaly v tom, že je to mimořádně spolehlivý a praktický vůz.
Jakou verzi jste zvolili?
VK: Byl to vůz s delším rozvorem, vpředu dvě sedačky, vzadu třímístná lavice – vlastně to byla verze T4 Speciál, poháněná spolehlivým dieselem 2,4 l. A měl pohon všech kol syncro – to je v některých místech v Africe absolutní nutnost, bez pohonu 4×4 vás do určitých míst ani nepustí.
Jak se Transporter osvědčil?
VK: Byl perfektní – za celou cestu jsme s ním neměli žádné problémy, kromě utrženého tlumiče. To ovšem byla naše chyba, protože jsme jednou vletěli do hluboké díry. Místní kovář nám tlumič přivařil a ten pak vydržel až zpátky do Prahy.
Bylo vaše auto nějak zvlášť upravované?
VK: Téměř ne. Jediným vylepšením byl ochranný rám vpředu na kapotě a pevná ližina pod motorem. Také do bezdušových pneumatik jsme dali pro jistotu normální duše a vezli jsme pět kompletních kol navíc, protože pneumatiky na kamenitých cestách hrozně trpí.
Jak se po Africe jezdí?
VK: Jak kde – pokud se držíte hlavních tras, tak to docela jde. Ale dost často jsme kvůli filmování odbočovali do volné přírody, a to už je mnohem náročnější. Jednou v Etiopii jsme třeba jeli točit někam do hor, kam nevede silnice – prakticky to znamenalo, že jsme tři a půl hodiny stoupali pořád na jedničku do stráně asi jako krkonošská sjezdovka, skákali z kamenu na kámen… Při tomhle výletu jsme naměřili rekordní spotřebu kolem 50 l nafty na 100 km.
A jaká byla běžná spotřeba?
VK: Při konečném účtování nám vyšlo, že jsme jezdili v průměru za 10 l/100 km. To je naprosto skvělý výsledek, zejména když zvážíte, v jakém terénu jsme se v Africe pohybovali. To se s Evropou vůbec nedá srovnávat.
Jaký byl váš nejhorší zážitek?
VK: To byl zřejmě moment, kdy jsme sjížděli z etiopských hor a v jednom místě jsme se dost pracně dostávali vyschlým korytem řeky plným kamenů na druhý břeh. Napoprvé to nějak nevyšlo a když jsme se připravovali na druhý pokus, objevila se nedaleko skupina dost divoce vyhlížejících domorodců se starodávnými puškami. Rozložili se kousek od nás a chvíli se bavili naším úsilím dostat auto z vymletého koryta. Pak ale začali nějak podezřele ožívat a mávat těmi puškami… Byli jsme hrozně rádi, že se nám rychle podařilo doslova vyskočit s autem na druhý břeh a ujet.
Je v Africe nebezpečno?
VK: To je složitá otázka. Pokud respektujete určité zásady, tak máte velkou šanci, že vše proběhne bez problémů. Zásada číslo jedna zní: Auto nesmí zůstat ani na minutu bez dohledu! To platí i pro civilizovaná města. Okamžitě se kolem něj shlukují zvědavci, žebráci, děti a každý by si rád něco vzal. Jednou jsem se vyklonil při couvání z okénka a stálo mě to zlatý řetízek, co jsem měl na krku.
Samozřejmě jsou místa, která jsou vysloveně nebezpečná. Jedním z nich je například hraniční přechod mezi Etiopií a Keňou. Když vjíždíte od severu do Keni, zařadí vás pohraničníci do konvojů, které doprovázejí po zuby ozbrojení vojáci v obrněných transportérech. U hranic totiž řádí tlupy somálských a súdánských banditů, kteří přepadají posádky a vůbec se nerozpakují zabíjet…
Vy jste projeli Afriku od severu k jihu – startovali jste v Džibuti a projeli postupně Etiopii, Keňu, Tanzánii, Zambii, Zimbabwe a skončili v Jihoafrické republice. Projížděli jste tedy řadou hraničních přechodů. Je to tam komplikované?
VK: V tomto směru asi platí úměra, že čím chudší a zaostalejší země, tím větší problémy dělají úředníci na hranicích. Desítky nesmyslných lejster, někteří celníci si zcela nezakrývaně říkají o úplatek… Na to jsme ale byli připravení, to je totiž běžný africký folklor. Takže přijdou vhod malé dárečky, peníze totiž v některých místech nemají tu správnou hodnotu. Mnohem lepší jsou třeba solární kalkulačky, korálky, sluneční brýle, čepičky… České pivo není špatným artiklem, ale špatně se převáží. Naprosto nejuniverzálnějším platidlem světa – a to jsem si ověřil už při minulých expedicích – jsou asi americké cigarety. Ty berou všude a s největší radostí!
Víte, jaký byl osud vašeho Transporteru poté, co jste ho po čtvrt roce v Praze zase vrátili?
VK: V Tukasu ho pořádně prohlédli, dali trochu „do pucu“ a pak prodali dál. Pokud vím, tak to auto dodnes naprosto bez problémů jezdí u nějaké řeznické firmy.
Chystáte nějakou další expedici?
VK: Chuť a plány by byly, ale všechno je otázka peněz. Kdyby to ale vyšlo, tak bychom asi vyrazili do Pákistánu, který osobně považuji za nejzajímavější zemi světa. Taky jsme uvažovali o tom, že bychom projeli Saharu takovou velmi zapomenutou cestou… Uvidíme, třeba se nám to podaří…
převzato z Volkswagen magazínu – zima 1999/2000
KLÍČOVÉ CENTRUM
VÁŠ KLÍČOVÝ PARTNER
Kompletní klíčařský sortiment včetně výroby autoklíčů
Nabízíme komplexní služby v oblasti prodejní a servisní péče SEAT.
SEAT – španělský temperament s německou technologií
