Historie legendy

Kořeny

V roce 1953 představil německý Ford užitkový vůz s označením FK1000, (číslo uvádí hodnotu užitečného zatížení auta), a s trambusovou budkou schopný převézt tunu nákladu. Nejprve jezdil s motorem o objemu 1172 cm3, později také s větším motorem 1,5 litru. V roce 1961 jej automobilka přejmenovala na Taunus Transit a nabízela jej i s benzinovými motory 1,2, 1,5 a 1,7 litru.

Ford Transit (1965 -1986)

V první polovině 60. let připravoval Ford v Anglii prototyp lehkého rozvážkového vozu, který by nahradil britský Ford 400E a německý Taunus Transit. Původní kódový vývojový název Redcap („Červená čepice“) nakonec Ford změnil na méně romantický V-Series. Nikdo již neví, zda podle karoserie „van“, vidlicových motorů „V“, univerzálnosti (anglicky „versatility“), nebo jak dával k lepšímu inženýr Preston, který měl na starosti řešení podvozku, podle svého křestního jména Verno. Prvních dvacet prototypů začal Ford testovat v roce 1964 a o rok později se tento užitkový vůz dostal do sériové produkce pod názvem Transit.

Ford Transit během celé své existence nastavoval nové standardy pro dodávkové automobily: Měl prvky do té doby známé jenom z osobních automobilů, tedy tištěné spoje v přístrojové desce, alternátor místo dynama, úchyty bezpečnostních pásů, příplatkový zámek volantu a boční posuvné dveře se schůdkem usnadňující nakládání. Servisní interval byl prodloužen na 5000 mil. Brzy po premiéře se objevily na voze i bezdušové pneumatiky a halogenová světla. První Transit se vyznačoval odpružením všech kol jednoduchými a lehkými půleliptickými pery, ale od roku 1971 jej bylo možno pořídit i s vinutými pružinami vpředu.

Zákazníci mohli volit mezi krátkým (SWB) rozvorem 269,2 cm a dlouhým (LWB) rozvorem 299,7 cm. Verze SWB měly užitečné zatížení 610, 865 nebo 1120 kg, varianty LWB 1272, 1527 nebo 1782 kg. Transit byl vyráběn v řadě karosářských verzí. Kromě toho továrna dodávala šasi externím firmám, které stavěly řadu dalších verzí – mimo jiné 9 až 15-místné mikrobusy. Tato praxe přetrvává dodnes. Typová řada čítala 78 různých modelů. Na kontinentu se prodával „nejtěžší“ model FK1750, jehož zadní kola měla dvojmontáž pneumatik. Vozidla poháněly zážehové motory Ford V4 objemu 1,7 nebo 2,0 litru, (v Anglii šlo o řadu motorů „Essex“, v Německu „Hummer“), nebo vznětový Perkins 2358 cm3. Montáž auta byla spuštěna také v Anglii. Z moderní továrny v Langley sjížděl Transit z montážního pásu po boku těžší nákladní řady „D – Series“. Od roku 1967 mohl mít Transit příplatkem samočinnou převodovku Borg-Warner, stejný rok jej začali také vyrábět v Southamptonu. V roce 1971 auto dostalo poněkud jiný vzhled díky modernější mřížce chladiče a současně továrna nahradila diesel Perkins vlastním čtyřválcem 2,4-litru ( 61 koní ) řady „York“ s pohonem vačkového hřídele ozubeným řemenem. O rok později si bylo možno pořídit auto s výkonným zážehovým motorem V6 2,5-litru, ale též exotičtější modely jako tahač malých návěsů nebo velkokapacitní van určený k převozu balíků. Roku 1972 tým s transitem van a krátkým rozvorem a 12-místným mikrobusem s motory diesel pokořil na okruhu v Monze řadu světových rekordů pro auta se vznětovými motory objemu 2,0 až 3,0-litry. Například vzdálenost 10 000 mil (16093 km) urazily transity průměrnou rychlostí 120,7 (van) a 118,4 km/h (bus). V roce 1973 se Transit jako první užitkový automobil na světě objevil s radiálními pneumatikami. Dalším triumfem byly přední kotoučové brzdy s posilovačem. Modely SWB je dostaly do vínku v roce 1975, delší auta o rok později (nový 3,5-tunový model Transit 190 měl dokonce přední kotoučové brzdy s vnitřní ventilaci. V roce 1977 byl vyroben miliontý Transit a firma Ford zaznamenala v Anglii hattrick – jeho nákladní auto, traktor i osobní vůz se staly nejprodávanější ve Spojeném království. Roku 1984 byl nahrazen motor York novou moderní jednotkou (DI) o objemu 2;5-litru s přímým vstřikem. Popularita vznětových motorů stále rostla a v té době si je objednávalo 50 zákazníků. V červnu 1985 vyrobil Ford dvoumiliontý Transit.

Ford Transit Mk. II (1986 – 2002)

Kromě faceliftu s trambusovou přední částí karoserie se Fordy Transit v polovině 80. let objevily s moderními řadovými motory, jež vystřídaly obstarožní benzinové vidlicové čtyřválce. Moderní karoserie byly výtečně aerodynamicky vyřešeny. Díky „rychlé“ přídi se o transitu hovořilo jako o prvním užitkovém automobilu s hodnotou aerodynamického součinitele cx menší, než 0,4 – dosáhl hodnoty cx = 0,37! Auta měla dvě různé délky rozvorů náprav. V porovnání s následnou generací měl Transit Mk. II delší zadní převis karoserie. Šlo o první evropský Ford s plastovou palivovou nádrží a chladičem s příčným prouděním, který měl hliníkové jádro a nylonové záslepky. Kromě bezpočtu variant dodávaných továrnou i specializovanými firmami stojí za zmínku verze s pohonem všech kol a zvýšenou světlou výškou. U některých modelů přetrvávala nezničitelná přední jednoduchá a lehká tuhá náprava s listovými pery, které dávala ne bezvýznamná skupina zákazníků přednost před choulostivějšími, ale i komfortnějšími závěsy s vinutými pružinami a několika rameny.

V roce 1991 přišla velká modernizace Transitu. Design karoserie se více přiblížil hlavnímu proudu osobních vozů Ford. Modernizované auto dostalo elektronické řízení vstřikovacího čerpadla s „elektronickým“ plynovým pedálem. V roce 1991 byl představen Transit s prvním přeplňovaným vznětovým motorem 2,5-litru DI s elektronickou řídicí jednotkou – opět šlo o světové prvenství v rámci středně velkých komerčních dieselů. Vyznačoval se nízkou spotřebou nafty a čistými zplodinami. Od roku 2000 se „starý“ Transit nadále vyrábí a prodává pod označením Transit Classic.

Eord Transit Mk. II (2000)

Na jaře roku 2000 slavil Transit 35. výročí své existence, během níž bylo vyrobeno přes čtyři miliony těchto neúnavných pomocníků. Součástí oslav byla prezentace nové generace, která byla kromě základního konceptu od základu zcela nová. Hlavní konstrukční práce tentokrát odvedl tým severoamerických techniků v Dearbornu z centra Ford Truck Vehicle Center. Nový Transit se vyrábí v belgickém Genku, britském Southamptonu a nově v tureckém Izmiru.

Nejnovější generace Transitu se objevila nejprve s pohonem zadních kol (RWD), o několik měsíců později i s přední poháněnou nápravou (FWD). Pod výrazně hranatější karoserií se objevila „šestnáctiventilová“ technika Ford – motory série DuraTorq vyznačující se pozoruhodnými hodnotami výkonu, nízké spotřeby a čistotou zplodin. Verze s pohonem zadních kol pohánějí motory 2,4-litru DuraTorq o výkonu 75, 90 a 125 k TDCi, pro pohon předních kol byl určen motor 2,0-litru s výkonem 75 a 100 k. Servisní prohlídka motorů byla prodloužena na intervaly 25 000 km. Pokud jde o karoserie, nejprve šly do výroby střední vany (MWB), později s krátkým rozvorem (SWB) a dlouhým rozvorem (LWB) Jumbo. Kromě toho nabídku vanů rozšiřují kombinace volby běžné výšky (LOW), střední (MEDIUM) nebo vysoké (HIGH) střechy. Kromě furgonů samozřejmě existují i mikrobusy, skříňová auta, valníky a podvozky. (Jiří Fiala)

Svět Fordu podzim 2002
Aktuální informace najdete na .