Hrdinové ve stínu

Zeptejte se nějakého řidiče, který se musel během jízdy spolehnout na orientační schopnosti spolujezdce, na slovo navigace. Nejspíš ho vysvětlí, ale pravý význam tohoto slova většina lidí nezná.

Představte si, že se musíte při rychlosti 160 km/h za volantem turbomotorem poháněného Fordu Focus World Rallye Car na křivolakých korsických cestách při soutěži mistrovství světa spolehnout na informace člověka vedle vás, který musí přesně popsat každou zatáčku, horizont nebo výmol. Pokud udělá chybu můžete oba skončit v nebezpečných kotrmelcích. Už tušíte, co všechno znamená být dobrým navigátorem?

Povolání spolujezdce v automobilových soutěžích se může zdát jako velmi vzrušující, ve skutečnosti ale patří k nejtěžším profesím. V Nicky Gristovi a Fredu Gallagherovi má Ford dva profesionály, kteří patří k těm nejzkušenějším a nejúspěšnějším v branži.

Velšan Grist a Ir Gallagher dohromady startovali téměř ve 160 podnicích mistrovství světa, na svá konta si donedávna připsali úctyhodných devatenáct vítězství. Letošním Nickyho partnerem v továrním týmu Fordu je bývalý mistr světa Colin Mc Rae. Fred střídá hned tři jezdce – Thomase Radstroma, Pettera Solberga a Simona Jean-Josepha.

Venkovské zatáčky

Fred Gallagher, který dělal na Korsice spolujezdce Jean-Josephovi, nepatří se svými 47 lety v továrním týmu Fordu k žádným zelenáčům. „Každý musí samozřejmě začínat jako úplný amatér. Počátky mých navigačních dovedností pocházejí z dob, kdy jsem se v Severním Irsku účastnil orientačních závodů. Dostali jsme zadání, které jsme museli umět zanést do mapy, a pak jsme cíle objížděli po venkovských cestách průměrnou rychlostí padesát kilometrů za hodinu,“ říká.

„Získal jsem zde velmi dobré základy. Naučilo nás to rozumět mapě a umění organizace. Pochopitelně jsem se zpočátku dopouštěl velkých chyb. Ale učil jsem se z nich,“ vzpomíná Fred. „Pak jsem přešel k prvním automobilovým soutěžím. Měl jsem štěstí. Brzy jsem spolupracoval s kvalitními piloty.“

„Náhodou jsem potkal jednoho Nora, který nyní dělá manažera Petteru Solbergovi. Organizoval závody po celé Evropě a já jsem se rozhodl přidat se k němu. Všechno se rozeběhlo tryskem a následující rok jsem dostal práci v jednom z továrních týmů. Od té doby pracuji už třiadvacet let jako profesionální spolujezdec,“ vypráví.

Nejsme frustrovaní řidiči

Navzdory mínění většiny lidí Fredovi jeho úděl nevadí. Netrápí ho nutkání zahodit notes spolujezdce a usednout za volant. „Vždycky jsem miloval motoristický sport v jakékoli podobě a také jsem věděl, že nemám na to, abych si pořídil špičkové závodní auto. Nikdy jsem nebyl frustrovaný řidič. Od začátku jsem se chtěl stát dobrým navigátorem.“

Vášeň Nickyho Grista pro rallye vzplála díky náhodnému setkání. „Všechno začalo na jednom večírku. Jeden z hostů spolupracoval při pořádání rallye nedaleko odtud. Tak jsme se rozhodli po večírku mrknout na auta. Vylezli jsme do hor a sledovali závody. Napadlo mě, že by to mohla být docela zábava,“ vypráví.

„Později jsem sledoval další rallye a brzy jsem začal závodit jako spolujezdec. Stal jsem se profesionálem na půl úvazku a v letech 1987-88 jsem si začal závoděním vydělávat. Bylo to spíš jakési kapesné – asi 5 000 liber za rok,“ říká. Fredova první výplata? „Sto liber v roce 1976 na Manx Rallye,“ vzpomíná. „Byl jsem na ty peníze patřičně hrdý. O rok později jsem si vydělal už tři tisíce.“

Skromnost šedé eminence

Na rozdíl od Nickyho má Fred letos hned tři jezdce, s nimiž se vydává vstříc zákeřným rychlostním zkouškám. Každý z nich exceluje na jiném povrchu trati. I když Fred vychvaluje všechny tři, snad nejvíce mu přirostl k srdci Thomas Radstrom, s nímž obsadil uspokojivé třetí místo na Švédské rallye.

„Obrovským zadostiučiněním pro mě bylo i páté místo s Petterem Solbergem,“ tvrdí. „Byla to jeho první Safari Rally a všechno se řešilo na poslední chvíli. Věděli jsme, že auto je dostatečně spolehlivé, takže pokud pojedeme klidně a vyrovnaně, můžeme získat body do mistrovství světa,“ konstatuje.

Odvaha podle něj překvapivě nepatří mezi požadované vlastnosti spolujezdce. „V běžném životě jsem trochu srab,“ prozrazuje. „Nikdy jsem nebyl tím, kdo by vyšplhal nejvýš nebo nedál doskočil. Nejezdím ani na silných motocyklech, mám z nich hrůzu!“

Přesto musel být Fred před pár sezónami vytažen z hořícího auta poté, co vzplanulo v průběhu doplňování paliva na Safari Rally. Jeho vyprávění lze tedy chápat jen jako přílišnou skromnost. Obzvlášť když si uvědomíme, že jeho každodenní práce spočívá v tom, že s sebou nechá smýkat v křivolakých zatáčkách silou, jež by kdekomu zlomila vaz.

Dvacet procent k dobru

Pilot Nickyho Grista, mistr světa z roku 1995 Colin McRae, vede letos Ford Focus tak znamenitě, že útočí na titul ještě o rok dříve, než se plánovalo. Stejně jako Fred však ani Nicky nemá nejmenší touhu usednout do Colinova křesla. I spolujezdci, ač jsou někdy zdánlivě v pozadí, si ukousnou svůj podíl z vítězného koláče.

„Kdybych se nestal navigátorem, nikdy bych neměl možnost závodit na této úrovni, takže mám obrovskou motivaci. Ke konci dne, když vyhrajeme rallye, jsem to jen já a můj pilot, kteří jsme skončili první, jen já a můj pilot vyjíždíme na rampu. Jen já a můj pilot otevíráme šampaňské,“ vysvětluje Nicky Grist.

„Čím víc dobrých jezdců vedle mne sedí, tím hlouběji poznávám, jak neuvěřitelně těžká je jejich profese,“ opětuje Fred Gallagher.

„Jakmile jednou vyhrajete soutěž mistrovství světa jako navigátor, těžko byste se smiřoval s tím, že skončíte dvacátý, když budete za volantem. Sedadlo spolujezdce je místo, které zbožňuji.“

Ale jaký význam opravdu má dobrý spolujezdec pro pilota? Dá se to nějak vyčíslit? „Bez navigace jezdec ztrácí 15-20 procent rychlosti,“ tvrdí Nicky. „Spolujezdec však nikdy nemůže rallye vyhrát,“ připomíná Fred. „Ze špatného pilota spolujezdec mistra světa neudělá, ale špatný navigátor může i výbornému jezdci způsobit pořádný zmatek.“

I spolujezdci mají své oblíbené povrchy rychlostních vložek. Nicky se vyžívá na šotolině. Má rád, když po ní auto jede pěkným smykem. Fred zase preferuje sníh. Často prý v euforii vyprskne smíchy, když si uvědomí, že se po něm řítí stošedesátikilometrovou rychlostí bokem do zatáčky.

Dávat pozor na každý detail a umět si své postřehy perfektně zorganizovat, to jsou klíčové rysy povahy stoprocentního navigátora.

Alex Mead
Svět Fordu – podzim 1999