Letos v lednu, po desetileté kariéře v evropských divadlech a necelý rok po narození syna Theodora, se objevila jako Cherubín ve Figarově svatbě po boku Dmitrije Hvorostovského v prvním premiérovém obsazení nové inscenace londýnské Královské opery Covent Garden. Na tomto operním Parnasu mála zpívat už před rokem Varvaru v Janáčkově Kátě Kabanové. Tehdy to nevyšlo kvůli mateřským povinnostem.
„V té době byly Theodorkovi asi tři měsíce a já si zkrátka nedovedla představitjak bychom to spolu v Londýně absolvovali. Dnes vím, že to bylo možná zbytečné odřeknutí, ale na druhé straně si myslím, že i to špatné je k něčemu dobré. Splnění snu všech, kteří v opeře zpívají, tedy i mého, jsem si jednoduše o několik měsíců oddálila a dnes mi to vůbec nevadí, protože můj syn mi za to zkrátka stojí.“
Kdy a kde hledat začátek vaší umělecké kariéry?
„Od šesti let jsem chodila do hudební školy v Chrudimi, kam mne přihlásili rodiče. Moje o šest let starší sestra hrála na klavír, a když už tento nástroj stál v pokoji našeho bytu, tak měl být využit na sto procent. Se mnou to tenkrát bylo ale moc těžké. Byla jsem nepodrobitelná povaha a s klavírem jsem nechtěla mít nic společného. Mě bavilo zpívat, baletit před zrcadlem, hrát s klukama fotbal, ale ne sedět za klavírem a cvičit. Moje chytrá a vstřícná maminka mě tedy přehlásila na zpěv a já začala dělat sborový i sólový zpěv – a to bylo něco fantastického. To mě chytlo, a pak už ji vlastně ani nedalo moc práce, aby mne přesvědčila, že bez klavíru to zkrátka nejde.“
Váš talent Vás tedy přivedl až do londýnské Královské opery Covent Garden.
„Tak úplně jednoduché to zase nebylo, přestože jsem konzervatoř absolvovala opravdu bezproblémově. Už v pátém ročníku jsem jako jediná z celé třídy mála angažmá, v operetě Plzni, v šestém pak v Karlínském divadle. To, že jsem se pak ale nedostala do Národního divadla, byl pro mě takový první „nářez“, který jsem vyřešila prostě tím, že jsem odešla za hranice. A v Drážďanské opeře to začalo. Tam jsem si uvědomila, že ne všechno mi spadne samo do klína, že konkurence je velice tvrdá a budu-li já sama chtít něco dokázat, tak budu muset začít především u sebe. Hledat chyby u sebe a pak najít obrovskou sílu, která by mě dovedla za mými přáními. Dnes jsem téměř přesvědčená, že se mi to asi povedlo. Můj kalendář je zaplněný zatím do roku 2002. Křížem krážem teď cestuji například Německem, Švýcarskem, Francií, Rakouskem. A všechno teď podnikám se svým synem.“
Znáte tedy zcela určitě velice důvěrně nejen mnoho letištních hal mnoha států, ale i jejich dálnice a silnice.
„Theodorek ze všeho nejdříve uměl: „Mamá, pápá, prrr…, což znamenalo, mami oblékej, pojedeme pá. A když to není cesta kolem sta kilometrů, tak je z toho nesvůj.“
Jaké místo v životě Dagmar Pecková zaujímá motorismus?
„Není mým koníčkem, i když by to určitě nebylo tak špatní, ale je pro mě určitě nutností. Především musím umět řídit dobře a hlavně bezpečně. Věřím že nehody jsem si už odbyla, když jsem jezdila ve škodovce, se kterou jsem bourala rohy domů a odírala zdi. Vzpomínám si také na to, že asi týden po tom, co jsem dostala řidičský průkaz a jela poprvé do Drážďan, tak mi na cestě hodně překážely stromy. Dobře to dopadlo a dnes jezdím bez nehod. Věřím si tak, že vozím i syna, za kteréhomámobrovskouzodpovědnost. Přednost dávám velkým autům, aby se do nich hodně vešlo, a taky co nejbezpečnějším, abych měla jistotu, že dojedu v pořádku. Mohu tedy říci, že já motorismus používám jako službu.“
Jaký automobil vám sloužil jako první?
„Škoda 105 bílé barvy, kterou jsem koupila, když jsem se poprvé stala laureátkou Pražského jara. Dostala jsem za to nějakou peněžní odměnu a maminka mi pár tisíc přidala. Tohle auto ale bylo spíše jako „otloukej se píšťaličko,,. V současné době jezdím ve voze Ford Galaxií, který splňuje všechny mé požadavky.“
Mezi jaké řidiče se řadíte?
,Jezdím rychle, protože mám pořád málo času, ale spolehlivě. Pravda, můj partner o tom přesvědčený není, protože když jedeme spolu, tak mě řídit nenechá. Když ale sečtu všechny najeté kilometry, je to asi tak dvakrát kolem rovníku a v podstatě bez větších následků. Galaxy se mi řídí velice dobře, cítím se v něm velmi bezpečně, protože sedím dostatečně vysoko a na silnici se s ním otočím jedním prstem, díky dobrému rejdu. V Německu jsem jela dokonce i téměř 200 km/h a ani mi nepřišlo, že jedu tak rychle. Musím přiznat, že někdy mám asi těžké boty na plynový pedál. Své řízení bych charakterizovala jako uspokojivé a bezpečné. Velice ráda jezdím například ve Švýcarsku, i když tam mám velké starosti abych se tam vešla do povolené rychlosti. Nerada řídím ve Francii – hlavně v Paříži. Podle mě tam mají nárok na úspěch pouze řidiči drzí. A mezi ty já v žádném případě nepatřím.“
Čím si na dlouhých trasách za volantem krátíte čas?
„Poslouchám hlavně CD disky. Synovi pouštím ukolébavky nebo Svěrákovy písničky, které má moc rád, a já v současné době poslouchámhlavněCarmen, protože v březnu mám v Národním divadle premiéru.“
Dokáže vás někdo při řízení vyvést z rovnováhy?
„Neschopní a nerozhodní řidiči, kteří nevědí kudy kam.“
Váš nejobleženější spolujezdec?
„Theodorek, který mi do řízení zatím moc nemluví.“
Ten určitě usedá do dětské sedačky.
„Samozřejmě, protože se nám osvědčila se vším co k ní patří.“
Přání Dagmar Peckové – motoristky?
„Opravte nám prosím dálnice tak, aby byly průjezdné.“
převzato z magazínu SVĚT FORDU 3/98
vychází zpravidla čtvrtletně a je k dispozici u dealerů FORD
KLÍČOVÉ CENTRUM
VÁŠ KLÍČOVÝ PARTNER
Kompletní klíčařský sortiment včetně výroby autoklíčů
Autopůjčovna s nabídkou vozů všech kategorií.
Firmám nabízíme flexibilní pronájem vozů.