Od šicích strojů k automobilům – 100 let Opelu

Ke vzniku automobilů Opel vedly dvě cesty, které se protnuly počátkem roku 1899. Tu první vytyčil Adam Opel (1837-1895), nadaný mechanik, který po vandru západní Evropou a více než dvouletém působení v Paříži založil v roce 1862 v Rüsselsheimu nad Mohanem vlastní podnik na výrobu šicích strojů. Solidně stavěné a spolehlivé stroje, o nichž Opel bez nadsázky tvrdil, že každému krejčímu vydrží na celý život, se prodávaly velmi dobře a podnik prosperoval.

Mladý pan továrník se v listopadu 1868 oženil a s manželkou Sophií měli v následujících dvanácti letech pět synů, jimž dali jména Carl, Wilhelm, Heinrich, Friedrich (podomácku však nazývaný spíše Fritzem) a Ludwig. Ty záhy zlákala sportovní novinka – jízda na velocipédu, a tak se v červnu 1887 začala v továrně Opel vyrábět i jízdní kola. Zpočátku ještě tradiční „kostitřasy“ s vysokým kolem, ale už od jara 1888 tehdy moderní nízké velocipédy podle anglického vzoru. Skvělou reklamu novým výrobků dělali sami mladí Opelové, kteří na nich získali četné sportovní vavříny, z nichž zřejmě nejcennější vybojoval Heinrich v polovině května 1892 ve čtyřdenním závodě mezi Paříží a Frankfurtem nad Mohanem. Tuto trať urazil v obdivuhodném čase 80,5 hodiny…

V polovině devadesátých let však na podnik udeřila odbytové krize a navíc počátkem září 1895 přišla další rána: Ve věku pouhých osmapadesáti let zemřel zakladatel firmy, Adam Opel. Formálně podnik převzala paní Sophie spolu se dvěma nejstaršími syny, tehdy šestadvacetiletým Carlem a čtyřiadvacetiletým Wilhelmem. Ve skutečnosti však novými šéfy byli oba jmenovaní sourozenci spolu s třetím bratrem v řadě, dvaadvacetiletým Heinrichem. S klesajícím prodejem jízdních kol (ale naštěstí nadále prosperujícím obchodem se šicími stroji) hledali bratři Opelové nový – a pokud možno perspektivní – strojírenský výrobek. Už na jaře 1898 padla volba na automobil, šlo jen o to najít vhodné řešení.

Ale to už jsme u druhé cesty, jež vedla ke zrodu automobilů Opel. Po ní se už od roku 1893 ubíral jistý Friedrich Lutzmann, dvorní zámečník z anhaltského Dessau a jeho společník Fritz Koch. Lutzmann nejprve experimentoval s motorovou tříkolkou, pak nabízel automobilovou přepravu vozem Benz Victoria a počínaje podzimem 1895 se pustil do kusové výroby vlastních automobilů s hrdým jménem Pfeil, tedy Šíp. Během tří let jich prodal několik desítek (přesné údaje se nedochovaly) a pár z nich dokonce putovalo za zákazníky až do Anglie. Koncem května 1898 se dva Lutzmannovy vozy zúčastnily soutěžní jízdy na trase Berlín-Lipsko-Berlín. Zatímco jeden odpadl pro poruchu hned první den, druhý – řízený samotným Lutzmannem – se držel velmi statečně až do chvíle, než s ním pan továrník nedaleko před cílem skončil v příkopu. Zatímco zraněný Lutzmann musel do nemocnice, bratři Opelové se rozhodli – tohle je automobilová karta, na kterou vsadí.

Po zdlouhavých jednáních nakonec 21. ledna 1899 podepsali s Lutzmannem smlouvu, podle níž za tehdy pozoruhodnou částku 116 687 marek odkoupili celou továrnu, výrobní práva, patenty a také seznamy zákazníků. Všechno se z Dessau stěhovalo do Rüsselsheimu, včetně několika desítek zaměstnanců. Samotnému Lutzmannovi přitom smlouva mimo jiné zaručovala na následující dva roky místo ředitele nové automobilky.

Během jara 1899 se v Rüsselsheimu pomalu rozjížděla kusová výroba prvních vozů nesoucích značku Opel, ovšem s dodatkem „patent Lutzmann“. Zrekonstruovaný automobil byl širší a nižší než původní vozy z Dessau, nadále měl ovšem vzadu uložený jednoválcový motor jedenapůllitrového objemu o výkonu asi 3,5 koně (2,5 kW), jenž prostřednictvím dvoustupňové převodovky a řetězů poháněl zadní kola a umožňoval tomuto kočáru bez koní uhánět závratnou rychlostí přes 30 km/h. Postupně se objevily dvoumístné, třímístně a čtyřmístné modely, v sezóně 1900 i těžší dvouválec o výkonu 8 koní (necelých 6 kW). Prodej však nebyl nijak slavný. Do konce roku 1899 zákazníci koupili jen jedenáct automobilů Opel, o rok později pak čtyřiadvacet a v sezoně 1901 rovných třicet.

Mezitím ale bratři Opelové pochopili, že tudy cesta nevede. Lutzmann byl sice nadšený průkopník motorismu a podnikavý člověk, jeho konstrukce však mířila na slepou kolej a nebyla schopna dalšího vývoje. To si Carl, Wilhelm a Fritz jasně uvědomili zejména na jaře 1901, kdy navštívili autosalón v Paříži. Tamější automobilky už v té době nabízely moderně koncipované vozy s motorem v přídi a pohonem zadních kol spojovacím hřídelem, vedle nichž Lutzmannovy výtvory vypadaly trochu jako z jiného světa. Rozhodnutí bylo rázné: Doprodat poslední kočáry bez koní a pustit se do výroby perspektivních automobilů podle francouzského vzoru. Snaha o navázání spolupráce s Louisem Renaultem skončila neúspěšně, na druhý pokus se však vhodný partner našel. Byl jím Alexandre Darracq, z jehož továrny v Suresnes u Paříže vyjížděly v té době moderní a spolehlivé automobily, o jejichž kvalitách svědčily i četné sportovní úspěchy.

Koncem roku 1901 připutovaly do Rüsselsheimu první podvozky Darracq a současně firma Opel získala výhradní zastoupení této značky pro Německo a Rakousko-Uhersko. Taktika byla jasná – bratři Opelové potřebovali praktické zkušenosti s automobilovou výrobou a prodejem, zároveň však chtěli získat čas nezbytný k vývoji vlastních vozů. V sezoně 1902 v Rüsselsheimu smontovali a většinou i karosovali přes šedesát automobilů Opel Darracq, přičemž největší úspěch měl lehký jednoválec s litrovým motorem o výkonu 8 koní (necelých 6 kW), k němuž brzy přibyl o málo dražší jednoválec 1,4 l o výkonu 9 koní (6,5 kW). Tyto vozy klasické koncepce měly třístupňovou převodovku a pohon tuhé zadní nápravy kardanem, při hmotnosti kolem 600 kg dosahovaly rychlosti 40 km/h a spolehlivě sloužily na dobových cestách i necestách.

Už na podzim roku 1902 se však na výstavě v Hamburku, jež mimochodem probíhala na místním hlavním nádraží hned vedle nástupišť a kolejí, objevil první automobil vlastní konstrukce Opel. Byl to klasicky stavěný typ 10/12 PS s kapalinou chlazeným řadovým dvouválcem 1,9 l o výkonu 12 koní (9 kW) v přídi a pohonem zadní nápravy prostřednictvím třístupňové převodovky a spojovacího hřídele. Automobil s rozvorem náprav 2150 mm a rozchodem kol 1300 mm vpředu i vzadu jezdil na solidních loukoťových kolech opatřených pneumatikami rozměru 800 x 85 mm.

V létě 1903 následoval první rüsselsheimský čtyřválec, Opel 20/24 PS s motorem o objemu 3,8 l, který měl stejné vrtání i zdvih jako již zmíněný dvouválec, na jehož konstrukci navazoval. U tohoto vozu také firma Opel poprvé použila rám s nově tvarovanými podélníky zvýšenými nad zadní nápravou, což umožnilo snížit polohu motoru a převodovky a tím i těžiště celého automobilu. I nadále ovšem automobilka Opel souběžně prodávala v licenci montované vozy Darracq, počínaje kompaktním jednoválcem 1,4 l přes dvouválec 2,3 l až po čtyřválec 4,7 l. Novinkou podzimu 1905 byl velký čtyřválec Opel o objemu 6,9 l a výkonu 40 koní (29 kW), brzy následoval ještě větší osmilitrový čtyřválec, který dával poctivých 50 koní (37 kW).

V roce 1906 Opel ukončil spolupráci s firmou Darracq – mladé, ale evidentně dobře rozjeté automobilce už stačil vlastní konstrukční a výrobní potenciál. V letech do první světové války vytvořil Opel pestrou paletu osobních, ale i lehkých užitkových automobilů, včetně několika stovek taxíků pro Berlín a další německá města. Značnou oblibu si počínaje rokem 1907 získal Opel 10/18 PS, solidní vůz s dvouapůllitrovým čtyřválcem o výkonu 18 koní (13 kW), jenž se dodával se standardním i prodlouženým rozvorem (2920 a 3160 mm) a dočkal se pestré palety otevřených i uzavřených karoserií, mezi nimiž se mimořádnému zájmu zákazníků těšil elegantní dvojitý faeton pro pět cestujících.

Doslova legendou se stal od roku 1909 vyráběný kompaktní čtyřválec Opel 4/8 PS známý – stejně jako jeho dvouválcový předchůdce – pod přezdívkou „Doktorwagen“, i když s ním nejezdili jen lékaři. Kompaktní dvoumístný vůz s dvoumetrovým rozvorem měl pod kapotou čtyřválec o objemu 1,1 l a výkonu 8 koní (necelých 6 kW), souběžně se však vyráběly i dva další modely s označením 6/12 PS a 8/16 PS, prodlouženým rozvorem a motory 1,6 a 1,8 l o výkonu 12 a 16 koní (9 a 11,5 kW). Nejmenší model postupně povyrostl, do podvozku s rozvorem 2330 mm se montoval čtyřválec 1,3 l o výkonu 12 koní (9 kW) a poměrně lehký automobil (hmotnost podvozku nepřevyšovala 500 kg) uháněl až 60 km/h. Pod označením Opel 5/12 PS se tento oblíbený automobil vyráběl plných šest let, až do roku 1917.

Chloubou značky Opel byly v té době cestovní vozy střední a vyšší třídy se čtyřválcovými motory o objemu 2,0 až 7,3 l s výkony v rozmezí 20 až 70 koní (15 až 51 kW), zatímco pro nejnáročnější a nejmajetnější klientelu byly určeny největší čtyřválce, jejichž objem se v roce 1912 u typu 40/100 PS – vůbec nejvýkonnějšího vozu Opel v tehdejší nabídce – vyšplhal nad desetilitrovou hranici (10,2 l).

O rozvoji rüsselsheimské automobilky svědčí i dobová statistika: Zatímco v roce 1906 vzniklo necelých pět stovek (přesně 492) osobních vozů Opel, v roce 1910 už to bylo trojnásobně víc (1556 vozů) a v roce 1912 se produkce poprvé přehoupla přes třítisícovou hranici. Přitom musela firma Opel překonat následky ničivého požáru, který v srpnu 1911 zdevastoval značnou část továrny a způsobil mimo jiné ukončení tradiční výroby šicích strojů (celkem jich v Rüsselsheimu vzniklo přes milion), zatímco produkce jízdních kol pokračovala vedle automobilů až do jara 1937. V letech před první světovou válkou se úspěšně rozvíjela i výroba užitkových vozidel, od lehkých dodávek až po třítunové a čtyřtunové nákladní vozy. Těch pak během válečných let 1914 až 1918 vznikalo přes tisíc ročně – to už je ale jiná historie.

JanTuček
převzato z OPEL magazínu jaro ’99
vychází zpravidla čtvrtletně a je k dispozici u dealerů OPEL