Speciálka o délce 371 km (na úvod soutěže nezvykle dlouhá) byla součástí více než 600 kilometrů dlouhé etapy.
Jela se za velkého horka (nad 35 stupňů) po plochých nížinných pampách mezi zemědělskými pozemky po prašných a velmi rychlých pistách, zpestřených několika skoky a se zatáčkami často do pravého úhlu. Byla to jediná speciálka, v níž kamiony startovaly až za osobními vozy, což s sebou přineslo určité problémy s extrémní prašností znemožňující předjíždění. Od druhé etapy už budou kamiony startovat do speciálky v mixovaném pořadí s osobními auty dle času dosaženého předchozí den.
Minimální časové rozestupy ve speciálu plně odpovídají rozestupům špičky kategorie automobilů i motocyklů a ukazují vzestup úrovně soupeření mezi kamiony.
Problémy s předjížděním se nevyhnuly ani posádce Aleše Lopraise. V prachové cloně nereagovala na varování sentinelem jedna z chilských posádek na Toyotě. Její řidič zazmatkoval a místo odstavení vozidla na kraji pisty zašlápl pedál brzdy uprostřed cesty. Aleš měl tedy kolizi hned na úvod rallye stejně jako v roce 2007. „Bohužel, srážce se nedalo zabránit, není to nic vážného na obou stranách. My jsme důkladně ohnuli nárazník ale po dojezdu do bivaku ho mechanici narovnali a zapojil zpět všechno potřebné osvětlen vozidla. Za pilotem Toyoty jsme ihned zašli, vědomi si určitého pocitu viny, jež padá vždy na toho vzadu. Sám uznal, že srážku v podstatě zavinil on, ale dost od nás i tak karton energy drinků a rezervní zadní světla. Získali jsme svérázným způsobem nové přátele a jistěě se ještě potkáme nad kalíškem něčeho ostřejšího“ řekl po dojezdu Aleš Loprais.
V průběhu etapy se udržel v těsném kontaktu s absolutní špičkou závodu a zaznamenal nejlepší výsledek v etapě pro značku Tatra. „Pětinásobného vítěze Dakaru Čagina jsme záhy dojeli, ale posledních 60 kilometrů bylo prakticky nemožné ho předjet, na varování sentinelem nereagoval a brzdil nás. Raději jsem tedy jel až za jeho prachovou clonou, aby mi po zbytek speciálu zůstal kvalitní výhled. Musím pochválit výkon Vojty Štajfa, je to profesionál, i když i pro něj je úvodní etapa v podstatě zahřívací,“ dodal Aleš v cíli.
I přes extrémní teploty, které v dalším průběhu soutěže ještě porostou, je posádka Loprais Tatra Teamu plně spokojena s chlazením motoru i úpravami provedenými právě se specifickým zaměřením na klimatické podmínky jihoamerického Dakaru. Někteří z favoritů nabrali už v úvodní speciálce nemalé ztráty, Hans Stacey ztratil 40 minut a Van Vlietův týmový kolega na Ginafu Van Ginkel 33 minut.
Druhý speciál ze Santa Rosy startuje přímo z bivaku, který je nově zařízen v civilizovanějším, jihoamerickém duchu. I Santa Rosa ukázala celému dakarskému konvoji otevřenou náruč s mnoha tisíci nadšených fanoušků vášnivě zdravících každé vozidlo.
Aleš Loprais a Vojta Štajf o první etapě
První dakarská etapa přinesla akční podívanou, protože byla v mnoha ohledech těžší, než se před jejím startem předpokládalo. Amatéři byli poprvé konfrontováni s tím, co dakarští harcovníci již dávno znají: prašností, horkem a nezanedbatelnou délkou (rychlostní zkouška měřila 371 km).
Krátce po příjezdu ostré Tatry se startovním číslem 502 jsme vyzpovídali pilota Aleše Lopraise a navigátora Vojtu Štajfa.
Aleš Loprais hned na úvod připomněl horko, které v průběhu rychlostní zkoušky panovalo: „Venku bylo kolem čtyřiceti stupňů, což znamená že jsme v kabině měli padesát. Nicméně závodění nás pohltilo natolik, že nám to horko ani nevadilo.“
Vojta Štajf poznamenal, že mu mnohem více než horko vadil všudypřítomný prach: „Díky otevřeným okénkům jsme vlastně měli v kabině klimatizaci, která nic nevážila a ani nám nebrala výkon. Mnohem horší byl však prach. Chvílemi to vypadalo, jako bychom jeli proti zdi, předjíždění bylo velmi obtížně a posledních asi sedmdesát kilometrů prakticky nemožné. Palec jsem držel prakticky pořád na žlutém tlačítku Sentinelu, ale nebylo nám to moc platné. Pokud to takto půjde dál, tak si brzy uženu sentinelový mozol.“
