Morris Mini: britská legenda (II.)

V roce 1961 presentovaly firma BMC a Cooper první tisícovku „cooperů“, jejichž čtyřválce měly při 5500 otáčkách za minutu výkon pozoruhodných 40 kW/55 k. S dvěma příčnými karburátory SV, zesíleným klikovým hřídelem a novým vačkovým hřídelem zrychloval až na 145 km/h. Není divu, že se po nich jen zaprášilo. O dva roky později debutoval první sériový Mini Cooper, jehož objemu 1071 ccm poskytoval 51 kW/70 k, ale už v roce 1964 jej vystřídal Cooper s pohonnou jednotkou 1275 ccm a výkonem 56 kW/76 k při 5800 min-1. Během sedmi let vzniklo na čtyřicet tisíc těchto verzí. V tu dobu už byly Coopery vybaveny vpředu kotoučovými brzdami s posilovačem, neboť bubnové by „malého ďábla“ jen těžko zastavily. V roce 1964 dostal Mini nově vyvinuté pérování Hydroelastic s oddělenými kapalinovými okruhy pérování levých a pravých kol, od něhož si firma slibovala výrazné zlepšení jízdních vlastností. Cooper však nebyl touto novinkou zvlášť nadšen, a proto se jeho vozy zúčastňovaly i nadále závodů bez tohoto kapalinového pérování.

Necelého půl roku po zavedení na trhu, se „Miník“ nebo někdy také přezdívaný „knedlík“ zúčastnil Rallye Monte Carlo. Při prvním startu však všechny tři takřka sériové vozy odpadly pro prokluzující spojku. Ani to však nedokázalo nahlodat sebevědomí Britů, aby v roce 1960 nastoupili na start nejslavnější světové rallye se stejnou konstrukcí spojky. Do cíle však dojel (73.) pouze jeden Mini.

Během několika málo let však vyzrál Mini v konkurenceschopný automobil, což naznačilo v roce 1963 třetí místo Rauno Aaltonena při Monte Carlu a potvrdilo vítězství Paddy Hopkirka v této rallye o rok později. Nástup „třináctistovky“ provázely zpočátku sice opět dětské nemoci, které však zanedlouho vystřídala radost z úspěchů. Slavnou sérii začal Timo Mäkinen v „ledové ruletě“ (1965) a společně s Aaltonenem, Hopkirkem, Källströmem a dalšími se pravidelně objevoval na stupních vítězů. Mäkinen např. v letech 1965 až 67 vyhrál třikrát Rallye 1000 jezer, Aaltonen byl zase úspěšný v RAC 65 a Monte Carlu 67, Hopkirk vyhrál Akropolis 67, Källström skončil druhý v RAC 65 atd. Také v naší slavné Rallye Vltava slavil Miník v roce 1965 a 66 úspěchy, když dvakrát zvítězil Rauno Aaltonen.

Deklasovaná konkurence jen smutně přihlížela a naříkala – tady nemáme šanci. Není divu, že Rallye Monte Carlo 66 skončila skandálem. Ačkoliv v cíli obsadily Mini Coopery první tři místa (Mäkinen, Aaltonen, Hopkirk), přesto nezvítězily, neboť byly diskvalifikovány. Závěrečná kontrola totiž zjistila (během rallye to nikomu nevadilo), že použité žárovky údajně neodpovídaly dopravním předpisům. Místo předepsaných žárovek s dvojitým vláknem nebo s naklápěcími zrcadly zářily v minících jódové lampy s jedním vláknem, jejichž jas se reguloval otočným knoflíkem a mohly být přepínány jen na dálkové a parkovací světla. Úprava sice odpovídala britským předpisům i ženevské konvenci, nikoliv však sportovním řádům FIA. Proslýchalo se, že na celé diskvalifikaci se podílel i Citroën, který se tím posunul na první místo.

Ovšem ani tato příhoda nedokázala snížit prestiž Mini Cooperů, naopak vlnou sympatií vzrostl odbyt slávou ověnčených „mrňousů“. Neovlivněn intrikami pokračoval ve vítězném tažení, a to nejen v rallye, ale dařilo se mu i na okruzích. Závodní Mini Cooper upravený podle tehdejších předpisů skupiny A2 dosahoval při hmotnosti 606 kg (dveře a kapota byly z lehkého kovu) a výkonu 82 kW/112 k rychlosti až 195 km/h a na stovku potřeboval necelých devět sekund.

Teprve s nástupem vozů Renault Alpine, Lancia Fulvia FH a Porsche 911 se v polovině 70. let z mezinárodní scény vytratil. Renesance nastala až se zrozením veteránských rallye a závodů, v nichž patří opět „miníci“ k oblíbenému nářadí.