Ještě před patnácti lety usedl za řidítka jawy při závodě veteránů. Mechanici ho museli z poslední řady roztlačit, protože sešroubované nohy mu nedovolovaly start s rozběhem. I když šlo o jízdu pravidelnosti, tak František předjížděl jednoho soupeře za druhým jako v dobách své největší slávy, v šedesátých letech. Tehdy se před jeho uměním muselo sklonit nejedno světové eso. Pouze Agostiniho s MV Agusta nikdy neporazil. V roce 1961 skončil ve světovém šampionátu třídy 350 na skvělém druhém místě, o rok dřív skončil třetí a čtyřikrát se na MS umístil hned za medailovou pozicí, tedy čtvrtý. Velkou cenu Brna vyhrál devětkrát, jednou dokonce hned ve dvou třídách. Zlaté věnce přivezl ještě mj. z Velkých cen v Ulsteru, Hockenheimu, Švédsku, Sachsenringu, Jadranu, Rakouska a také třeba z Indonésie, kde startoval ve čtyřech kategoriích a všechny vyhrál.
Zamilovanou tratí Františka Šťastného byla slavná Tourist Trophy na ostrově Man, kde v letech 1962 a 63 dojel na vynikajícím třetím místě.
„Už při prvním startu před čtyřiceti lety jsem byl v tréninku jedním z pěti jezdců, kteří na 24 km dlouhé trati překonali rekord. V závodě se mi hned na začátku utrhl výfuk, mechanik ho omotal drátem a já jel dál. Za 12.místo jsem získal stříbrnou repliku hlavní ceny, celkem jsem si jich přivezl osm. Na druhou příležitost jsem čekal čtyři roky. To už se závodilo na šedesát kilometrů dlouhém okruhu s převýšením 500 metrů. Skončil jsem pátý. Největší úspěchy ale přišly až v následujících dvou letech. Dokonce se mi podařilo vyhrát trénink, když jsem v mlze zajel absolutně nejrychlejší čas. Pro závod jsem si vymyslel nádrž na 37 litrů, abych nemusel tankovat, a tak jsem se do cíle vřítil jako třetí. Krásný závod a úspěch pro Jawu, ale na stupních vítězů mi bylo smutno. Při závodě zemřel Tom Phillips, s nímž jsem startoval ve dvojici…“, tak vzpomínal František Šťastný na krásnou, ale nesmírně nebezpečnou trať, lemovanou pomníčky jezdců, kteří zde zahynuli.
Úrazy a zlomeniny Františka Šťastného by vystačily na samostatný článek. Jedna z nejhorších se mu přihodila při Velké ceně Prachovských skal. Při rychlosti 170 km/h se mu zadřel motor, následoval pád, osmkrát zlomená holení kost levé nohy, zlomenina čtyř žeber, zhmožděné ledviny a bezvědomí. Léčení trvalo rok.
„V análech československého motocyklového sportu jsou zaznamenána slavná jména. Ale nenajdeme mezi nimi jezdce, s čestnou výjimkou Antonína Vitvara a inž. Jiřího Pohla, který by byl s takovou houževnatostí a vytrvalostí jako Šťastný dokázal závodně jezdit dvacet sezón a nasbírat tolik vavřínů…Reportáže ze závodů zdaleka nemohou vystihnout odezvu diváků Velkých cen na každou Františkovu jízdu, jenom očití svědci totiž dovedou postihnout a náležitě ocenit jeho zpravidla nerovný, ale zato vždy hrdinný boj proti přesile i proti záludnostem zbytečných poruch. Právě tak jako řada zahraničních jezdců i oficiálních osobností jsem zcela přesvědčen, že Šťastný mohl být vícekrát mistrem světa kterékoliv objemové třídy, kdyby jezdil na stejně výkonných a spolehlivých strojích jako soupeři…Kořeny úspěchů tkví v jeho morálních vlastnostech: ve veliké síle vůle, v odvaze a nezdolném nadšení. Nejen jezdecké umění, styl a bojovnost, ale i vztah k ostatním jezdcům a divákům jsou příčinou Frantovy ohromné popularity, zejména v Anglii. Angličané na tyto psychologické momenty zvlášť citlivě reagují. Frankie je pro ně moderní rytíř lvího srdce, bojovník-džentlmen, vytrvalý, houževnatý, který má pro každého úsměv nebo sympatický úšklebek i v nejtěžším boji na trati“, napsal významný motoristický novinář ing. J.Hausman v doslovu jedinečné knihy Pavla Novotného „František Šťastný – Na plný plyn“. K tomu není třeba nic dodávat. Františku, budeš nám moc chybět.
