John Cooper odešel

John Cooper začal s konstruováním rychlých vozů krátce po válce, kdy se motorsport probouzel v Anglii k novému životu a především automobily s objemem motoru menším než 1 litr se těšily značné oblibě. První stroj nesl označení TZ a poháněl jej motocyklový „půllitr“ JAP umístěný za řidičem, přičemž podvozek se skládal ze dvou čelních částí Fiatu Topolino. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat a tak Cooper začal se sériovou výrobou. V té době byl už John Cooper nejlepším konstruktérem F3, což jen potvrzuje první vítězství S. Mosse. V roce 1952 povýšil Cooper do Formule 2, která se jela jako mistrovství světa. Přestože se musel vzdát své konstrukce středového motoru, přesto skončil nakonec Mike Hawthorn s Cooperem Bristol čtvrtý.

V roce 1955 se Cooper vrátil ke své koncepci s motorem za jezdcem jako ve F3, ale Cooper T40 mu sice příliš radosti nepřinesl. Brit však pokračoval ve své práci dál a o dva roky později už dojel Jack Brabham šestý v Monaku, přestože motor jeho vozu T43 měl objem pouhé 2 litry namísto povolených 2,5 l a navíc mu krátce před cílem došel benzin.

Následující rok však už znamenal definitivní průlom, Moss vyhrál v Argentině a stal se prvním vítězem Grand Prix, který měl „sílu motoru v zádech“. Tím dokázal, že koncept středového motoru je správný. Úspěšnou revoluci ve vývoji motorů podtrhl v letech 1959 a 1960 dvěma tituly mistra světa Australan Jack Brabham. Monopost Cooper – Climax T52 se stal nejúspěšnějším závodním vozem. A Anglie převzala vedoucí úlohu v motoristickém sportu.

Vraťme se však do roku 1946 do Brightonu, kde se John Cooper společně se svým otcem Charlesem setkali poprvé s Alexem Issigonisem, který později zkonstruoval slavného „miníka“. V tu chvíli nikdo z nich netušil, že jednou budou spolupracovat. Mini Cooper, dvě slova, která patří dohromady. Pro většinu z nás je každý Austin Mini Cooperem, ačkoliv pouze sportovní verze nesly přívlastek Cooper. Sám John Cooper i jeho piloti F1 byli nadšenými řidiči vozů Mini, ale 37 k sériové verze je neuspokojovalo. Proto si řekli, proč do něj nedat upravený motor, který by měl 70 k. Jak řekli, tak udělali. Úspěchy ve F1 byly navíc pádným argumentem, aby byla v roce 1961 zahájena výroba Mini Cooperu nejdříve s motorem 997 ccm (56 k), později s legendárním čtyřválcem 1275 ccm (77 k). A Mini Coopery začaly vládnout jak v rallye , tak na okruzích. Tři prvenství v Rallye Monte Carlo, šest evropských a britských titulů jsou nejlepšími důkazy. Zatímco Mini Cooper byl slavný, tak ve F1 si tým v letech 1961 až 1965 připsal pouze jedno první místo, a úspěšnou éru ukončil v roce 1967 Pedro Rodriguez vítězstvím v jihoafrické Grand Prix. V pořadí 16. vítězství bylo zároveň i poslední.

Do roku 1971, kdy byla výroba ukončena, se prodalo celkem 144 910 Mini Cooperů, když z každého připadly J. Cooperovy dvě libry. Tím však slavná éra nekončí, koncem 80. let se John Cooper domluvil s Roverem, který se postaral o comeback a udělal dobře.