Málokterý podnikatel, který začal v Čechách před deseti lety budovat svoji firmu, se může pochlubit tolika úspěchy jako Vy. Vaše cestovní kancelář je dnes v obchodním světě pojmem a synonymem záruky solidního jednání se zákazníkem. Navíc jste za rekordní podpory voličů vstoupil do politiky. I to nepochybně svědčí o důvěře ve vaši osobu. Nicméně – šlo vám vždy vše tak hladce a bezmračně?
Náš koncept budování firmy byl zcela odlišný od ostatních cestovních kanceláří: pomalu, ale jistě k určenému cíli. Proto jsme na výsledky naší práce čekali poměrně dlouho. V celé první polovině a počátkem druhé poloviny devadesátých let tady byly jiné cestovní kanceláře, které měly značnou publicitu a byl jim předpovídán velký rozmach. Dnes už neexistují, protože vsadily na rychlý a krátkodobý úspěch. Naše postavení je v současné době opravdu dominantní, protože 300 tisíc klientů za rok v této poměrně malé zemi a zatím ještě dost špatné ekonomické situaci je skutečně úspěch. Podle zahraničních průzkumů by náš podíl na domácím trhu měl být asi padesátiprocentní. Což je neobvyklé, protože jednotlivé západoevropské koncerny zaujímají tak patnáct, maximálně osmnáct procent. Takže trpělivost a dlouhodobý koncept se vyplatily, i když se zpočátku mohly zdát nevýhodné.
Obvyklá rozhodně není ani cestovní kancelář s vlastní leteckou společností…
Pro mne byl zlomový rok 1997. Jednak v něm došlo ke krachu velkých cestovních kanceláří, což mne ale příliš netěšilo, protože to vždycky škodí celé branži. Zejména to však byl rok, v němž jsme zahájili provoz vlastní letecké společnosti. Byl to můj velký sen, který jsem si splnil a mám z toho o to větší radost, že to je jedna z mála evropských leteckých společností, která byla hned od počátku rentabilní. Zároveň to ale byla i nutnost, protože naši zahraniční partneři mi sdělili, že už nemají kapacity na tolik letů týdně, které vypravujeme. (Letos v létě to bylo týdně na 72 letů z českých letišť jižním směrem.) Vyhovět nemohly ani ČSA, takže nezbývalo, než založit vlastní leteckou společnost.
Odkud se rekrutují vaši letci?
Jsou to většinou mladí lidé mezi třiceti, čtyřiceti roky. Školíme si je sami. Někteří létali pro nejrůznější soukromé společnosti, jiní třeba v Kanadě či Austrálii – byli to Češi, kteří zatoužili vrátit se domů. Výběr je náročný, požadavky vysoké. Výcvik prodělávají na trenažérech v západní Evropě, smlouvu máme například s Lufthansou.
Vy sám pilotujete?
Mnoho lidí si to myslí, ale není tomu tak. Netroufl bych si to, protože k té profesi mám nesmírnou úctu. Takový je i můj vztah k našim pilotům. Přesto, že jsem člověk racionálně myslící, který se snaží, aby za co nejmenších nákladů bylo dosaženo co největšího efektu, jediné, na co přikyvuji, kde povoluji a plním přání jsou požadavky našich pilotů. Chtějí mít v letadlech nejnovější a nejmodernější vybavení. Máme například skvělé technické zařízení pro přistávání v mlze, brzy budeme mít i takové, které umožňuje pilotům sledovat, zda se neblíží nějaké ohrožující těleso – říká se tomu protisrážkové zařízení. Stojí to vše samozřejmě hodně peněz, ale já je rád investuji, protože chci, aby naši piloti měli pro lety nejlepší podmínky a aby bezpečnostní standard našich boiengů byl co nejvyšší.
Jistě máte i další cíle, jich chcete na podnikatelském poli dosáhnout?
Současným cílem je rozšiřování naší nabídky a služeb do dalších středoevropských zemí. Na Slovensku jsme několik let, zastoupení máme v Maďarsku, nově jsme v Polsku, kde jsme začali otevírat vlastní kanceláře v Katovicích, Wroclavi, Krakově. Chceme postupovat dál, ale od polského trhu si slibujeme nejvíc, protože Polsko je veliká země. Z Německa jsme byl zvyklý na vëlký trh. Když jsem tam končil, byl více než osmdesátimiliónový. Propojením středoevropského regionu nyní vzniká i pro nás obdobně velký trh, který pro své podnikání potřebuji.
Láká vás vidět nápisy Fischer také v azbuce? Máte ambice jít dále na východ?
Zatím ne. Dovedu si ale docela dobře představit, že okamžikem našeho vstupu do Evropské unie by v samém srdci Evropy, v Praze, mohla fungovat cestovní kancelář, která může obsloužit nejen středoevropské a východoevropské, ale i západoevropské klienty. Máme nesmírnou výhodu, že jsme schopni produkovat zájezdy levněji, že máme celou řadu vstupů s nižšími náklady, ať jsou to mzdy, energie nebo tisk katalogů – to vše je ještě finančně výhodnější než v západní Evropě. Při dnešních komunikačních možnostech není vyloučené, abychom se začali rozšiřovat i tímto směrem.
Neobával byste se v tomto případě nějakého odmítání, bojkotu ze strany západoevropské konkurence?
Už jsem to koneckonců zažil, když jsem přišel ve čtyřiadvaceti letech do Německa a z ničeho vybudoval cestovní kancelář, která začala úspěšně konkurovat velkým koncernům. Takže z toho bych velké obavy neměl. Nicméně náš hlavní současný zájem je tady, ve středu Evropy. Ruku v ruce s tím jde i rozšiřování našeho leteckého potenciálu.
Určitě je zajímavé, jak zvládáte práci politika a zároveň šéfa velkého podniku. Věříte svým manažerům a poradcům nebo jste typ, který potřebuje o všem vědět a všechno osobně kontrolovat?
Úspěch mých jednotlivých firem byl vždycky v lidech. Ať to bylo v Německu, dnes v České republice a dalších středoevropských zemích. Mám turistické firmy také na Kanárských ostrovech, Baleárách, Maltě a jinde a některé z nich navštěvuji jednou ročně. Což myslím svědčí o důvěře, kterou mám v lidi, jimiž se obklopuji. Považuji za svoji výhodu, že je dokáži najít. Bylo tomu tak v Německu, kde jsem měl velmi kvalitní tým, který mi kdekdo záviděl, a tady se mi to daří také. Díky mým kolegům si můžu dovolit do politiky vstoupit, jinak bych přece nemohl riskovat, že budu za několik let sedět v Senátu a firmy se mi mezitím zhroutí, nebo že mi je někdo – slušně řečeno – roznese. Už v půli června, když jsem se rozhodl, že budu kandidovat a účastním se předvolební kampaně, jsem okamžitě musel začít dělit čas. Lidské zdroje a jejich správně využívání, to je to nejpodstatnější při každém podnikatelském úspěchu. Ve schopnosti najít si lidi, pověřit je správnými funkcemi, umožnit jim, aby dělali to, co umí… Vždyť každý z nás má jiný talent, jiné schopnosti a dovednosti. Pokud to nefunguje, je to špatné.
Při vstupu do Senátu jste ale vy osobně měl právě s tím potíže, když vám bylo přes vaše evidentní a dlouholeté mezinárodní zkušenosti a kontakty odepíráno zařazení do zahraničního výboru…
Moji kolegové senátoři se bránili něčemu, co já považuji za logické. Je to to, co nejlépe umím a k čemu mám ty nejlepší předpoklady. Do ústavně právního výboru jsem podle nich měl být zařazen proto, že se tam prý všechno nejlépe naučím. Nešel jsem však do Senátu, abych se tam naučil, ale abych něčemu pomohl. Je to podobné, jako kdybych naši skvělou telefonistku nutil, aby dělala účetní a ekonomickou ředitelku poslal do recepce. Lidé musí skutečně dělat to, co umí. Pak by se i Senát možná mohl stát oblíbenější institucí, než jakou je doposud.
Otevřme kapitolu Václav Fischer automobily. Vzpomínáte si na svůj první?
Určitě. Když jsem přišel do Německa, mým vůbec prvním autem byl v roce 1979 ojetý „brouk“. Párkrát mě nechal ve štychu, ovšem mou vlastní vinou – nedokázal jsem uhlídat nádrž. Během jediného roku jsem třikrát uvízl bez benzínu na silnici a nikdy jsem se nepoučil a nekoupil si kanystr. A když mi jednou prasklo lanko, naštval jsem se, milého „brouka“ poslal tatínkovi do Prahy, kde s ním ještě léta zdobil, a přestal jsem jezdit. Přesedlal jsem na kolo, pro které jsou v Hamburku, kde jsem žil a pracoval ideální podmínky. Hamburk je zelený a navíc placatý, plný cyklistických stezek. Počátkem devadesátých let, kdy se naše firma rozrostla na východ – do Berlína, Drážďan, Lipska, jsem si pořídil první Mercedes. Od té doby jsem této značce věrný. Až donedávna jsem měl svoji milovanou hračku – Mercedes Cabrio 500 SL. Před pár týdny jsem ho ale prodal, protože od volební kampaně nevyjel z garáže a to žádnému vozu příliš nesvědčí. Takže momentálně mám auto jedno – největší model, šestistovku ve třídě S. Jezdím s řidičem, protože dost pendluji po Praze, mám hodně schůzek v centru města a nemusím se tak starat o parkování. Ale občasná vyjížďka mi chybí, protože když jede člověk v autě sám, zažívá úplně jiné pocity, je absolutně nezávislý na čemkoli. Pokud cestujete s řidičem, je to přece jenom trochu jiné. A tak si slibuji, že až jednou přestanu v politice, určitě si zase pořídím nějaké autíčko pro radost.
Předpokládám, že všechna vaše auta měla Vaši oblíbenou černou barvu…
S výjimkou „brouka“, kde jsem si nemohl moc vybírat, byla vždycky nová a vždycky černá. Kromě toho, že mám černou opravdu rád i na sobě, se domnívám, že Mercedesům náramně sluší, že se k nim hodí. Ostatně – černé je i moje sportovní kolo, s nímž občas vyrazím do terénu, aby byla změna.
Závodil jste někdy v autě?
Ani v soutěži, ani na dálnici. Nejezdím nijak bláznivě, hlídám si rychlost. Zejména na německých dálnicích jsem tím občas budil pozornost, protože kdo má silné auto, tak se většinou předvádí v rychlosti vysoko nad dvě stě kilometrů v hodině. Pro mě to končí kolem stopadesátky, pokud je to povoleno. I v České republice se velmi přísně držím předpisů a dávám přednost ostražitosti a bezpečí.
Jaký styl jízdy vám sedí?
Před lety jsem potkal v Dominikánské republice zajímavého pána, byl to Němec z židovské emigrace, kterému bylo už přes osmdesát a stále zdatně řídil auto. Když jsem se ptal, jak to dělá, řekl mi, že důležitý je defenzívní způsob jízdy. Musí myslet sám za sebe, dívat se po značkách a zároveň sledovat ostatní, jestli dodržují předpisy. Prostě předvídat, myslet za druhé. A musím říci, že i já to mám pořád na mysli, hlavně v Praze, protože tady se řidiči na rozdíl od německých chovají agresivněji a zmatek, který na ulicích vládne, vyžaduje skutečnou ostražitost.
Co za volantem nejraději posloucháte?
Zprávy vždycky a pravidelně, jinak to záleží na náladě. K ránu mi sedí pop nebo volně plynoucí rádio, při večerní jízdě dávám často přednost klasice, protože to je velmi uklidňující a příjemné. Hudba v autě vždycky rozhodně musí být.
Co říkáte přívalu ojetých aut ze západní Evropy? Nejsme už jejím vrakovištěm?
Je to složité – pro mnoho motoristů je to jediný způsob, jak přijít k autu, splnit si přání, uspokojit potřebu. Jinak se ale domnívám, že údržba takového auta může být i dost drahá záležitost. Já osobně bych vždycky dal přednost třeba jednoduššímu, ale novému modelu.
Vadí vám jaké je v Praze životní prostředí? Uvažujete o těchto otázkách dnes odlišně – očima osoby veřejně činné?
Myslím, že se spousta věcí zlepšila. Když jsem začal po revoluci jezdit, byl jsem úplně zničený z výfukových plynů. S katalyzátory je situace lepší. Problém ale stále vidím hlavně v zimě ve středu města, kde se ještě na mnoha místech topí uhlím. Důležité jsou proto subvence těm, kdo jsou ochotní vyměnit kamna za plynové topení. V Německu se to velmi osvědčilo. Ochranu životního prostředí považuji za velmi podstatnou. Proto také podporuji občanské sdružení Pahorek manželů Maurerových, kteří usilují o zachování a obnovu zeleně ve Stromovce, jež je součástí mého volebního obvodu. Sázejí stromy, pořádají aukce, chtějí zachránit a obnovit stavby, které ve Stromovce kdysi byly. Dalším objektem, jehož záchrana mne velice zajímá, je bývalá restaurace EXPO 58 v Letenských sadech. Má tradici, originální architekturu, a měla by být obnovena jako restaurace, nikoli jako kancelářská budova.
Před lety jste přišel s originálním nápadem, do té doby v Čechách nevídaným – uspořádat velkolepou party v garážích hotelu Diplomat, tedy s vůní benzínu…
Byl to večer nazvaný New York, New York. Atmosféra v garážích byla ohromná, o překvapení nebyla nouze. Pan Markovič hrál na saxofon, nikdo se nenudil. Je mi líto, že dnes už tam garáž bohužel není. A nevím o jiné podobné v České republice, kde by se dal takový večírek uspořádat. Vždycky se snažím pro naše společenská setkání hledat originální zázemí – v klasickém hotelovém prostředí je to sice nejpohodlnější, ale občas trochu banální. Neobvyklé místo vždycky překvapí.
V jednom rozhlasovém rozhovoru jste řekl, že se nepovažujete za workholika, že rád relaxujete, užíváte si… Jakou má vaše relaxace nejčastěji podobu?
Není třeba pracovat šestnáct hodin denně, vše je věcí dobré organizace práce. Důležité je to, co v době, kdy pracujete skutečně uděláte, čeho se dopídíte, o čem rozhodnete, jaký je výsledek. Relaxace, odreagování, jsou pro mne nesmírně důležité. Až do své čtyřicítky jsem se příliš nemusel starat o svoji tělesnou schránku, netloustl jsem, vypadal jsem svalnatě. Pak jsem najednou zjistil, že plavání a jízda na kole už nestačí a tak jsem začal také posilovat a baví mě to. Posilovnu jsem si vybavil třemi přístroji – univerzálním na všechny partie těla, rotopedem a steperem, kterému dávám přednost, protože se mi na něm dobře přemýšlí. Než začnu a pořádně se do toho ponořím, stojí to přemáhání, ale nakonec mám moc příjemný pocit.
Mnozí senátoři a poslanci si stěžují, že poté co usedli do parlamentních lavic, začali tloustnout. Někteří udávají váhový přírůstek až patnáct kilo. Nebojíte se?
To bych skutečně nerad. Ale vzhledem k tomu, že i já mám sedavé zaměstnání, neobávám se, že bych ztloustnul. Dá se to uhlídat. Co je zřejmě nebezpečné, to je senátní kuchyně, kde se podle mých informací velmi dobře vaří…
Takže jste v jídle disciplinovaný? Nebo přiznáváte nějaké gastronomické slabůstky?
Snažím se stravovat zdravě – ráno nesnídám, v práci jím dopoledne ovoce nebo piji bylinný čaj, přes den si dál salát, maximálně rybu nebo bílé maso. Opravdovým hříchem může být maminčina bábovka s oříšky nebo občas něco z české kuchyně s knedlíkem. Pokud chce žít člověk zdravě, pak by ho to nemělo omezovat. Občasné zhřešení u mě jen přispěje k tomu, že se rychle vrátím k lehčí stravě.
A nápoje?
Všude říkám, že jsem abstinent, že zásadně nepiji alkohol, což je pravda – tvrdý alkohol mi vůbec nechutná. Avšak bílé víno, které za alkohol téměř nepovažuji, mám rád. Zejména je-li suché a lehké. Čím větší „vodička“, tím lépe. Nemám rád těžká, aromatická a kořeněná vína, na která si potrpí znalci. Nejsem velký znalec, řídím se tím, co mi chutná.
Čím se rád obklopujete ve svém soukromí? Máte rád starožitnosti nebo moderní styl?
K věcem mám rozporuplný vztah. Když jsem odcházel do Německa, měl jsem malý zelený kufr, který dodnes uchovávám jako relikvii. Když jsem se poprvé stěhoval, měl jsem věcí na náklaďák. Mají schopnost velmi rychle přibývat. Když nedáte pozor, máte jich hromadu. Bráním se tomu tak, že dávám přednost všemu, co je jednoduché. Nemám na zdech ani žádné obrazy, protože mám raději pohled ven. Mými obrazy jsou velká okna do zahrady, která se neustále mění. Takže věci mně moc netrápí a kdyby někdo chtěl vykrást můj dům, tak si tam na nic nepřijde.
Za co tedy nejvíc utrácíte?
Moc neutrácím, moje osobní spotřeba není příliš velká. Většinu peněz, které vydělám, vkládám do dalšího rozvoje svých firem.
Co vás vedlo k tomu, že jste vstoupil i do světa módy a představil vlastní kolekci oblečení?
Opět okolnosti, jako v případě letecké společnosti. Praktická potřeba. Rozhodnete se na poslední chvíli, že za týden poletíte na Kanárské ostrovy. Je prosinec – a zkuste sehnat narychlo vybavení pro pobyt v teple. Jděte si koupit plavky, trička, doplňky, zavazadla… A tak vznikla myšlenka vlastní kolekce oblečení, modifikovaného podle sezóny. Víme, co je k vybavení potřeba, dokážeme to i zajistit. Jsem rád, že se Fischer Collection chytla, protože i tady, stejně jako u zájezdů, nabízíme dobrou kvalitu za přijatelnou cenu.
Kam se chystáte v roce 2000?
V létě jezdím pravidelně do Španělska, na Mallorku, v zimě na Kanárské ostrovy. Tam mě můžete potkat i v příští sezóně. Pokud ovšem budou parlamentní prázdniny.
