Pán svého času

Jacques Nasser si vždy umí poradit v neobvyklých situacích. Jako nový generální ředitel a prezident Ford Motor Company se setkal s prezidentem USA Billem Clintonem ve Washinghtonu DC. Hodinu před setkáním zjistil, že mu žena zabalila jen košili a motýlka a na smoking zapomněla. Nasser si tedy oblékl košili i motýlka pod svůj běžný proužkovaný oblek a odešel na schůzku. Když si ho Clinton udiveně prohlížel, Nasser údajně řekl: „Pane prezidente, vidím, že obdivujete můj smoking. To je důsledek mého koloniálního vychování.“ Od doby, kdy převzal vedoucí funkci, přináší do správní rady Fordu neformální atmosféru. Statisíce svých pracovníků vybízí, aby mu zasílaly e-maily pomocí počítačů, kterými je Ford postupně vybavuje. Chce vědět, co si všichni, od lidí v dílnách až po vedoucí pracovníky, myslí. Současnou konjunkturu Internetu srovnává s počátky motorismu. „V mnoha směrech připomíná exploze Internetu automobilový průmysl kolem roku 1900. Každý vyráběl auta, ale pouze ti nejlepší zůstali. Stejně to bude i s Internetem,“ říká. „Za několik let tu zůstanou pouze ti nejlepší. Telefon je věc, bez které bych se neobešel, ale Internet je pro mne ten nejužitečnější nástroj, který používám každý den.“

Nasser se považuje za automobilového fanatika. Pochybuje o tom, že by mohl řídit firmu vyrábějící třeba pračky nebo farmaceutický koncern. Jeho láska k autům je příliš hluboce zakořeněná. Pochází z Libanonu, odkud odešel do Melbourne, australského Motownu. „Uchvátil mě E typ jaguára, a tak se stal motorismus mojí vášní. Můj první vůz byl Mini Cooper z roku 1966,“ říká Nasser, jenž je jako šéf Fordu také bossem Jaguáru. Nasser odešel z rodinného podniku, aby mohl pracovat pro Ford v Austrálii. Tak začala kariéra muže, který dnes řídí světové ústředí Fordu v americkém Dearbornu.

I když se narodil jako Libanonec – a stále hovoří arabsky – je Nasser ve svém srdci pravým Australanem. Ve starém přístavním městě Melbourne strávil více času než kdekoliv jinde, a to včetně Londýna a Detroitu. Melbourne je jeho domovské město. A tak jsem se s Nasserem setkal. „Velmi rád se sem vracím,“ říká srdečně. „Je to úžasné město. Ze všech měst, která znám, je v něm nejpestřejší směs kultur. Když jsem byla malý, byly zde jenom Řekové, Italové, Libanonci a Britové. Ale teď jsou v Melbourne i Vietnamci, Číňané. Prostě každý národ, na který si jen vzpomenete,“ pokračuje. Je obtížné soustředit se na nepochybně nejmocnějšího muže Motownu, když se světelná koule v diskotéce zvolna otáčí nad jeho snědou, na krátko ostříhanou hlavou. Je sobotní noc, ale její horečka zatím ještě nepropukla.

Je tu spíše chlad, který vytváří stejné klimatizační zařízení, jež tiše otáčí zrcadlovou koulí kolem její osy. Jacův bar, který je pojmenován po Nasserovi, se nachází na konci melbournského předměstí v nákupním středisku. Je poměrně malý a těžko byste ho našli. Jacques Nasser však cestu dobře zná. Bar a restauraci vlastní jeho bratr Jamie. Je vyložen tmavým dřevem a oranžovými panely s knoflíky, což lehce připomíná kýč ze sedmdesátých let. Jediné, co schází je chrom, což je škoda. Právě ten se totiž Nasserovi líbí. „Když to nejsou nějaké ohromné kusy, tak se mi chrom líbí,“ usmívá se Nasser, který zastává místo šéfa koncernu, jenž svého času vyráběl snad nejvíce pochromované automobily. Ty kdysi zdobily mnohé silnice a dálnice. „Chrom je hezký na některých autech, hlavně pokud je to dobře provedeno,“ míní.

Během našeho posezení si Nasser vybral z menu a jeho oči již spočívají na vinném lístku. Začínáme vínem Salitage Pinot Noir, ročník 1995, které je stejně dokonalé a jemné jako Nasserovi téměř surrealistické hodinky značky Franck Muller. Ty jsou spolu s automobily jeho velkou vášní. „Mám jich stodvacet,“ prozrazuje. „Myslím, že moje nejoblíbenější jsou Daytonky (Rolex), mám ty ze 60., 70. a 80. let, ale i současné. Je to jako s auty. Buď jste hodinkový člověk a nebo nejste.“ Nasser je obojí. Má Ford Mustang a Aston Martin ze 60. let, ale tento večer, obrazně řečeno, má na rukou své řidičské rukavice značky Jaguár. „Mám typ E ročník 1973, roadster V12 a XK150S s pevnou hlavou a typ Mark 2 3.4 z roku 1963, „ vypočítává. „Jeden 150S mám v Evropě. Další mám v Detroitu a od května do září s nimi často jezdím. O víkendech vyrážím na tří až čtyřhodinové projížďky. Miluji jízdu autem. Ale řekl bych, že jsem jen průměrný řidič. Vždycky si myslíte, že jste o hodně lepší než ve skutečnosti jste, dokud to neprohrajete nebo nehavarujete. No a pak asi měsíc trucujete.“

Nasser vypráví svým zvučným hlubokým hlasem. Připíjíme si a v té chvíli nám přinášejí na ohni grilovaný hovězí řízek s jemnou olejovou polentou s lanýži. Jeho zajímavé myšlenky i humor musí zaujmout každého. Jacques Nasser má rád všechny sporty kromě golfu. „Nikdy jsem nebyl na golfovém hřišti,“ přiznává. „Hrál jsem kriket a australský fotbal. Byl jsem docela dobrý. Potom jsem se zúčastnil několika amatérských rallye s vozem Mark 1 Ford Escort. Kdybych byl jen trochu dobrý, nedělal bych to, co dělám nyní.“ Závodění je Nasserovu srdci stále blízké. Podporuje tým Fordu na světovém šampionátu v rallye.

„Rallye jsou nyní naším nejdůležitějším programem v motoristickém sportu. A nechceme v nich být pouze do počtu. V ideálním případě bych si klidně dokázal představit vítězství vozu Aston Martin v Le Mans, Jaguar ve Formuli 1 a Ford v rallye,“ říká.

Nechce se mi rušit společníka ve chvíli, kdy vychutnává doušek červeného vína. Po chvíli začne znovu vyprávět. Debatu stáčíme na jeho vizi budoucnosti. Nasser je přesvědčen, že budoucnost motorismu je velmi slibná. „Doposud byl o auta velký zájem. Lidem se nebude chtít vzdát se nezávislosti, a proto, ptáte-li se, jestli má auto budoucnost, řekl bych, že samozřejmě má. Ve městech bude hrát klíčovou roli veřejná doprava, ale neexistuje lepší alternativa než nasednout do vlastního vozu, ať už má jakýkoliv pohon.“

Přestože spalovací motory nebudou používány věčně, Nasser si je jist, že budoucnost automobilu jakožto oblíbeného prostředku osobní dopravy je velice nadějná. „Nikterak nelpíme na spalovacích motorech. Co se týče jejich praktičnosti, cenové dostupnosti a životaschopné technologie, jsou však pravděpodobně tím nejlepším, co máme. Do budoucna ale počítáme s ekologickými palivovými články. Já si každopádně myslím, že lidé budou stále toužit po krásných a výkonných autech.“

TEXT – Jeremy Hart FOTO – Darren Heath