Operace Poušť

V Arizoně svítá. Zástup lidí putuje indiánskou rezervací. Každý nese na zádech dvouapůlmetrový dřevěný kříž svítící ostře růžovou barvou. Když dorazí na místo, čekají na ně policisté, kterým někdo oznámil, že se tu pohybuje podezřelá sekta. Lidé nesoucí kříže uvádějí vše na pravou míru. Přijeli sem natáčet novou TV reklamu na Ford a kříže mají vyznačovat směr letu vrtulníku. Všichni se nakonec příhodě zasmějí a štáb začíná s výrobou reklamy na kompletní řadu vozů Ford. Má na to pouhý měsíc, tedy o polovinu méně než bývá u tak velkého projektu zvykem.

Geneze

Projekt začal vznikat ve chvíli, kdy průzkum ukázal, že vlastní kupování auta mnoho lidí příliš nebaví. Pro mnohé je to naopak proces plný obav, jak se správně rozhodnout a za své peníze získat to nejlepší. Jon Williams, manažer marketingových programů a komunikace firmy Ford vysvětluje: „Ford vyvinul program opírající se o Ford Feature Models, Optimise a Fordrive, který tyto nejistoty odstranil. Jak o tom ale informovat veřejnost? Jako nejlepší způsob se ukázala TV reklama, kterou bylo nutné začít vysílat co nejdříve. Po diskusích s různými zainteresovanými stranami jsme dospěli k názoru, že bychom to mohli stihnout.“

Koncepce byla dítětem kreativního týmu reklamní agentury Ogilvy Mather. Konečnou podobu scénáře měl na starosti scénárista Mark Fairbanks: „Představili jsme si problémy s nákupem nového vozu jako velkou propast, a pak přemýšleli o tom, jak by ji Ford mohl překlenout. Byl to relativně jednoduchý nápad a chtěli jsme, aby lidem tato reklama utkvěla v paměti.“ Děj spočíval v tom, že sedm současných modelů Fordu pojede přes poušť k hluboké strži. Jakmile jejich kola dosáhnou okraje objeví se pod pneumatikami každého auta most, po kterém vůz přejede na druhou stranu.

Všechno zlé pro něco dobré

Během několika dní se filmaři přesunuli do Arizony. Všechno šlo hladce. Štáb nalezl dramaticky vyhlížející propast a výsledkem práce byl skvěle natočený materiál. Přesně v tom okamžiku se však podle Murphyho zákona objevila první velká překážka.

Jízdní záběry měly být nafilmovány u solných jezer v Utahu. Oblast byla suchá a holá, protože už několik měsíců nepršelo. Pak se ale několik dní před natáčením strhla průtrž mračen a jezera se vylila ze břehů. Za takových podmínek nebylo možné natáčet a filmaři museli rychle najít jiné místo.

Firma Woof Films, kterou agentura Ogilvy Mather najala, aby se podílela na produkci této reklamy, natáčela již dříve v marocké poušti. Její producenti se domnívají, že by byla pro natáčení aut ideální. Po neblahých zkušenostech s povodní producent Peter McMillan raději zatelefonoval svému obchodnímu kolegovi Johnu Bernardovi, který v té době pracoval na jednom filmu společnosti Universal Pictures John Bernard. „Má i rozvinutou infrastrukturu, protože se tu natáčí mnoho hraných filmů.“ Filmový fanoušci znají tuto krajinu z úvodní pasáže nejnovějšího snímku s Jamesem Bondem Zítřek nikdy neumírá.

Tajemství filmových mágů

Po natáčení zbývalo už jen film sestříhat a doplnit. Byla postavena modrá klíčová rampa, na které se filmovaly jedoucí vozy. Takto nasnímaný materiál se později nasadí na záběry propasti. Záběry ze vzduchu se točily z helikoptéry, která byla dopravena ze Španělska pouze pro tuto příležitost.

V Londýně zatím výtvarníci pracovali na duplicitních kopiích filmového materiálu, aby mohli dokončit počítačově vytvořené mosty, které se zhmotní pod koly vozidel. V hotelu dokonce vznikla střižna, aby se na filmu dalo pracovat nepřetržitě, ale také proto, aby měl štáb každý večer možnost vidět, jak jeho práce pokračuje.

Jedním z prvních členů štábu na „place“ byl hlavní výtvarník scény Tim Dann, který najal místní lidi na stavbu ramp a lešení. Zároveň měl na starosti i značení těchto ramp, bez něhož by nebylo možné filmový materiál zkombinovat s počítačovou animací během kompletace ve střižně.

Nesnesitelnost i krása pouště

Práce v rozpálené poušti nebyla procházkou růžovým sadem. Zvláště pro Petera, který se staral o to, aby byl film dokončen včas a v rámci daného rozpočtu. Spolu s režisérem Julianem Griffithsem koordinoval svůj čtyřicetičlenný štáb, dva nákladní a devět osobních automobilů a helikoptéru. Když jsou nesnesitelná vedra a natáčecí den začíná ve čtyři hodiny ráno a končí až po desáté hodině večer, tak to není lehký úkol.

Julian, další člen štábu, vypráví: „Měli jsme na place lékaře a z Anglie jsme si přivezli obří lékárničku první pomoci. Na poušti jste hodinu od nejbližšího města a ještě dále od nejbližší nemocnice, a tak musíte být velmi opatrní. Maličkosti, jako například dohlížet na to, aby každý pil dostatek vody, nosil zakrytou hlavu a mazal se krémem, nabývají zásadní důležitosti.“

Právě v takových situacích se bohaté zkušenosti Johna Bernarda ukázaly jako nedocenitelné. Aby zajistil dostatek vychlazené vody, musel využít své kontakty v marockém vojsku. Od najímání jídelních vozů a přesvědčování hotelového personálu, že snídaně bude v půl páté ráno, až po přílet helikoptér a zajištění vysílaček pro štáb – to vše bylo součástí jeho práce.

Ani natáčení nebylo bez potíží. Téměř každé odpoledne se pouští přehnala písečná bouře a na několik hodin znemožnila filmování. Kreativní ředitel O M Malcolm Gaskin však říká: „Museli jsme se vyrovnat s nepředvídatelnými věcmi a být flexibilní.“

Při natáčení se stále více ukazovala nepostradatelnost všech členů štábu. Všichni od pomocných sil, přes techniky až třeba k hlavnímu kameramanovi, dokázali pracovat jako sehraný tým.

Některé z nich však čekala ještě další dřina. Supervisor speciálních efektů z londýnské firmy SOHO 601 věděl, že hned po návratu do Londýna začne kompletovat pozadí z Utahu, materiál z Maroka a počítačově tvořený most s tím, že na obraze nesmí být žádný znatelný přechod.

I když natáčení netrvalo příliš dlouho, film vypadal úžasně a bylo zřejmé, že reklama předčí očekávání všech. „Myslím, že bude vnímána jako moderní téma s klasickým zabarvením, což by odpovídalo celé filosofii projektu,“ říká Mark Fairbanks.

Některým členům štábu poskytlo natáčení pohled do jiného exotického světa. Například Eddie Brown, který v reklamě hraje precizního řidiče Fordu Galaxy, pracuje jako řidič pro firmu Perry(s z jihoanglického Southendu. Měl za úkol jet stálou rychlostí 80 km/h po přesné přímce mezi body označenými režisérem. Říká: „Byla to velká odpovědnost. Musel jsem se maximálně soustředit, aby vůz neuvízl v terénu nebo něco podobného. Největším problémem bylo horko. Ještě že tenhle vůz je pohodlný a má klimatizaci, jinak by to bylo peklo. A musím říct, že jízda po poušti byla snažší než řízení na dálnici do Londýna.“

Svět Fordu léto 99