Obdivujeme stěhovavé ptáky, kteří se každoročně dvakrát vydávají na dlouhé cesty za svým novým hnízdištěm.
Ale že my lidé jsme ještě podstatně více „stěhovaví“
– si dostatečně neuvědomujeme. Až když dostaneme do rukou konkrétní čísla, doslova nás zaskočí. V Německu se denně „stěhuje“ za prací a pak zpět domů 18,4 milionu lidí a trend je stále stoupající.
Jestliže u našich západních sousedů
– dosahuje počet těch, kdo se denně přesouvají na významnější vzdálenost, celkem 59,4 %, pak u nás je toto číslo přece jen nižší. Odhad hovoří asi o 40 a více procentech. Nicméně podstatné je něco jiného, že je to trend současnosti, který se nesnižuje, ale naopak roste.
Prezident ÚAMK Oldřich Vaníček k tomu dodává:
„Základní důvody jsou tři. Jednak je to růst satelitních městeček kolem velkých měst po celé České republice. To nutí jejich obyvatele denně dojíždět za prací, o víkendech za nákupy či kulturou. Jedná se o stovky tisíc lidí. Druhým významným důvodem, i přes vysokou zaměstnanost v ČR, je nezbytné dojíždění za prací. Trend, na který si Češi pomalu, ale přeci jen zvykají. No, a třetím je stále vyšší odtržení malých míst od běžného života. Na vesnicích a malých městech mizí pošty, obchody, kina, úřady, pobočky bank… Což nutí jejich obyvatele dojíždět za tím vším do bližších nebo vzdálenějších větších míst.“ Proto je podle odhadů ÚAMK dokonce vyšší procentuální nárůst dojíždějících v ČR než v Německu. Tam meziročně vzrostl o 2 %.
S vyšším počtem dojíždějících roste úměrně i další veličina – doba dojezdu
Přitom je známo, že je-li doba každodenního dojezdu delší, doprovází řidiče zdravotní rizika. Nejčastější jde o: poruchy spánku, hypertenze, bolesti zad a bolesti hlavy. Dnes je velká část postižena „dvojmo“, což ovlivňuje zatěžovaná psychika, daná kapacitou silnic, agresivitou řidičů a podobně. Celou situaci doprovází i rostoucí vzdálenost dojíždění. Průměrný dojezd v Německu v roce 1999 činil 14, 59 km, v loňském roce to už bylo 16,91 km.
Ovšem 68 procent všech pracovníků v loňském roce
– najelo v Německu autem do práce mnohem více, a to 25 až 50 kilometrů. Takže podle výpočtu, který provedl ADAC, sesterský klub ÚAMK, průměrná obsazenost osobních aut činí pouhé 1,18 osoby. Jak uvádějí odborníci ÚAMK je zřejmé i pro Česko, že budoucnost je kromě jiného ve sdílení automobilů. Přínos z tohoto systému bude představovat nejen zlevnění dopravy, snížení počtu automobilů na silnicích, ale i nižší znečištění ovzduší, snížení hluku a podobně.
Podle psychologů je důležité
– aby i přes dlouhé a náročné cestování si cestující připadali aktivní. To lze například řešit využíváním stání v kolonách poslechem audio knih, výukou jazyků a podobně. K lepší psychické pohodě z neustálého řízení auta na stejné trase patří i to, že čas od času je na místě změnit trasu i způsob cestování. Místo osobního automobilu zvolit veřejnou dopravu, místo automobilu vlak, místo autobusu jízdní kolo a podobně. Zkrátka se ukazuje, že každodenní cestování autem na stále větší vzdálenosti, za stále vyšší ztráty času, za stále vyšší náklady je problémem komplexním, který je nezbytné začít řešit stejně tak v Německu jako v Čechách.
Zdroj: ÚAMK
