Morris Mini: britská legenda (I)

Vedle „Brouka“ VW a Porsche 911 je to i Morris Mini, nebo chcete-li Mini Cooper, s nímž až do loňska firma Mini v Coventry obohacovala světové trhy. Všechny zmíněné modely zůstávají i nadále ve výrobním programu, i když pochopitelně v pozměněné podobě včetně nejmodernější techniky. Klasik a miláček mnoha automobilových fandů, nejslavnější britský vůz, dostal svého nástupce v podobě nového Mini, který tak vystřídal legendárního „miníka“ vyrábějícího se už od poloviny 50.let ve stejné podobě.

Vznik původního Austinu Seven aneb Morrise Mini (lišily se pouze firemním znakem a mřížkou masky) ovlivnilo hned několik okolností. Především to byl talent britského konstruktéra řeckého původu Alece Issigonise a také energetická krize jako důsledek suezského konfliktu, po němž dostávali britští motoristé jen 60 litrů benzinu na měsíc. Proto vzrůstal zájem po automobilech s nízkou spotřebou. V roce 1956 byl Issigonis, který už měl za sebou mj. úspěšný Morris Minor vyráběný 23 let, firmou BMC pověřen postavit malý cenově dostupný automobil s přijatelnou spotřebou a s použitím vhodného motoru BMC. Volba padla na vodou chlazený čtyřválec o objemu 948 ccm, který byl však zkrácením zdvihu snížen na 848 ccm. Tento motor, zaručující při 5500 otáčkách výkon 24 kW/32 k, se v jednom bloku s převodovkou a rozvodovkou také objevil v prvním „miníku“.

Issigonis použil u tohoto vozu se šestilitrovou spotřebou řadu technických novinek: pod vpředu napříč uloženým čtyřválcem s pohonem předních kol byla umístěna převodovka a nezávislé pérování bylo pryžovými jednotkami. Malá desetipalcová kola umístil až do samých rohů dvoudveřové čtyřmístné karosérie, což společně s nízkým těžištěm a účinným pérováním pryžovými kužely, přispělo k výborné stabilitě vozu. Navíc pro čtyřčlennou posádku dokázal využít čtyři pětiny obestavěného prostoru a to pouze při třímetrové délce a ještě zbyl prostor na zavazadla. Zasloužilo se o to mj. zavěšení zadních kol.

Během následujících let prodělaly „miníci“ mnoho inovací, ke kterým patřily mj. koučové brzdy na předních kolech, výměna posuvného bočního okna za stahovací nebo nové zavěšení Hydroelastic. Několikrát byl zvýšen objem motoru až na 1275 ccm.

Ani problémy s ovládáním vozu, kterých se zpočátku zkušební jezdci obávali, nedokázaly odradit četné ladičské firmy, aby malému vozu s předním pohonem nepřidaly nějaké ty koně navíc. Myšlence sportovního vyladění neodolal ani John Cooper, Issigonisův přítel. V době, kdy začal pokukovat po Mini, měl na svém kontě už dva tituly mistra světa F1 získané Jackem Brabhamem. John Cooper tak využil svých dobrých styků s BMC, jehož skeptického bosse Sira G.Harrimana dokázal přesvědčit o sportovních kvalitách Mini. Ale o tom si řekneme více až příště.