Král je prostě král

Narodil se 16. září 1925 v typicky bluesovém prostředí – na bavlníkové plantážinedaleko městečka Indianola ve státě Mississippi. Rodiče malého Rileye Kinga – tak se tehdy ještě jmenoval – se záhy rozvedli, ke všemu mu ještě brzy zemřela matka. Nezbývalo než se postavit na vlastní nohy a hledat si obživu kde se dá.

Práce na plantáži ho záhy přestala bavit, mohl si to však dovolit – objevil v sobě totiž hudební nadání. Hraním při různých příležitostech se dalo vydělat alespoň na chudé živobytí, nemluvě o tom, že prostředí různých putyk a klubů muselo být pro mladého Kinga jistě příjemnější, než nikdy nekončící dřina na nedohledných lánech bavlny. „Po starých časech se mi samozřejmě stýská, to ale neznamená, že bych se do nich chtěl vrátit. Chybí mi někteří lidé, stýská se mi po celé té době, rozhodně mi ale nechybí například rasová segregace, se kterou jsem si tehdy užil své,“ vzpomíná na dobu svých začátků King.

Po přesídlení do Memphisu si nadaný mladík opravdu polepšil: Nejen že měl dostatek příležitostí ke hraní, ještě k tomu pracoval čtyři roky jako diskžokej místní rozhlasové stanice. Tam také vzniklo jeho umělecké jméno. Ohlašoval se jako Blues Boy z Beale Street, to však bylo příliš dlouhé a tak se narodil prostě B.B.King.

V Memphisu si ho počátkem padesátých let všiml Ike Turner (ano, jeho jméno nosí zpěvačka Tina Turnerová), známý kytarista, producent a hledač talentů. Ten s B.B.Kingem natočil skladbu Three O´Clock Blues, která se kolem Vánoc roku 1951 dostala na první místa rhythm´n´bluesových žebříčků. Dlužno dodat, že od těch dob se Kingovy nahrávky v těchto žebříčcích natrvalo zabydlely.

King byl stále oblíbenější, především mezi černými posluchači. Sám se ale nějakému dělení na hudbu pro černé a hudbu pro bílé vždy bránil. „Na Jihu byly kluby rozdělené podle barvy pleti – bílí seděli zvlášť a černí také.Já jsem v takových klubech ale odmítal hrát a vystupoval jsem jenom tam, kam chodilo smíšené publikum. Když jsem začínal, platil dokonce ještě zákon, podle kterého do klubů pro černé směli běloši pouze v tom případě, že tam pracovali. To si dnes už nikdo ani nedovede představit,“ vzpomíná B.B. King.

Po prvních nahrávkách přišly další a jméno King se pomalu stávalo pojmem. Stále to však nebylo ono. Zlom přišel v polovině šedesátých let – King tehdy po několika albech, na nichž se jeho kytara a zpěv topily v přehnaných aranžmá, přichází se záznamem koncertu v Chicagu z roku 1965. Kingova mistrná hra na kytaru skvěle zapadla do razantního zvuku celé kapely a King měl vyhráno. Album se chytlo a B.B.King mohl konečně vykročit na cestu slávy ve velkém stylu.

Kromě nesporných kvalit alba Live At The Regal nesmíme zapomenout na další, neméně důležitou skutečnost: Ve druhé polovině šedesátých let blues přestávalo být hudbou, kterou poslouchali hlavně černí. Především v Anglii se tehdy začínala hlásit o slovo generace hudebníků, kteří blues skloňovali ve všech pádech. Jména jako Eric Clapton již tehdy něco znamenala, bluesovou universitou prošli pozdější i členové Rolling Stones. A tak není divu, že tehdejší vlna zájmu o blues, vyvolaná hlavně bílými britskými muzikanty, s sebou zákonitě přinesla i zájem o bluesové legendy. King se stal idolem téměř všech rockových muzikantů, kteří si pokládali za čest, když si mohli se svým „Králem“ zahrát. Bylo to výhodné pro obě strany – mladým rockerům se tím splnil sen, King naopak mohl jejich prostřednictvím oslovovat daleko více posluchačů. Což s sebou, mimo jiné, neslo i větší popularitu a tím i zisky.

King ze spolupráce s mladšími hudebníky těžil i jiným způsobem: „Když žil ještě Jimi Hendrix, byl nejlepším rockovým kytaristou. Když zemřel, jeho místo zaujal Eric Clapton, který hraje rock lépe, než všichni ostatní. Také blues hraje přinejmenším tak dobře jako já a ke všemu je to skvělý člověk. Uvádím pouze dvě jména, ale i z nich je snad jasné, že také já se od vynikajících muzikantůněčemu učím.“

B.B.King hrál jeden koncert za druhým, natáčel desky. Jejich zvuk již nebyl tak syrový jako v počátcích – King se chtě nechtě částečně přizpůsoboval jak dobovým trendům, tak vkusu širšího publika. Zajímavé je, že ve svých textech se vyhýbal klasickým bluesovým tématům – příliš explicitní sexuální symbolice, drogám, alkoholu. Chtěl bavit a to se mu skvěle dařilo. Jistě – s postupem let se jeho nahrávky staly přístupnějšími, řekněme popovějšími. Na jejich kvalitě to ale nebylo vůbec poznat. B.B.King byl prostě stále jedničkou, Králem.

To se ukázalo i koncem dubna na pražském koncertě, kdy dvaasedmdesátiletý B.B.King přivedl do varu beznadějně vyprodané Kongresové centrum. Když se po instrumentálním úvodu objevil na scéně a zaznělo ono klasické „Dámy a pánové, přichází král blues: B.B.King!“ bylo jasné, že všechny, kteří přišli, čeká večer plný skvělé muziky.

A King hrál jako o život – když si po půlhodině konečně sedl, měl už sál zcela omotaný kolem prstu: Jeho kytara, které již po desetiletí přezdívá Lucille, zpívala i naříkala – přesně tak, jak to je i v blues. Závěr koncertu pak patřil duetu B.B.Kinga s Lubošem Andrštem, jehož Blues Band celý koncert zahajoval.

„Poslal jsem mu naše album a na základě toho jsme dostali pozvání si s ním zahrát. Takže si zahrajeme blues s těmi nejlepšími a ani nemusíme do Ameriky. Samozřejmě, že je to vzrušující, protože King představuje moje hudební základy, kterých už se nikdy nezbavím, které mám v sobě vrostlé,“ vysvětloval před koncertem Andršt. „B.B.King mi byl ze všech černých mistrů kytary nejbližší. Zdálo se mi, že pokud se chci vyrovnat rockovým hvězdám, je třeba vstřebat ten původní zdroj, který pro mě představoval právě King.“

Celý koncert pak byl krásným potvrzením Kingovy teorie o všemocné síle hudby: „Je pravda, že blues lidi spojuje. Tak tomu ale bylo vždycky a nemuselo to být vždy jen blues. Hudba prostě pomáhá lidem mluvit o tom, co je spojuje i rozděluje.“

Josef Rauvolf

převzato z OPEL MAGAZÍNU léto 98
vychází zpravidla čtvrtletně a je k dispozici u dealerů OPEL