Jonathan Edwards: Mým prvním autem byl Datsun

Kdy jste si vůbec udělal řidičský průkaz?

Hned jak to šlo, v osmnácti, tedy v roce 1984. Potřeboval jsem řidičák, abych mohl jezdit s dodávkou a rozvážet čerstvé pečivo. Auto je věc, bez které bych se neobešel. Musím se každý den nějak dopravit na trénink, obstarat nákupy, vyzvednout chlapce ze školy. Kdybych to měl oběhat po svých, ušoupal bych si nohy.

A roční kilometráž?

Nevím to přesně, ale je to kolem třinácti čtrnácti tisíc mil. Takže na kilometry… malý moment… něco přes dvacet tisíc.

V kolika zemích světa jste řídil auto?

To je jednoduché – všude, kam jsem vyjel za přípravou. Takže v takových sedmi osmi státech.

A nemáte problém se přeorientovat, když vyrazíte z Británie, kde se jezdí vlevo?

A víte, že vůbec ne? Nevím proč, ale dokážu si to v hlavě velice rychle přešaltovat. Zatím se mi nestalo, že bych vjel do protisměru.

Takže historky o nějaké havárii se od vás nedočkáme?

Opravdu jsem nikdy neboural. Jen jako úplný začátečník, když jsem jezdil s těmi houskami, jsem v jedné velice úzké uličce trošku odřel skříňovou dodávku. Ale od té doby, musím to zaklepat, nic.

Považujete se tedy za dobrého řidiče?

Myslím, že jsem vcelku dobrý a slušný řidič. Dokonce jsem absolvoval nějaké školy pro řidiče, kde jsem si vyzkoušel zvládání vozu v kritických situacích a taky velice rychlou jízdu v porschi. Takže na silnici už nemám co objevovat a jezdím slušně.

Bohatí lidé často utrácí spoustu peněz za auta. Kolik jich máte doma v garáži vy?

Jenom dvě. Malé pro manželku a já používám větší od automobilky Rover, která mě podporuje u nás doma.

V Čechách ale vždycky jezdíte Nissanem…

Ano, protože Nissan podporuje skupinu manažera Pospíšila, na jehož pozvání se jezdím do Nymburka připravovat. Takže v květnu jsem měl k dispozici obrovského Patrola, vyzkoušel jsem si i pohodlí velké Maximy a teď v srpnu jsem měl možnost jezdit s krásnou Almerou Spring. Všechna auta byla velice příjemná a především perfektně ovladatelná. Snad se to nedonese do Anglie, ale o Roveru se tohle říct nenechá. Vzpomínám si, že můj vůbec první auťák byl taky Nissan, byť se tehdy ještě jmenoval Datsun. Byl to model Violet, myslím.

Zajímáte se například o motoristický sport?

Ano strašně rád sleduji záběry z rallye. Co při nich jezdci předvádějí, je naprosto neuvěřitelné. Ovládají své vozy naprosto zázračně. Myslím si dokonce, že jsou lepšími řidiči než piloti formule jedna. A to i přes to, že závody ((efjedniček(( sleduji velmi rád, protože je to vzrušující podívaná.

Je vám třiatřicet let, jak dlouho ještě chcete vydržet u skákání?

Před sebou vidím už jen olympijské hry v Sydney v roce 2000. A pokud neskončím hned po nich, tak zůstanu u atletiky maximálně ještě jednu sezónu.

A co potom?

Pak si vezmu dlouhatanánskou dovolenou…

A to vám vydrží až do důchodu?

Ne, to ne. Asi bych nevydržel nic nedělat. Možná dokončím rozdělaná studia technologie, možná si najdu nějakou práci. Uvidíme. Na takové úvahy mám ještě čas, teď jsem pořád ještě trojskokan a přede mnou řada závodů, které chci vyhrát.

Jonathan Edwards

Trojskokan v božích službách

Přijde vám to jako nesmysl, aby někdo závodil v božích službách? Světový rekordman a mistr světa v trojskoku Jonathan Edwards je živým důkazem toho, že to možné je. „To Bůh mě obdařil takovými schopnostmi a já mu za to musím každý den děkovat a blahořečit ho,“ vysvětluje na potkání svou výjimečnost, díky níž se stal prvním trojskokanem, jemuž se podařilo přeskočit bájnou hranici 18 metrů. „Atletika u mě nikdy nebyla na prvním místě. To vždy patřilo víře v Boha a rodině, manželce Alison a synům Samuelovi a Nathanovi,“ vypálí ze sebe stejně neochvějně. Vcelku silná káva na to, co všechno dokázal.

Narodil se 10.května 1966 v Londýně. Jeho otec, devonský vikář, ho vedle víry vedl odmalička také ke sportu. Dlouho to ale nevypadalo na nějakou zářivou kariéru, byť s trojskokem začal koketovat již během studií na střední škole. Nebyl profesionál, trénoval jenom při práci. Nejdřív si přivydělával rozvozem čerstvých housek a rohlíků, později jako zaměstnanec genetické laboratoře. V atletice na sebe poprvé výrazněji upozornil až jako 24letý druhým místem na Hrách Commonwealthu. Na mistrovství světa 1991 do Tokia ani nejel, protože tam byl závod naplánovaný na neděli a to se příčilo jeho křesťanskému přesvědčení o náplni posledního dne týdne. Závodit v neděli odmítal až do roku 1993, kdy se konalo další mistrovství světa. Ze Stuttgartu už si odvážel bronzovou medaili, která ovšem byla jenom předzvěstí věcí příštích. V roce 1995 doslova výkonostně explodoval a začal doslova na kusy trhat světové tabulky. Svěťák Američana Willieho Bankse (17,97 m) platil přes deset let. Edwards přeskočil bájnou osmnáctku celkem třikrát, ale vždy jeho snahu zmařila nedovolená podpora větru. Pouze pod čarou je tedy v tabulkách zapsán nejdelší skok historie z Lille (18,43 m). Oficiálně zlomil světový rekord tedy až ve španělské Salamance výkonem 17,98 m. Vysněnou osmnáctku potom za regulérních podmínek zdolal na mistrovství světa v Goteborgu, kde světový rekord ve svém životním závodě vylepšil přes 18,16 m až na dosud platných 18,29 m. Ne náhodou byly tyto jeho veleskoky přirovnávány k mexickému letu do příštího století amerického dálkaře Boba Beamona /890 cm). Na olympiádu do Atlanty pak v roce 1996 Edwards odjížděl s nepřetržitou sérií 22 vyhraných závodů v zádech, aby pak senzačně prohrál s Američanem Harrisonem. Netruchlil, měl vysvětlení: „Bůh to tak chtěl.“ A hned se začal modlit, aby to Stvořitel za čtyři roky v Sydney, při jeho poslední olympijské šanci, zařídil obráceně.

Nissan magazín 3/99