(PhDr. Jiří Seidlic – Psychologické pracoviště – laboratoř LADOP, Ústí nad Labem.)
Čím myslíte, že je způsobeno, že za volant usedají děti a mladiství, kteří ještě nemají řidičský průkaz?
Většina dětí a mladistvých – především chlapců – má pozitivní vztah k motorismus, k síle, pohybu, riziku a dobrodružství. Technické zvládnutí rozjezdu vozidla není problém pro cvičenou opici. Většina otců se snaží vyhovět přirozenému zájmu dětí usednout za volant a manipulovat s ovladači vozidla, řadu kroků děti odkoukají a mnozí rodiče jsou nadšeni tím, že jejich kluk již v deseti letech „umí“ jezdit autem. Stále více rodin má počítač. A počítačové hry jsou většinou zaměřeny na dynamismus – na rychlost a soupeřivost. Z psychodiagnostické praxe na PC ARTu, což je Automobilový reakční trenažér, vím, že si mnoho otců – profesionálních řidičů – povzdychne: „To by můj kluk hravě zvládl, lépe než já.“ V televizních akčních seriálech jsou nepřiměřené rychlosti, rozbitá auta , motocykly, ranění a mrtví lidé samozřejmostí. Tato virtuální realita ovlivňuje emocionální a zejména postojovou nezralost dětí. Pak stačí nepozornost rodičů, odložené klíčky od vozidla a malér je na světě. Problém je třeba chápat také v kontextu sociálně negativních jevů mladistvých (šikana, vandalství, brutalita, asociální chování – krádeže za účelem získání finančních zdrojů na návykové látky). Nejčastějším lákadlem jsou auta a jejich výbava, eventuelně útěk s vykradeným autem je u čtrnáctiletých nezletilců stále častější.
Jaké nejčastější nehody tropí děti nebo mladí nezkušení řidiči?
Děti a mladiství jsou u každé generace „postiženi“ motoristickým opojením, kdy i malý motocykl jim umožní zmnohonásobit jejich sílu a mnohokrát zvýšit rychlost pohybu. Nové schopnosti bývají často dobrým balzámem na obtížně se rodící sebevědomí pubescenta a teenagera. Pro mladé chlapce je velmi lákavá snaha vyrovnat se co nejdříve starším klukům (a bohužel více těm s pochybnými sociálními postoji). Rychlost, síla a soupeřivost jsou na prvním místě jejich úvah. Je to přímo naprogramované přecenění schopností a řidičská nezkušenost, které jsou v pozadí vysoké četnosti dopravních nehod mladistvých. 25 % nehod způsobí řidiči ve věku 17 až 24 let.
Jak lze právně postihnout dítě v případě řízení vozidla, když mu ještě nebyl vydán řidičský průkaz či dokonce ještě ani občanský?
Tímto problémem se zabývají kurátoři. Přestože trestní odpovědnost policie v tomto věku (pod 15 let) tyto případy odkládá, hmotnou odpovědnost za nezletilé provinilce nesou jejich rodiče.
Jak účinně takovému nebezpečí zabránit? Jakou roli musí hrát rodina?
Již v předškolním věku – kolem pěti let – je dítě zralé pro začátky dopravní výchovy, protože již při vstupu do školy jako prvňáček si musí osvojit ucelenější postoj k nebezpečí dopravního provozu – poznávat přechody a křižovatky ve svém nejbližším okolí. Dítě by mělo mít přiměřený strach z jízdy na kole – z jeho akcelerace a nutnosti použití brzd. Analogicky by mělo být uváděno do situace, že těžké auto nezastaví na místě. To musí zabezpečit hlavně rodiče. V tomto smyslu je velmi pozitivní dopravní výchova dětí zabezpečovaná BESIPEM a složkami městských policií na dopravních hřištích. Tato hřiště by měly využívat i rodiče od prvních pokusů dítěte jízdy trojkolkou, koloběžkou a samozřejmě kola.
Jak velkou roli hraje věk za volantem?
Velmi podstatnou – emocionální nezralost, nevyrovnanost a odpor k autoritě byly vždy rysem pubertálního věku. To je nyní posilováno falešným liberalismem a případy, kdy učitelé již na základních školách si nevědí rady s drzostí a přímým vyhrožováním některých žáků. Sám zvažuji, zda dnes není odvaha a tzv. „ hroší kůže“ nejdůležitější vlastností učitele základní školy. Při řízení motocyklu nebo auta postrádá emočně nevyrovnaný mladík důležité sociálně kooperativní postoje a i přes znalost předpisů tyto předpisy porušuje a ohrožuje ostatní účastníky dopravy a hlavně sám sebe.
Je věková hranice pro získání řidičského průkazu (i na motocykly) u nás adekvátní?
I když se v minulosti vyskytovaly názory věkovou hranici zvýšit, výzkumy potvrzují, že posunout hranici pro získání řidičského průkazu by bylo kontraproduktivní v době, kdy vzrůstá biologická, rozumová a technická akcelerace mladého organismu. Osobně bych zastával názor snížit o jeden rok jak nárok na řidičák, tak také trestní odpovědnost mládeže na 14 let – pod jednou jedinou podmínkou: Bude-li metodicky a legislativně konstatováno, že výcvik jízdy a výuka pravidel silničního provozu jsou sice samozřejmostí pro získání oprávnění, ale musí být „až na druhém místě“ za výchovou sociálních postojů k dopravní kázni, ohleduplnosti a kooperativnosti – ochotě vyhovět ostatním lidem.
Dnes není pro mnohé mladé lidi problémem půjčit si auto rodičů nebo přátel. Existuje paralela mezi řízením a zacházením s vlastním vozem nebo vozem vypůjčeným?
Tam bych rozdíl neviděl. Více zaleží na tom jaká je jízdní zkušenost mladého řidiče a jaké jsou jeho postoje k bezpečné jízdě. Má-li již sociálně kooperativní „smysly“ pak samozřejmě bude vypůjčené auto šetřit nejen po stránce jeho „plechové ucelenosti“, ale bude dbát i šetrného zacházení s motorem a podobně. Ze zkušenosti znám nezkušeného, vzrušivého „nemotoru“, který odepsal dvakrát za sebou vozidlo autoškoly.
Jak nejlépe by měly autoškoly plnit takovou preventivní funkci, aby k tomuto nešvaru, kdy jezdí nezkušení mladí, stále méně vycvičení řidiči, nedocházelo?
Existence soukromých autoškol ukazuje, že jde o podnikání, které vyžaduje pomoc státních i nestátních orgánů a organizací. Konkurenční prostředí někdy působí negativně na zvyšování kvality práce autoškol. Neblahý jev v autoškolství „co nejrychleji a nejlevněji“ je třeba systémově narušovat nezávislými zkušebními komisaři s kvalitní odbornou úrovní garantovanou státem. Je ve veřejném zájmu udržet dostupnost kvalitní řidičské přípravy pro převážně mladé lidi. Dvoustupňová příprava – řidičské oprávnění na zkoušku a bodovací systém. Začátečník se dopustí závažného přestupku a následuje prodloužení čekací doby o jeden rok. Toto je zavedeno v řadě okolních států. Je v této souvislosti zajímavé, že na mezinárodních konferencích jsou citovány výzkumné přípravné práce na tento vícefázový výcvik právě z československých pramenů ze 70 let minulého století.
Je tedy dnešní výukový program autoškol ve školení začínajících řidičů přijatelný?
Výcvikový a výukový (technika jízdy a znalost dopravních předpisů) je sice dostačující, pokud do něj bude stále více zahrnován výcvik ve zvládání rizikových, složitých a nebezpečných situací. Ale perspektivně v rámci Evropské unie je to jen jedna část činnosti autoškol.
„Ukazuje se, že výcvik nepřináší pozitivní efekty, když není naplněn výchovnými aspekty.“ (Psychologie v dopravě: Jiří Štikar, Jiří Hoskovec, Jana Štikarová – Univerzita Karlova v Praze 2003)
Je důležité rozšířit výcvik dovedností a pravidel ještě o jednu úroveň a sice o poznání – kdy se rozvíjí jednání, které se musí zabývat nezvyklými situacemi, pro něž nejsou k dispozici naučené dovednosti nebo ustálená pravidla uložená v paměti řidiče. K tomu je třeba ještě přidat důležitý zřetel k individuálnímu rozdílu, jak řidiči jsou schopni vnímat rizika spojená s jejich předpokládanými manévry. Čili řidič by měl opouštět perspektivně autoškolu se základem náhledu na své schopnosti vnímat rizikovost předpokládaných činností při manévrech nebo při reagování na situační dopravní požadavky.
Existuje nějaký školící program pro mladé řidiče, kteří sice dostali oprávnění, ale chybí jim potřebné zkušenosti?
Skutečný význam uvědomování si rizik a jejich překonávání je proces dlouhodobý. V tom spočívá idea postupného systému řidičského výcviku, který poskytuje podmínky omezeného rizika při získávání dopravních dovedností, rozvíjí vnímání nebezpečí a uvědomění rizika. V tom je důležitá zmíněná vícefázová příprava řidičů existující v okolních zemích.
Bylo by možné právně nebo technicky zabezpečit tento problém ?
V současné době připravují dopravní experti novelu zákona o silniční dopravě. Pokud si zákonodárci, poslanci a senátoři uvědomí obrovské lidské a ekonomické ztráty, které přináší nebezpečnost dopravního provozu a odsouhlasí navrhovaná opatření, pak bude lépe. Můžeme být časem na úrovni partnerských států Evropské unie, kde je nehodovost podstatně nižší.
Alkohol a mladiství za volantem je dnes velkým problémem. Lze nějak vysvětlit, že si toto počínání a jeho následky neuvědomují?
Nejen alkohol, ale i jiné návykové látky – drogy jsou stále větším problémem mladých řidičů. Z jedné výzkumné studie (Druhy závislostí ve vztahu k řízení motorových vozidel: Průzkum názorů, postojů a zkušeností středoškolské mládeže; Postgraduální práce PhDr. Božena Debefová, 1999) vyplývá, že 1 % mladých řidičů mezi 18 – 19 rokem řídí s alkoholem v krvi vozidlo poměrně často, 7 % občas a pod vlivem okolností ojediněle 11 %. Tedy celkem jedna pětina usedá za volant pod vlivem alkoholu. 5 % zúčastněných respondentů se přiznává, že řídilo pod vlivem drog. Ojediněle se mezi mladými řidiči vyskytoval názor, že v malém množství má droga při řízení vozidla pozitivní vliv. Studie současně potvrdila, že mezi nejrizikovější řidiče patří mládež vlastnící oprávnění déle než jeden rok – s více než 3000 najetých km. Domnívají se, že to již „mají v ruce“ – navzdory realitě ztrát na životech.
Jak působí alkohol na mladé řidiče za volantem? Chovají se jinak než dospělí řidiči, kteří sice před jízdou pili, ale mají zkušenosti?
To raději nerozlišuji. V každém případě po požití alkoholu stoupá odvaha a klesá reakční schopnost, nastává zúžení zorného pole. Mladiství jezdí převážně z diskoték z technoparties a pod vlivem drog a alkoholu stoupá jejich soupeřivost, nerozvážnost a přecenění svého vozidla i svých schopností.
Co všechno by si před jízdou měli mladí a nezkušení lidé uvědomit, než zasednou za řízení – jaká je vaše rada mladým řidičům?
Měli by zpochybnit svoji domnělou sebejistotu – být sebekritičtější a přiměřeně bojácní. Vždyť každý již dnes zná z okolí někoho mladšího, kdo se při dopravní nehodě zranil nebo skončil smrtí. I ti se domnívali „mě se nemůže nic stát.“ Je třeba si říci: „Umím po 3-5 tisících najetých km jezdit, mám to sice v ruce, ale ještě neumím řešit kritické situace, které mohou nastat právě při dnešní jízdě – co na příklad udělám když mně praskne přední pneu – nebo totéž protijedoucímu vozidlu.“ Neriskovat, nesoutěžit, nepředvádět se! Mít představivost o hmotnosti vozidel a jejich bezpečné vzdálenosti k možným překážkám. Vědět, že řídím složitý technický systém, který může nenadále selhat, stejně i jiná vozidla na mé cestě. Zeptat se sám sebe: „Jaké je počasí a jaká bude dopravní frekvence?“ nebo „Jsem v pohodě, nejsem agresivní, nic mne netrápí, nejsem unavený a jsem čistý – bez drog bez alkoholu?“ I potom nastupuji do nebezpečné činnosti a musím sobě i druhým přát šťastnou cestu.
3. pokračování zítra: Rozhovor s majorem Bc. Stanislavem Humlem.
