Od parovozů ke spalovacímu motoru (III)

Josef Brožek, mechanik pražského stavovského polytechnického ústavu vynikal strojnickou zručností a zájmem o technické novinky, a tak není divu, že úspěch Threvithockova parovozu jej inspiroval ke stavbě vlastního vozidla. Z dovezených polotovarů sestrojil dvouválcový dvojčinný parní stroj.

V září 1815 po pětiletém úsilí, předvedl své vozidlo veřejnosti v pražské Stromovce. Po Francouzi Cugnotovi byl Brožík první, kdo se mohl pochlubit pojízdným parovozem na evropské pevnině. Parní stroj byl upevněn pod podlahou kočárového vozidla s dřevěnou čalouněnou korbou a poháněl zadní kola.

Koncem 19.století, přesně v roce 1895 sestrojil ing.František Křižík prototyp vozu s elektromotorem o výkonu pěti koňských sil, který planetovým soukolím poháněl zadní nápravu a uváděl se v činnost pedálem. Olověný akumulátor s 42 články byl uložen v zadní části vozu. Po jeho ověření v pražských ulicích ing. Křižík postavil další model, řízený už volantem a s řetězovým pohonem zadních kol. Mezi nápravy umístil motor, který jednoduchým ozubeným soukolím poháněl předlohový hřídel vybavený pásovou brzdou.

Za nejdokonalejší můžeme označit třetí vůz, elegantní čtyřmístný landaulet se dvěma elektromotory pohánějícími každý jedno zadní kolo. Problémem všech elektromobilů byl krátký akční rádius, když kapacita akumulátorů umožňovala dojezd nejvýše do 70 kilometrů.

Proto František Křižík obrátil pozornost k hybridním automobilů. Původně chtěl postavit vlastní vozík, o čemž svědčí výkresy dvouválcového spalovacího motoru pohánějícího generátory elektrického proudu s patentovaným způsobem regulace. Nakonec dal přednost konvenčnímu vozidlu. Na hybridní pohon přestavěl Laurin & Klement, jehož 4,5litrový čtyřválec pohánělo dynamo, které napájelo dva stejnosměrné elektromotory zadních kol.

Takové jsou tedy ve stručnosti první krůčky parních, elektrických a motorových vozidel. Všem, kteří se zasloužili o to, že nyní můžeme jezdit ve stále dokonalejších vozidlech, patří náš obdiv.