Od parovozů ke spalovacímu motoru (II)

Doslova převrat v dějinách motorismu způsobili pánové Karl Benz, Gottlieb Daimler a Wilhelm Maybach, samozřejmě za nepřímého přispění Nikolause Augusta Otta, vynálezce čtyřdobého spalovacího motoru. V roce 1885 přišel Daimler s prvním motorovým dvoukolem s rychloběžným vzduchem chlazeným čtyřdobým jednoválcem (objem 264 ccm, výkon 0,7 k). O rok později šokovali svět Benz i Daimler, nezávisle na sobě, tříkolovým resp.čtyřkolovým vozidlem. Benzovu tříkolku poháněl nad zadní nápravou uložený čtyřdobý jednoválec (objem 984 ccm, výkon 1 k), Daimlerův čtyřkolový motorový kočár měl rovněž čtyřdobý jednoválec (462 ccm, 0,8 k) ovšem umístěný před zadním sedadlem a párem řemenic pohánějící předlohový hřídel.

V roce 1896 představil Ludwig Lohner, resp. jeho firma K&K Hofwagenfabrik Jakob Lohner, první voituretu s benzinovým motorem a jiskrovým zapalováním značky Pymée. Výkonem však byl zklamán, a proto se pustil do hledání jiných způsobů pohonu, z nichž nejvíce upoutal elektrický. Obrátil se proto na společnost Vereinigte Elektrizitäts AG, která dodávala elektromotory i akumulátory. Firma v tu dobu zaměstnávala tehdy ing. Ferdinanda Porsche. Budoucí otec legendárního „Brouka“ VW postavil elektromotor s magnetem otáčejícím se kolem vinutí statoru a uložil ho do náboje kola. S oběma motory (po 2,5 k) a s akumulátorem 90 V/170 – 300 Am vyvinul rychlost mezi 17 až 50 km/h. Bezhlučný elektromobil Lohner-Porsche se stal senzací Pažížské světové výstavy v roce 1900. V témže roce prokázalo vozidlo svoji spolehlivost při zdolávání obávaného Semmeringu. Deset kilometrů s výškovým rozdílem 400 metrů ujeli Lohner a Porsche za čtyři hodiny. O několik let později vyvinuli společně ještě první hybridní vozidlo světa. Benzinovým motorem poháněný generátor dodával potřebnou energii elektromotoru uloženým v náboji kola.

A další více či méně zdařilé konstrukce automobilů za sebe nenechaly dlouho čekat.