Olga Šípková: Svůj život bych neměnila

Jaký je to pocit sledovat najednou soutěžící pouze jako divák?

Bylo to zvláštní, když jsme si uvědomila, že už na parket nevkročím a nezměřím síly s ostatními soutěžícími. Ale na druhé straně mi z ramen spadla obrovská tíha, protože když jednou dosáhnete na všechny možné mistrovské tituly, nemůžete si dovolit žádné zaváhání. Všichni od vás očekávají hrozně moc a vy se musíte vždy znovu a znovu předvádět, a ne na sto, ale na stopadesát procent.

Přiznávám, že při mém loučení s diváky a příznivci aerobiku jsem byla dost nesvá. Stála jsem před nimi, mávala jim a oni vstávali a tleskali. Opravdu neuvěřitelně krásný pocit. V tu chvíli jsem cítila, že mě asi opravdu měli rádi a možná si i váží čeho jsem dosáhla. I když jsem se usmívala, měla jsem slzy na krajíčku.

Proč jste se vlastně rozhodla skončit?

Jak už jsem řekla: Obecenstvo i rozhodčí ode mne očekávali vždy nadprůměrný výkon, a to je velká zátěž na psychiku. Poslední rok, tedy rok 1997, kdy jsem dosáhla na titul mistryně světa, byl pro mne v tomto ohledu nesmírně těžký. A také si myslím, že v nejlepším se má přestat.

Do jaké míry se teď změní váš život?

Bláhově jsem se domnívala, že po odchodu ze sportovní scény bude můj život plynout daleko klidněji. Bohužel – nebo snad bohudík – tomu tak není. Moje povaha mě nutí do všeho se bezhlavě vrhat s obrovským nadšením. Úplně mě pohltila práce trenérky. Moji svěřenci jsou ve věku od devíti let až po seniory. Práce s dětmi mi vynahradí úspěchy na světové scéně, protože vidět rozzářené dětské oči je tou nejlepší odměnou. Zrovna tak mám radost, když pár Mašková – Dušek, kteří se mi svěřili do rukou, dobře zacvičí a já se mohu dmout pýchou.

Jste dost bezprostřední člověk, což není v dnešní době, kdy si každý úzkostlivě hlídá svůj image, obvyklé. Nezpůsobila vám vaše bezprostřednost někdy problémy?

Nedá se říci, že by to byly zrovna problémy, ale někdy skutečně zaregistruji pátravé pohledy okolí. Já například nemohu zůstat klidná, když právě soutěží moji svěřenci. Křičím a fandím jim ze všech sil. Stejně tak se dám strhnout i k bláznivému dovádění s dětmi, mám k nim potom blíž a vím, že se to odrazí i na jejich přístupu k tréninku. A jestli si někdo myslí, že se to k Šípkové nehodí, tak má smůlu – já už jiná nebudu.

Jaké pohnutky vás před lety vlastně dovedly k rozhodnutí věnovat se aerobiku?

Odmalička jsem dělala moderní gymnastiku, což je sport který má hodně společného s hudbou i tancem. S gymnastikou jsem končila dost pozdě, až ve svých třiadvaceti letech. Byla jsem úplná veteránka tohoto sportu a když se o tom dnes někde zmíním, většinou následuje otázka, jak je možné, že mě tam tak dlouho trpěli. Nikdo – a já nejméně – samozřejmě netušil, že léta mé sportovní kariéry teprve přijdou.

Chtěla jsem se i dál věnovat nějakému sportu a zaujal mě právě sportovní aerobik. Zpočátku jsem váhala, zda to vůbec dokážu, ale zařekla jsem se, že to musím zvládnout.

Kromě úplných počátku jste byla po celou dobu pod trenérským vedením manžela Ivana. Kdy a jak došlo k rozhodnutí, že právě on bude trenérem?

Na svoje první republikové mistrovství jsem se připravovala víceméně sama. Ivan se samozřejmě šel podívat, ale jako bývalý gymnasta aerobik odsoudil slovy, že „… je to jenom tancování“. Svaz aerobiku si tehdy ale pro zpestření pozval na závěrečnou exhibici španělskou závodnici. Ta předvedla sestavu skutečně světové úrovně se spoustou téměř gymnastických prvků. Ivan okamžitě zpozorněl a když Španělka docvičila, řekl, že pokud chci dělat takovýto aerobik, jde do toho se mnou. Jeho trenérské vedení bylo přísné, Ivan mi nikdy nic neodpustil, ale přineslo výsledky.

Jste maminkou dnes sedmiletého syna Míši. Jak se vám podařilo skloubit roli úspěšné sportovkyně a matky?

Bylo to opravdu náročné, zvlášť když byl Míša mladší. V té době mi strašně moc pomáhala maminka. Když zemřela, nastaly krušné časy. V současné době už Michal chodí do školy, a tak se hlídání vyřešilo družinou, tenisem a sportovní gymnastikou. Pouze občas, když není zbytí a nenajde se jiné řešení, bereme Míšu s sebou. Často se ovšem stane, že pozvání na různé akce musíme odmítat.

Roli aktivní závodnice jste zaměnila za roli trenérky. Nepřipravujete ještě roli dvojnásobné matky?

Musím přiznat, že jsme o dalším dítěti uvažovali, ale dám si ještě nějaký čas pauzu. V současné době je můj život velice hektický a hodně věcí si teprve v souvislosti s mou trenérskou prací musím dát do pořádku. Až se vše zaběhne do vyjetých kolejí, pak budeme určitě o další ratolesti znovu uvažovat.

Aerobik se cvičí při hudbě, která není každému příjemná. Jakému hudebnímu směru dáváte přednost mimo tělocvičnu?

Když mám chvilku volna, snažím se hudbou co nejlépe se odreagovat. Líbí se mi Beatles, Celine Dione, Phill Collins, Elton John a mnoho dalších. Z našich interpretů mám ráda Lucii Bílou, které si vážím i jako člověka.

Patříte mezi lidi, kteří mají stále úsměv na tváři. Jaký druh humoru vás rozesměje až k slzám?

Stejně jako v hudbě ani ve filmu nebo literatuře nevyhledávám příliš složitá díla nebo témata. Miluji jemný, lidský humor pana Svěráka, ráda se vracím ke knize Zdeňka Jirotky Saturnin. Stejně tak mě dokáže rozesmát i Mr.Bean.

Představte si, že máte znovu po promoci a rozhodujete se, kterou cestou se vydáš. Zvítězil by opět aerobik?

Asi ano. Aerobik mi dal strašně mnoho, ať už v podobě mistrovských titulů nebo v podobě práce s lidmi. Najdou se samozřejmě i stinné stránky, ale ty příjemné převažují. Svůj život bych neměnila.

Romana Lásková

převzato z OPEL magazínu podzim ’98
vychází zpravidla čtvrtletně a je k dispozici u dealerů OPEL