Opel a GM: Úspěšný vývoj alternativních pohonů (I)

Společnost GM představila svůj první funkční automobil poháněný palivovými články už před více než 30 roky. Do dodávky byla tehdy zabudovaná sada 32 palivových článků propojených do série. Energie byla dodávána z ocelových nádrží naplněných vodíkem. Motor měl výkon 32 kW, největší akční rádius činil asi 200 km. I přes nadějné výsledky byl výzkum zastaven, protože podmínky pro systematické zavádění technologie palivových článků do praxe nebyly příznivé a cena paliva velmi nízká.

K palivovým článkům se specialisté GM vrátili v polovině 80.let, kdy vyvinuli nový, mnohem kompaktnější typ výkonných palivových článků PEM. Souběžně s palivovými články se vyvíjela i potřebná elektronika, důležitá pro optimální regulaci alternativních systémů pohonu.

V následujících letech se Opel a GM rozhodly zkoncentrovat a koordinovat své úsilí ve vývoji palivových článků a došlo k založení Globálního centra alternativních pohonů. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Už v září 1998 firmy Opel a GM šokovaly představením studie technicky vycházející z Oplu Zafira. Třífázovému asynchronnímu elektromotoru dodávala potřebnou elektrickou energii sada vodíkových palivových článků o výkonu 50 kW (68 k). Vodík se připravoval ve speciálním transformátoru z metanolu.

V Rüsselsheimu se s intenzivním výzkumem a vývojem alternativních pohonů a palivových článků začalo před třiceti lety na experimentálním voze na bázi sportovního kupé Opel GT. Vývojový prototyp poháněla dvojice stejnosměrných elektromotorů o výkonu 100 kW (136 k). Potřebnou elektrickou energii dodávaly nikl-kadmiové akumulátory. Na Hockenheimringu pak ustavil tři světové rekordy pro vozy s elektrickým pohonem včetně největší rychlosti 189 km/h.

Další prototyp poháněný elektřinou předvedl Opel v roce 1990. Model Impuls 1 postavený z Oplu Kadet nebyl určený pro lámání rekordů, ale více se blížil vozu pro každodenní provoz. Stejnosměrný elektromotor o výkonu 16 kW (22 k) mu propůjčoval rychlost 100 km/h a nikl-kadmiové akumulátory zaručovaly dojezd ca 80 km.

Následující prototyp Astra Impuls 2 poháněla dvojice výkonných třífázových asynchronních elektromotorů, z  nichž každý poháněl přední kola prostřednictvím planetové převodovky. Tyto motory o výkonu 85 kW (115 k) napájela soustava 32 do série pospojovaných olověných akumulátorů. Hmotnost „elektrické“ Astry se zvýšila o 225 kg oproti klasické. Další vývojová fáze Astra Impuls 3 byla vybavená výkonnými sodíko-niklovými akumulátory, které prokázaly své kvality a především trvanlivost při vytrvalostní jízdě na německém ostrově Rujana. V letech 1993 až 1997 zde najely přes 350 tisíc km.

Velmi úspěšně dopadl také test Oplu Combo Plus s rychlonabíjecími sodíko-niklovými akumulátory. Třífázový asynchronní motor o výkonu 45 kW dokázal vozu udělit rychlost až 110 km/h. Stejný motor se pak objevil i ve zkušební Corse.

(Pokračování zítra)