S Fordem Galaxy do Schladmingu

Schladming je – jak známo – přirozeným centrem známé lyžařské alpské oblasti Dachstein – Taury ve Štýrsku, nabízejícím sjezdovky i běžecké stopy ve výškách od 800 do 2700 metrů nad mořem. K nejznámějším střediskům oblasti rozkládající se v širokém údolí řeky Enns patří rovněž Haus, Aicn, Ramsau, Rohrmoos nebo Píchl. Celý tenhle lyžařský ráj o ploše 955 km2 nabízí celkem devět na lyžování zaměřených oblastí, přičemž ve všech pochopitelně platí jeden společný skipas. Přidejme ještě pár čísel. Sto sedmdesát kilometrů sjezdovek různé obtížnosti, 88 vleků, sedaček a lanovek a také 300 km běžeckých stop. O místním vztahu k turistickému ruchu vypovídá i to, že v oblasti žije 21 000 obyvatel – ale je tu k dispozici 22 000 lůžek! Pro nás ovšem budiž důležité, že oblast Dachstein – Tauern patřící k nejuznávanějším rakouským lyžařským centrům leží pro české i slovenské motoristy v rozumném dosahu.

Z Prahy až do Schladmingu jsme naměřili asi 490 km, které se bez problému a bez velkého spěchu dají zvládnout za pět až šest hodin čisté jízdy. A to je dobrá zpráva pro lyžaře, kteří se „utrhnou“ třeba jen na tři čtyři dny a nechtějí se trmácet příliš daleko.

Do cite naší cesty jsme se z Prahy vydali logicky přes České Budějovice, přechod Dolní Dvořiště, Linec a Salzburg. Z Mozartova města je pak nejkratší cesta po dálnici A10 (na Villach), z níž se sjede asi po 63 km na Radstadt a pokračuje se po státní silnici 146 až do Schladmingu či jiné destinace. Romantičtější povahy pak mohou zvolit variantu přes Vyšší brod a přechod Studánky, kde cesta do Lince vede atraktivním údolím řeky Grosse Rodl.

Do Schladmingu jsme se rozjeli s Fordem Galaxy 1,9 TDI (115 koní) ve výbavě Ghia – a byla to ideální volba. Pochopitelně už proto, že kombinace jízdních výkonů, spotřeby a cestovního komfortu „Galaxíku“ jsou pro podobné dlouhé cesty jako dělané, ale i z dalších praktických důvodů. Odjížděli jsme totiž trochu narychlo a už se nám nepodařilo opatřit si střešní box na lyže a boty, kterému český motorista neřekne jinak než „rakev“. I to ovšem Galaxy bez problémů zvládl. Prostě jsme ze šestisedadlového MPV udělali luxusní čtyřsedadlové kombi (dvě zadní sedadla jsme jednoduše nechali doma v garáži) – a vzniklý prostor využili pro přepravu lyží. Ukázalo se, že galaxy lehce zvládne i lyže délky 210 cm, které – uloženy do středu vozu – se právě vejdou mezi kryt ruční brzdy a práh zavazadlového prostoru. Takové uložení lyží – byť v obalech – by však mohlo při případné kolizi být nebezpečné. Proto jsme využili úchytů po vymontovaných sedadlech. Do nich se perfektně zaklesly háčky dvou „gumicuků“, lyže byly neprůstřelně zabezpečeny – a mohli jsme vesele vyrazit.

Při plánování cesty jsme počítali s tím, že vzhledem k obutí vozu ( Michelin M + S) a předpokládaným vyšším jízdním průměrům budeme v Rakousku muset alespoň jednou dotankovat, ale skutečnost byla tentokrát daleko příjemnější než odhad, určitě také díky „šetřivému“ šestému rychlostnímu stupni. Spotřeba se totiž ani při svižné dálniční jízdě nikdy nepřehoupla přes 7,5 litru a celkový průměr při příjezdu do Schladmingu činil jen 7,2 I / 100 km. Na ujetí nějakých 490 km z Prahy do Hausu u Schladmingu jsme přitom i přes hustý provoz (školní prázdniny jak v Praze, tak v Salzburgu a okolí potřebovali jen něco přes pět hodin. S patnáctilitrovým dotankováním před rakouskou hranicí jsme tak zvládli cestu tam, nějakých 250 km pojížděk na místě i cestu zpět do ČR. Stačilo nám znovu natankovat až při zpáteční cestě v Táboře (nádrž Galaxy má objem 70 l).

Svižný jízdní průměr se nám dařilo dodržovat i díky rozumnému přístupu rakouské dopravní policie k rychlostním limitům. Na dálnici, kde je – podobně jako u nás – předepsáno 130 km/h, se na nějaký ten kilometr navíc příliš nehledí – a značná část vozů vesele uhání „tachometrovou“ stopadesátkou, aniž by s tím byly nějaké problémy. Jiné je to ovšem na úsecích s omezenou rychlostí, zejména v místech, kde probíhají stavební práce (Baustellen). Tam se často rakouští policisté svou záludností blíží zvykům svých českých kolegů. Ještě na jednu věc jsou však muži zákona mezi Vídní a Bregenzí neobyčejně citliví: na dálniční známky. Tady jdou všechny žerty stranou a pánové za volanty nenápadných civilních mondeí, vecter nebo lagun dokážou být tvrdší té nejkvalitnější alpské žuly, jakkoli jejich způsoby zůstávají pohostinně zdvořilými. Mohu v této souvislosti nabídnout poučný příklad z vlastní zkušenosti. Musel jsem jednou narychlo odjet do Rakouska vozem svého šéfa, rakouského to občana. Na skle exploreru se na první pohled dálniční známka nedala přehlédnout, a tak jsem ve chvíli, kdy se za zadním oknem přede mnou jedoucího mondea vynořil svítící nápis: Policie, následujte nás, prosím!“, byl celkem klidný. Ale ne nadlouho. Ukázalo se totiž, že šlo o známku z předešlého roku ( bylo to začátkem února) – a veškeré mé vysvětlování se bez účinku tříštilo o služební úsměv hlídky jako mořské vlny o gibraltarskou skálu. „A když už si tak povídáme,“ sdělil mi jeden z policistů,“ jel jste také o pětadvacet rychleji. Ale to nebudeme počítat, ona ta pokuta sama o sobě bude dost drahá…“ Marně jsme namítal, že jsem na konci dovolené – nemám už peníze. „Kdybyste nemohl zaplatit, stal byste se do uzavření případu naším hostem,“ vysvětlil mi sympatický muž zákona. A tak jsem rychle poskládal žádaných 1700 šilinků a rychle odjel k nejbližší pumpě pro chybějící známku… Takže jedna dobrá rada: na rakouské dálniční známce rozhodně nešetřte! Tu desetidenní dostanete u českých pump před hranicí asi za 280 Kč.

A ještě jedna zkušenost s rakouskou dopravkou. Jsou-li muži zákona poměrně shovívaví na dálnicích, v obcích hlídají každý kilometr navíc s ostříží ostražitostí, přičemž tarify stoupají snad se druhou mocninou rychlosti. Znám člověka, který takhle nedávno platil pokutu ve výši 12 000 šilinků. Takovou hotovost s sebou pochopitelně neměl, ovšem policisté se osvědčili jako zdatní zbožíznalci a bez problémů přijali i koženou bundu a zlaté hodinky. Nespoléhejme tedy na to, že nás před pokutou uchrání nedostatek místní valuty. Policie ráda přijme prakticky jakoukoli evropskou měnu – a to by se nám ještě mohlo stát, že bychom se do Čech vrátili bez hodinek či bez lyží…

Pokud jste na tom s časem podobně jako autor tohoto článku, dojedete do cíle dávno po západu slunce. Když přitom zdvihnete pohled od silnice a podíváte se do kopců nad vámi, pozdraví vás bílá tykadla reflektorů a teple oranžové blikání majáčků. Rolby. Desítky roleb, které po poslední kontrolní jízdě vleků a lanovek (každý den v 17.00) vyjedou na sjezdovky a do zahájení dalšího dne je dokonale upraví. Pokud máte rádi, když se o vás někdo stará, jste tu správně. A to je obecné zjištění o lyžování v Rakousku: tady víte, co všechno za své rozhodně ne levné skipasy dostáváte. Není toho málo. Od dokonale připravených sjezdovek všech typů a obtížností a fungujících vleků a lanovek s ochotným personálem, přes výborné servisní zázemí a spoustu půjčoven vybavení až třeba po bezplatné skibusy nebo ohromná parkoviště těsně u dojezdu jednotlivých sjezdovek. A taky úsměv a vlídné zacházení od dámy v pokladně přes řidiče skibusu až k obsluze v restauraci. Tady člověk na rozdíl od některých (většiny) třeba krkonošských středisek nemá pocit, že přijel, aby byl vyždímán a vytěžen do posledního haléře (lépe groše). Ve Schladmingu a okolí víte, že místním jde daleko více o spokojeného hosta, který se zase vrátí, než o co nejvyšší okamžitý zisk.

Každé ze středisek, patřících do oblasti Dachstein -Tauern, má něco do sebe. Nejvíce vzruchu a pozlátka vám určitě nabídne Schladming. Ten má i další unikát: sjezdovka, která už zažila mistrovství světa, stejně jako mnoho kol Světového poháru sjezdařů, tu totiž končí přímo v centru města. To se jinde v Alpách prostě nevidí… Trochu klidněji je ve vedlejším Hausu a Ennslingu. Z Hausu přitom pod vrchol Hauser Kaibling (2015m) vede zbrusu nová lanovka s pohodlnými osmimístnými kabinkami. Kdo chce být o něco blíž horským velikánům, rozhodne se asi pro Rohrmoos a milovníci běžek pak jednoznačně pro Ramsau, kde pod zubatými štíty Dachsteinu mohou ve stopě snadno potkat nejednoho trénujícího šampióna.

Při hledání ideálního ubytování doporučujeme bud‘ internetové adresy jednotlivých středisek (všechna najdete pod shrnující http://www.austria-tourism.at/index.html.cs), nebo Rakouské informační středisko v Praze v Krakovké ulici (02/22 21 12 82). které velmi ochotně poskytne či zprostředkuje žádané informace. Při výběru ubytování nemusí člověk být příliš úzkostlivý, pokud jde o vzdálenost od nejbližší lanovky či sjezdovky. Místní skibusy totiž fungují perfektně a k jejich zastávkám je odevšud blízko. Skibus se pochopitelně neplatí (pokud máte platný skipas) a jezdí dokonce i mezi jednotlivými parkovišti u dojezdů sjezdovek. Ta jsou mohutně dimenzovaná a rovněž bezplatná.

V celé oblasti panuje jednotná cenová politika, a tak za srovnatelné ubytování zaplatíte i srovnatelnou taxu. Penzion s lyžárnou, WC, sprchou a televizí na pokoji pořídíte i s polopenzí od 450 šilinků za osobu a den. U větších a vybavenějších hotelů se však s polopenzí snadno dostanete až k hranici 800 -1000 i více šilinků za osobu.

Chloubou celého regionu je tzv. 4 Berge Schischaukel, tedy lyžařská houpačka mezi čtyřmi horami. Ta vám dává například možnost vyjet ráno na Hauser Kaibling a poté, bez toho, abyste sundali lyže, pokračovat přes Planai a Hochwurzen až na vrchol Reiteralmu, z něhož se všudepřítomnou spletí sjezdovek spustíte do Gleimingu. To je sice skoro dvacet kilometrů od místa, z něhož jste vystartovali, ale to nevadí: skibus vás tam ochotně dopraví. Jeho přesný jízdní řád je k mání na každé dolní stanici lanovky. To všechno pochopitelně není zadarmo. Denní skipas pro celou oblast stojí pro dospělého 420 a pro dítě 230 ATS. Čtyřdenní permanentka pak přijde na 1470/810 ATS. Na ni už ovšem potřebujete digitální fotografii držitele…..kterou bezplatně a bez čekání získáte deset metrů vedle pokladny. Platit se pochopitelně dá i kreditní kartou. Uvedené ceny platí pro hlavní sezónu, ta vedlejší – levnější – začíná 17.3., ovšem na čtyřech dnech ušetříte za osobu asi sto šilinků. Proto je možná lepší využívat jednodenních skipasů. U nich totiž můžete využívat slev od 11, 12, 13.30 a 15 hodin (provoz končí v 16.00) – a zejména nepřijdete o předplacený den, pokud se vám třeba kvůli špatnému počasí nebo bolavým nohám na lyže právě nechce….

Jakmile se jednou vydáte na sjezdovku, můžete na ní vydržet až do čtvrté odpolední, kdy provoz vleků končí. Nic vám tu nebude chybět. Prakticky každá sjezdovka prochází kolem několika horských chat, před nimiž si bez rizika a bez poplatků můžete odložit lyže a do sytosti se občerstvit. Ve většině z nich duní rytmická diskotéková hudba, takže pokud netrpíte přílišnou ostýchavostí, můžete si na sněhu i trochu „zatrsat“. Příjemné jsou venkovní terasy, často s neskutečným výhledem do údolí. Ceny jsou ovšem příjemné o něco méně. Snad nejlacinější bývá ovocná pálenka Obstler (cca 20 ATS), za pivo dáte kolem čtyřiceti, stejně jako za polévku. Párek už stojí přes padesát a hlavní jídlo kolem stovky šilinků. A pokud jste zjistili, že ostrost vašich hran nestačí na tvrdě preparovaný povrch sjezdovky, sjedete k dolní stanici a lyže necháte nabrousit. Stojí to asi 210 ATS a k ceně přidejte ještě hrnek jaegertee nebo svařeného vína (cca 50), který za dvacet minut čekání právě zvládnete. . .

Aprés – ski je shrnující heslo pro všechny aktivity, které si náročný lyžař dopřává poté, co prkna odložil v lyžárně. A v oblasti Dachstein – Tauern se určitě večer nudit nebudete. Stovky restaurací, hospůdek, cukráren, kavárniček a diskoték nabízejí příjemnou pohodu a účinnou relaxaci. Pro aktivnější návštěvníky hor jsou pak připraveny takové aktivity jako noční sáňkování na osvětlených tratích, noční lyžování, metaná (curling), jízda na lyžích či saních tažených koňmi – anebo třeba návštěva vodního centra ve Schladmingu (i jinde) s mnoha saunami, protiproudy, tobogánem atd… Kulturně zdatní se pak mohou vydat třeba do lyžařského muzeaw Hausu či na prohlídku kostela ve Schladmingu. Pro všechny, kdo chtějí na sněhu zažít ještě víc, než je obvyklé, jsou pak připraveny speciální akce. Což třeba vyzkoušet si, jaké to je, být ráno úplně první na sjezdovce a vykreslit do panenského sněhu první obloučky? Nebo se pod vedením instruktora vydat na přechod ledovce v Dachsteinu? Nebo se na sněžnicích projít nedalekým národním parkem? Nebo si vyzkoušet základy paraglidingu, nebo…

Známé běžkařské středisko Ramsau leží ve výšce 1100 – 1300 metrů nad mořem – a tedy nejméně o 500 m výše než ostatní centra v údolí Ennsu. Kdo by tohle nevěděl, pochopil by to rychle z prvního svezení po silnici Schladming – Ramsau. Neuvěřitelné serpentýny vánočkovitě oplétají předhoří Dachsteinu. Chví1i se jede po exponované nástavbě vlající na pylonech stovky metrů vysoko nad Schladmingem, chvíli se silnice hluboce zařezává do skály. Jedno se ale nemění: kvalitní povrch, ďábelské stoupání a vražedné zatáčky. Terén, který našemu Galaxy TDi dokonale sedí. Ford nás rázem přesvědčuje, že není jen pohodlným kočárem pro měkké dálniční cestování. Připadáme si v galaxy spíše jako v trochu vyšším sporťáku. Vynikající jízdní vlastnosti a příjemně (byť překvapivě) tuhý podvozek nám dovoluje vychutnávat jízdu na skutečném adhezním limitu. Pneumatiky nás v tuhle chví1i asi příliš nemilují, ale nevyužijte takovou příležitost k parádnímu svezení!

Tím spíš, že skvělý turbodiesel pod krátkou kapotou nekompromisně zatahuje už někde od 1300 otáček a člověk se místo práce se řadicí pákou může soustředit na volant. Pět set výškových metrů jsem snad v životě rychleji zdolal jen v letadle.

Jenže každá radost jednou končí – a my jsme se za pár dní zase museli z pod zlatě ozářených dachsteinských štítů spustit do šedého pražského smogu. Tentokrát jsme zpáteční cestu zvládli za necelých šest hodin – a se spotřebou 6,5 l! Byly to čtyři nádherné dny – a já teď nevím, jestli na mě udělalo větší dojem alpské lyžování, nebo svezení s Fordem Galaxy…

Vasil Šrubař
Svět Fordu – jaro 2001
Aktuální informace najdete na .