Dá-li se nezasvěcený do řeči s Michalíkem, nevychází z údivu, jak muž obklopený italskými přáteli a ještě donedávna v italských službách hovoří plynně valašským nářečím. Náš nejúspěšnější jezdec endura poslední doby vypadá skutečně jako rodilý Ital a jeho jižanskou image podporuje nejen tetování na zádech, ale i nový dvoubarevný účes. Co mu snad do českých představ o horkokrevných Italech nejvíce chybí, je jižanský temperament a výbušnost. Ale to jen do chvíle, než sedne na svoji TM a vyrazí na trať , kde se Italům nejen vyrovná, ale v jezdeckém umění je mnohdy i předčí. I on však svoji cestu k enduru chvíli hledal.
„Začínal jsem už v jedenácti letech s motokrosem, k enduru mě přetáhli moji bratranci, kteří tuto disciplínu jezdili. Stačil k tomu jediný závod, který jsem shlédl jako divák. V šestnácti jsem zkusil první motocyklovou soutěž a o mé sportovní budoucnosti bylo definitivně rozhodnuto. Velký vliv na toto moje rozhodnutí měl také můj otec, který mi pomáhá do dnešní doby a bez nějž bych asi dnes tento sport nedělal.“
Ač rodák z Valašského Meziříčí, kam se v letošním roce vrátil do místního enduro týmu, pobýval v uplynulých letech daleko častěji na Apeninském poloostrově, kde si vybojoval světové renomé a stal se továrním jezdcem zn. TM.
„Vše začalo v roce 1992, kdy mi otec koupil motocykl zn. TM a hned první závod s ním jsem vyhrál. Mé další výkony a úspěchy neušly pozornosti zástupců továrny a ti mi o tři roky později nabídli přímou pomoc. V Itálii jsem se cítil výborně, protože tato země motoristickým sportem žije. V takovém motocyklům zaslíbeném prostředí si rychle zvyknete.“
Že důvěru italského výrobce splatil vrchovatě, potvrzují i jeho výsledky, z nichž vynikají především titul vicemistra světa z roku 1996 a italský titul z téhož roku. Především italský triumf, kdy poprvé v historii šampionátu pokořil cizinec kompletní italskou a tedy i světovou elitu, má na jihu Evropy stále svoji váhu. O tom, že Romanovi nejde jen o body na trati, přesvědčil i ve chvíli, kdy uprostřed bojů na trati neváhal pomoci zraněnému soupeři, za což si vysloužil od italských novinářů cenu Fair play.
Loňská sezóna však po předchozích triumfech vrátila Romana i jeho fanoušky trochu na zem. Vážné zranění předloktí Michalíka vyřadilo z většiny soutěží mistrovství světa 1997, kde mu body z posledních podniků stačily už jen na konečné 12. místo. Chuť si alespoň částečně spravil až na vrcholu sezóny, italské Šestidenní. Důvěru trenéra Trophy teamu Josefa Tomana splatil vrchovatě nejen v průběhu prvních pěti dní, ale především v závěrečném motokrosu, kdy deklasoval kompletní světovou elitu třídy 125 ccm a před zraky svých italských i českých příznivců jednoznačně triumfoval. Michalík nakonec obsadil na Šestidenní ve své třídě 3. místo a dal tak ráznou odpověď na všudypřítomné hlasy všech rádoby odborníků, kterým byla jeho italská nominace a následný start trnem v oku.
S tou pravou ‚soutěžáckou‘ formou světového kalibru se tedy potkal Michalík až letos, kdy se opět připravoval od prvních lednových dní na italských tratích. Do světového pelotonu se však vrátil s českou licencí a poprvé ve své kariéře jede oba české soutěžácké šampionáty, tedy klasické enduro i nové country crossy. „Roman jezdecky nesmírně vyzrál a na jeho projevu na trati je to znát,“ chválí svého svěřence manager českého Trophy teamu Josef Toman. „Dříve zajel dobře některé rychlostní zkoušky a jiné se mu zase už tak nepovedly, letos ale jede nejen nesmírně rychle, ale i vyrovnaně.“
Michalík letos výborně zajel ve všech třech dosavadních soutěžích seriálu MS. V Pyrenejích (Španělsko, Portugalsko) se ještě přetahoval o prvenství ve vyrovnaném souboji s Italem Passerim, když obhájce titulu Australan Watts je zraněn, ve francouzském Nuits St. Georges už ale nadělil druhému Finu Salminenovi neuvěřitelných 20 sekund a zvýšil svůj bodový náskok na čele MS na 19 bodů. Přestože do konce šampionátu zbývají ještě čtyři soutěže (Itálie, Skotsko, Švédsko a Finsko), je Roman velice blízko splnění svého sportovního snu.
„Chtěl bych alespoň jednou vybojovat světový titul, navíc mě láká i start v nějakém dálkovém maratonu,“ přiznává jezdec, který však se svojí 125 nemá na podobné dálkové soutěži šanci. Přejme mu, aby se mu tedy alespoň jeho první přání vyplnilo a ještě před Šestidenní v Austrálii vyšperkoval svoji sbírku mistrovským titulem. Další krok k tomu může udělat už o víkendu (20. – 21. června), kdy odjíždí bojovat o další potřebné body právě do Itálie.