Tina Thörner se narodila 24.února 1966 ve švédském Krylbo, přibližně osmdesát kilometrů od rallye proslaveného Karlstadu. Především díky své oddanosti a práci pro tým patří mezi nejpopulárnější postavy současných automobilových soutěží. A mít týmového ducha znamená v rallye skutečně mnoho. Týmové spolupráci se Tina, spolu se svými pěti bratry a dvěma sestrami, učila už od dětství na rodinné farmě.
Proč mi nevadí dřina, kterou rallye obnáší: „Když mi bylo jedenáct, měla jsem vlastní stovku slepic. Život na farmě je o společné práci a vzájemné pomoci, takže i já jsem musela přiložit ruku k dílu. Rodiče velmi tvrdě pracovali sedm dní v týdnu, 365 dní v roce, viděla jsem tedy, a také zažila, co obnáší tvrdá dřina a být nezávislým. Ani ve snu by mě nenapadlo jezdit s někým rallye. Vůbec mě to nezajímalo. Pak se mě ale jednou někdo zeptal, jestli bych s ním nechtěla jet. Řekla jsem si, že by to mohla být zábava, tak proč to nezkusit. Bylo mi tenkrát osmnáct let.“
Nelehké rozhodování: „V roce 1989 jsem zakončila úspěšně promocí studia ekonomie a marketingu a okamžitě jsem také dostala nabídku velmi dobrého místa se slušným platem od jedné PR agentury. Jen co jsem však práci přijala, přišla další nabídka. Louise Aitken Walker mi nabídl místo spolujezdce. Bylo to hrozné dilema. Práce byla skvělá a do toho tak velká příležitost. Pamatuji si, jak jsem se ptala svého šéfa, jestli by bylo možné vzít si kvůli rallye volno. Jeho odpověď zněla: Tino, neplatíme tě za to, abys jezdila rallye. Takže jsem se musela hodně rychle rozhodnout. Protože jsem si řekla, že za psacím stolem můžu sedět kdykoli, zvolila jsem po patnácti sekundách rozmýšlení variantu rallye. Hned jsem volala otci, který mi chtěl z radosti z nového zaměstnání koupit byt, aby přestal s jeho sháněním. Na otázku, proč, jsem mu odpověděla, že jsem se prostě rozhodla odejít. Nebyl z toho dvakrát nadšený, ale bral to docela v klidu. Tenkrát jen poznamenal, že je to můj život.“
Proč mi rodina neschvaluje to, co dělám: „Otec mé rozhodnutí přijal v klidu, ovšem to ještě nevěděl, že za mým odchodem z dobrého místa v PR agentuře je motorismus. Nikdy mi to neschválil, protože tomu jednoduše nerozuměl. Nedávno mě však mile překvapil. To když se objevil, tady ve Švédsku, na jedné prezentaci škodováckého dealera. Vždycky byl totiž velkým fanouškem Kennetha Erikssona, kterého jako člověka velmi respektuje. No a když viděl, že já jsem Kennethův spolujezdec, myslím, že od té chvíle se na celou věc dívá trochu jinak.“
Co všechno je potřeba motorsportu obětovat: „Doufám, že to co dělám, ulehčí vstup do tohoto sportu dalším dívkám. Je to skvělá práce, ve které se mohou dobře uplatnit i ženy a vydobýt si respekt. Ovšem je potřeba se spousty věcí vzdát. Největší obětí jsou děti a rodina. Nemůžete jezdit devět měsíců s velkým břichem a po porodu miminko nechat doma. Muži to mají v tomto ohledu jednodušší, protože mohou nechat své děti doma s jejich ženou. Já děti zatím nechci, takže pro mě tohle problém není. Horší je to s partnerem. Při mém vytížení na něho nemám dost času. Ale můj současný přítel také závodí, takže mi rozumí a chápe to. Zpočátku si myslíte, že váš osobní život půjde s rallye skloubit, ale postupně přicházíte na to, že to možné není.“
Kdo je lepší řidič, muž nebo žena: „Je přirozené, že lepšími řidiči jsou muži než ženy. Mužům je od přírody dána větší schopnost riskovat, ženy naopak hodně uvažují nad důsledky. Jsou omezené také tím, že mají s řízením mnohem méně zkušeností. Většina mužů se začíná motat kolem aut, dělat smyky a všechno to kolem ve velmi mladém věku. Jsou k tomu prostě přizpůsobeni. Ženy takhle nevyrůstají a v tom je jejich handicap. Pokud jde o řízení jako sport, je tu další problém – tlak, který je v tomto sportu na člověka obrovský. Musíte být schopen se s ním vyrovnat, být si jistý sám sebou. Jako při podnikání, riskujete a záleží jen na vás. Myslím, že i v tom mají muži oproti ženám výhodu.“
Nehody se snažím si nepřipouštět: „Z nehody máte strach neustále. Třeba při poslední soutěži ve Švédsku. Na jedné z rychlostních zkoušek jsme se vyřítili ve 195 kilometrové rychlosti na horizont, kde nás zaskočilo několik fanoušků v bezprostřední blízkosti naší Octavie WRC. Úplně mě v tu chvíli zamrazilo, protože jsem se bála, že někoho můžeme zranit. Naštěstí se nic nestalo. Jinak nejhorší nehodu jsem zažila před třemi lety. Vylétli jsme ze silnice a skončili v pětimetrové hloubce jezera. Nemohla jsem otevřít dveře, protože se nárazem poškodily. Věděla jsem, že mám jen pár sekund. Měla jsem pocit, že umírám. Pak se mi nějak, ani nevím jak, podařilo z auta vyprostit a zachránit se. Pár dní mi trvalo, než jsem se z celé události dostala.“
Proč ráda riskuji: „Myslím, že to, co mě na rallye nejvíce vzrušuje, je velká dávka rizika a riskování vůbec. Pro mě je hodně vzrušující to tlačení sebe samotného na hranici možností a prožívání napětí, když tuto hranici překročíte. Také na rallye miluji tu tvrdou práci mezi člověkem a strojem, která se pak projevuje ve výsledcích.“
