Jozef Chovanec: Jsem šťastný člověk

Jozef Chovanec, který do přišel do pražské Sparty jako sedmnáctiletý dorostenecký reprezentant v roce 1977 ze Slovenska (z vesnice Dolné Kočkovce u Púchova). I stručná bilance jeho kariéry je ohromující: První derby proti Slavii hrál už jako osmnáctiletý a hned dal gól. Nastoupil ve dvaapadesáti oficiálních zápasech reprezentačního mužstva a stal se jeho kapitánem. Hrál na mistrovství světa v roce 1990 v Itálii a v tehdy ještě československých barvách dospěl až do čtvrtfinále, což byl největší úspěch našeho týmu od roku 1962, kdy v Chile bylo mužstvo slavné generace Masopusta, Nováka, Pluskala & spol. až ve finále.

Za Spartu hrál šestnáct sezon a více než dva roky byl hráčem nizozemského mužstva PSV Eindhoven, které si ho v roce 1988 vybralo jako posilu kádru, jenž vyhrál Pohár mistrů evropských zemí. V barvách PSV je nizozemským mistrem a domácí mistrovské tituly dobyl se Spartou v roli hráče, manažera i trenéra. V roce 1998 byl jmenován trenérem národního týmu ČR a kvalifikaci pro červnové ME 2000 v Belgii a Nizozemsku jeho tým vyhrál s neuvěřitelnou bilancí: 10 zápasů – 10 vítězství. Za rok 1999 byl Josef Chovanec vyhlášen druhým nejlepším koučem světa za brazilským lodivodem Luxemburgem. Mužstvo ČR je už zhruba rok na druhém místě dlouhodobého světového žebříčku Mezinárodní fotbalové federace (FIFA) za Brazílií.

Značka Opel se začátkem tohoto roku stala klíčovým partnerem české reprezentace, její trenér Jozef Chovanec už více než deset let jezdí téměř výhradně vozy Opel – dost důvodů k rozhovoru, ne?

OM: Jaká auta jste za ty uplynulé roky vystřídal?

J. Chovanec: Mým prvním Opelem byl v roce 1989 Kadett GSi – to bylo opravdu pěkné žihadlo. Pak jsem si koupil dvoulitrovou Vectru a po ní jsem jezdil dvěma „džípy“ – nejprve Fronteru s turbodieselem a potom jsem měl benzinovou Fronteru Sport. V posledních letech jsem se specializoval na třílitrové Omegy. Měl jsem jednu s manuální převodovkou, pak s automatem a teď jezdím v posledním šestiválcovém modelu s automatem- to už je vůz, poskytnutý společností Opel C(S na základě sponzorské smlouvy.

OM: Jak vnímáte kontrakt úspěšné automobilové značky s úspěšným národním týmem?

J. Chovanec: Jako spojení dvou partnerů, jimž historie i současná doba přeje. Mám z toho dobrý pocit: Opel je v osobních vozech nejúspěšnější zahraniční značkou v Čechách a spojenectví s reprezentačním fotbalem až do mistrovství světa v roce 2002 znamená nejen velkou podporu v zádech, ale i prestižní svazek, jímž se cítím jako člověk, zodpovědný za výsledky mužstva, velmi vázán.

OM: Čím více se lidé stávají známější a slavnější, tím více ztrácejí soukromí. Jaké je to Vaše soukromí či zázemí?

J. Chovanec: Myslím, že jsem především šťastný člověk. S manželkou Jitkou jsme svoji už šestnáct let, máme čtrnáctiletou dceru Kateřinu a desetiletou Nicolette, kolem nás běhá můj dobrman Tim, žijeme ve velké pohodě.

OM: Jaká je vaše úplně první vzpomínka z dětství?

J. Chovanec: Té otázce se nebráním i když vím, že psychologové a psychiatři od ní začínají odvíjet svoje analýzy osobnosti. Nevím, co mi teď přisoudí, ale mojí úplně první vzpomínkou na dětství je pád do vany s maltou, když se v našem domě v Dolných Kočkovcích dělaly nějaké schody. Pokud mohu posoudit, tak dnes nemám žádné trauma ani z malty, ani ze schodů, ani ze stavebních prací a nepociťuji tuto příhodu ani jako nějaký symbol čehosi. Vypráví se to u nás doma jako legrace.

OM: Jaký jste býval kluk?

J. Chovanec: Nebyl jsem zrovna vzorné dítě, spíš rošťák. Ale zase to nepřesahovalo nějaké únosné meze. Když jsem něco přehnal, tak to tatínek řešil rákoskou. Byl jsem normální vesnický kluk. Rodiče měli malé hospodářství a hodně nás vedli k práci. Museli jsme pomáhat při žních, sklízeli jsme obilí, brambory, pomáhali se zvířaty. Nejdřív byla doma práce, potom se psaly úkoly.

OM: Do Prahy jste přišel v sedmnácti ze slovenské vesnice. To asi dost byla prudká změna – co to s vámi provedlo?

J. Chovanec: Nebyl čas na to, aby to se mnou něco vyvádělo. Fotbal mi zabíral většinu času. Měl jsem to o to jednodušší, že v té době už za Spartu hrál můj strýc Franta Chovanec. Ten na mne dohlédl. A sotva jsem se rozkoukal, tak jsem o rok dřív než jiní kluci rukoval na vojnu, kterou jsem odkopal v Chebu v první lize, rád na to vzpomínám.

OM: Vaše kariéra je plná různých zajímavých momentů – které byly ty klíčové?

J. Chovanec: Asi příchod do Sparty, první ligový zápas na Interu Bratislava, první reprezentační start, příchod do Eindhovenu, kterému jsem dal přednost před Bayerem Leverkusen a nahlédnutí do opravdu velkého světa profesionálního fotbalu… Trénoval mě pozdější kouč nizozemské reprezentace Guus Hiddink a pak známý Angličan Bobby Robson. Po návratu do Sparty jsem poznal Ligu mistrů v naší slavné sezoně 1991/92.

Když jsem se pak v roce 1998 stal trenérem národního mužstva a zažil jsem úspěšný debut v Olomouci proti Irsku, začala pro mne úplně nová kapitola života. Přál bych si, aby EURO 2000 bylo opět něčím výjimečným. Mimořádné je už to, že v naší skupině je mistr světa Francie, domácí Nizozemsko coby největší favorit a Dánsko, mistr Evropy z roku 1992.

OM: Ví se o vás, že nežijete jen fotbalem, ale máte i spoustu různých dalších zájmů. Kterým dáváte přednost?

J. Chovanec: Práce reprezentačního trenéra všechno změnila. Dříve jsem se víc věnoval rodině, teď jsem hodně na cestách a na domov zbývají půldny. Hodně jsem četl, teď na to nezbývá čas, protože víc vysedávám před televizí a studuji videozáznamy zápasů. Chodíval jsem na koncerty vážné hudby, mám rád Beethovena, ale letos jsem se zase nedostal ani na jeden koncert Pražského jara. Také jsem rád chodíval do divadla, hlavně do Ypsilonky, ale teď to prostě nestíhám. Když chci trochu „vypnout“, jdeme s manželkou nebo přáteli na večeři. Stihnu si ještě občas zahrát za Černolice fotbal nebo tenis, v zimě tu a tam i hokej, ale i z toho mi dost ukrádají i různé společenské povinnosti. Je to teď hodně složité.

OM: Maličko jste přibral – je to vaší zálibou v jídle?

J. Chovanec: Ta kila navíc jsem nabral proto, že spoustu času trávím ve své kanceláři na Strahově a mám míň pohybu. Ale není to snad tak zlé, při trénincích s reprezentačním mužstvem se necítím jako méněcenný, i když moji asistenti Ivan Hašek a Petr Rada toho naběhají víc. Je pravda, že jídlo bylo vždycky moje hobby. Hlavně takové ty „omáčkové“ dobroty – po koprové nebo rajské se můžu utlouct, miluji svíčkovou a řízky. V Nizozemsku jsem se hodně cpal bifteky, Ivan Hašek mě seznámil s japonskou kuchyní a v poslední době jsem si dost oblíbil ty „mořské potvory“. Moje dcery zbožňují škubánky, a ty si s nimi taky dám rád. Jak vidíte, nejsem nějaký specialista.

OM: Jakou posloucháte muziku, když to není zrovna Beethoven?

J. Chovanec: V populární hudbě nejsem zrovna vyhraněný a poslouchám všechno dobré a melodické. Větší slabost mám pro českou country muziku a nejradši mám písničkáře Jarka Nohavicu a Jana Nedvěda.

OM: Jezdíte hodně po světě – jak jste vybavený jazykově?

J. Chovanec: Učil jsem se německy na střední škole a praxí jsem se dost zlepšil. Na trenérské škole jsem musel studovat angličtinu a na cestách ji často používám. V Nizozemsku jsem se naučil vlámštinu a rozhovor pro holandskou televizi ještě v klidu zvládnu. A když k tomu přičtete, že jsem Slovák a mluvím česky, tak mi to musíte započítat jako znalost dalšího jazyka.

OM: Abychom úplně nepotlačili fotbal – jaké šance má český tým na mistrovství Evropy?

J. Chovanec: Bude to pro nás především hodně složité. V naší základní skupině jsou čtyři týmy, z nichž každý může šampionát vyhrát. Jak Nizozemsko, tak Francie, tak Dánsko a samozřejmě i my. Ale do čtvrtfinále mohou postoupit jen dvě mužstva. Bude úspěchem českého fotbalu, když budeme mezi postupujícími. Dál nemyslím a moje veškeré úsilí směřuje k tomu, abychom na tyto tři zápasy byli co nejlépe připraveni.

Pečlivě analyzuji hru, mám poznatky tří spolupracovníků, kteří sledovali soupeře ve všech střetnutích včetně přátelských. Obhájit stříbrné medaile z mistrovství Evropy v roce 1996 bude nesmírně složité. Je to velmi vysoká laťka. Na druhé straně je v našem mužstvu většina klíčových hráčů z EURO´96, kteří jsou o čtyři roky zkušenější, zralejší a přitom v nejlepším fotbalovém věku. Do základní sestavy se probojovali další vynikající jedinci, jako třeba střelec Jan Koller nebo libero Karel Rada. Ve fotbale však všechny prognózy končí u toho, že každý zápas je jiný a trvá devadesát minut. U toho zůstaňme.

převzato z OPEL magazínu 2/2000