Na severovýchodním okraji erdingského močálu leží vesnice Langenpreising. Je to obec jako mnoho jiných, se školou, tělocvičnou a tenisovým kurtem. Má asi 2000 obyvatel a téměř tolik aut. Jen jedno Langenpreising nemá: dopravní značky.
Stalo se to následovně: když v polovině osmdesátých let musela být obnovena kanalizace, bylo dohodnuto, že se zároveň rozšíří obecní silnice. 120 dopravních značek bylo demontováno. Poté měly být značky nahrazeny novými, v celkové hodnotě 100 000 marek. To se ale starostovi Rudolfu Weissovi jevilo jako skutečné plýtvání. Obecní zastupitelstvo rozhodlo: „Ty peníze můžeme ušetřit.“ Také policejní ředitelství v Erdingu dalo zelenou a od té doby varuje na vjezdu do Langenpreisingu již jen jediná pomocná tabule: „Pozor! V této obci platí přednost zprava.“
Zjevně s úspěchem, protože současně se v Langenpreisingu snížil počet nehod o polovinu. Rudolf Weiss uspěl se svým apelem na „rozum řidičů“, místní kritik to ovšem vidí jinak: „Je to zkrátka tím, že teď musíme dávat víc pozor.“
Ale Langenpreising není všude, je dokonce jen vzácnou výjimkou. Podle odhadu stojí na německých silnicích 21 milionů dopravních značek, v průměru na každých 30 metrů jedna. Tím Německo v počtu dopravních značek v Evropě vede. Dokonce i sám Spolkový úřad pro silnice se domnívá, že každá čtvrtá značka je nadbytečná. V případě pochybností však nikdo neví která. Stížnosti na německý les značek zaznívaly pravidelně už od začátku šedesátých let. Ale ještě žádnému ministrovi dopravy se nepodařilo tento les prořezat
Nařízení o silničním provozu mimochodem předepisuje, že každé dva až tři roky mají být provedeny takzvané inspekce dopravy. Zástupci místní policie a správy silnic mají projíždět příslušné úseky s otevřenýma očima. Divokému růstu počtu dopravních značek to ale sotva zabránilo. Spíše naopak. Okresy a města se totiž přesně řídí platným zákonem o povinnosti zabezpečit dopravu. V praxi to znamená, že úřady jsou vedeny k tomu, aby provedly všemožná opatření k odvrácení škod všude tam, kde by v silničním provozu mohlo číhat nebezpečí. Pokud by tak neučinily, mohly by být při nehodách přinuceny k náhradě škod – tato vyhlídka každého úředníka z titulu jeho funkce děsí. Tudíž ve sporných případech dá raději postavit značku navíc, než aby nějaká chyběla.
A řidiči si na to zvykli. Mnozí natolik, že pestrý kov na ulici berou na vědomí jen jaksi mimochodem. Psychologové pro to vyjadřují pochopení. Klasická studie provedená před více než 30 lety ukázala, že v krátkém časovém intervalu asi půl sekundy, který má oko během jízdy k dispozici, mohou být přesně zaregistrovány jen dvě dopravní značky. Tři značky ještě zavnímá nanejvýš čtvrtina všech řidičů, čtyři značky už nikdo.
Vzhledem k celým lesům značek, které jsou běžné ve velkoměstech, je účastník silničního provozu nucen zařídit se podle svých možností. Kolínský dopravní psycholog Udo Undeutsch jednou vyslal skupinu dobrovolníků do Hamburku aby zaznamenal, jaký je stupeň respektování jednotlivých dopravních značek. Jak se ukázalo, příkazy k zastavení jsou vnímány na 100 %, světla na křižovatkách na 98 %, většina řidičů se také řídí zákazy předjíždění a značkami o povinnosti dát přednost v jízdě. Pruhy na přechodech a upozornění „Pozor, děti!“ bere v úvahu stále ještě více než polovina řidičů, ale o vodorovné značení na vozovce, které podle vyhlášky o silničním provozu obsahuje také příkazy a zákazy, se stará skromná třetina.
Evoluce člověku zkrátka dopravní značku do kolébky nedala. Ať již byl na cestě pěšky nebo vysoko na koni, na nosítkách, na oslí káře nebo v drožce – zřídka byl provoz tak hustý, aby bylo zapotřebí formulovat pravidlo o přednosti. Nikdy nebyl pohon tak silný, aby bylo nutno omezovat rychlost. Ani v dobách křižáckých tažení nebyly dopravní zácpy, i ve starém Římě to nějak šlo. Řekové sice měli značky cest, které se nazývaly hermy (po bohu Hermesovi – ochránci všech cestujících). Ale na nich stálo nanejvýš: „Já, Hermes, oznamuji: Až ke Kozímu prameni je to sedm stadií.“
Cestující měli v dřívějších dobách jiné starosti: špatně zpevněné silnice a překážky všeho druhu. Blížil-li se v protisměru volský potah, sám na sebe upozornil skřípáním nenamazaných os. Před obzvlášť strmými klesajícími úseky byly někdy postaveny kameny, které kočího upozorňovaly na nutnost připravit se na brždění – jinak byl účastník provozu odkázán sám na sebe a na své štěstí.
Tradá pro poštu
To se změnilo teprve tehdy, když vznikla pošta a krajinu křižovaly rychlé kočáry. Kdo se komu měl na často úzkých stezkách vyhnout, řešilo například kurfiřtské nařízení z roku 1767: „Pravidelné poště musí mimořádná pošta uhnout. Setkají-li se ale dvě mimořádné pošty, má přednost ta, která dříve zatroubila.“ Když pošta dorazila do města, ozývalo se velké tradá. Německá říšská pošta používala minimálně osm různých melodií oznamujících, zda se blíží pošta osobní, listovní nebo další speciální kategorie. Přitom se cestujícím zakazovalo postiliona „urážet, bít nebo píchat“, zatímco postilion byl vybízen k tomu, aby nezastavoval u každé hospody, aby „nepil a na koni neusnul“.
Sláva poštovních kočárů náhle skončila, když se objevily první železniční tratě. Těch několik desetiletí od této doby až po vynález automobilu muselo být na silnicích nejklidněji.
První autaři byli rozvážní a bylo jich tak málo, že policejní prezident jim mohl osobně poslat do domu platné dopravní předpisy. V Londýně už tehdy existoval chronický dopravní problém. Za husté mlhy stavěli v metropoli na Temži před zvlášť nebezpečnými křižovatkami osvětlené umrlčí hlavy z mosazi. Roku 1903 byl vydán britský Motor Car Act, první uspořádání dopravních značek na světě. Byly v něm zavedeny tři základní tvary, které se udržely dodnes: kosočtverec, kruh a trojúhelník. Kosočtverec nebo obdélník byly určeny pro pokyny, kruh pro zákazy a příkazy, trojúhelník pro nebezpečí.
Kuchyňští psychologové dovedou vysvětlit i později mezinárodně dohodnutou volbu barev: červeň vyvolává největší pozornost, modř uklidňuje, čerň na bílé informuje. Z těchto šesti prvků se v podstatě skládá i arzenál oněch dopravních značek, které dnes zdobí německé silnice.
Vyhláška o silničním provozu jmenuje mimo jiné: výstražné značky 101 (ležící trojúhelník s červeným okrajem, s vykřičníkem) až 162 (návěstní deska s jedním pruhem, umísťovaná asi 80 m před nechráněným železničním přejezdem); předpisové značky 201 (červenobílý ondřejský kříž: „Dej přednost provozu na kolejích!“) až 292 („Konec zóny omezeného zákazu zastavení“); značky na vozovce 293 („Přechod pro chodce“) až 299 („Hraniční označení pro zákazy zastavení a stání“); značky-směrnice 301 („Přednost“) až 394 (červené pole, které uvnitř uzavřených osad slouží k označení veřejného osvětlení, které nesvítí celou noc; na sloupech nesoucích svítilny jsou prstence stejné barvy a kromě toho může být bílým písmem uvedeno, kdy světlo zhasíná); ukazatele směru 401 (černé číslice na žlutém podkladě pro spolkové silnice) až 485 („Spojování jízdních pruhů“); dopravní zařízení 600 („Závora“) až 630 („Upozornění na parkování“). Toto vše může být podle místních podmínek kombinováno s doplňujícími štítky 1000 (černá šipka doleva: „Začátek“) až 1060 („Též pro jízdní kola a jízdní kola s pomocným motorem“), takže ani experti nemohou přesně říci, kolik různých dopravních značek v Německu existuje.
Sekera v lese dopravních značek
Mnohé značky jsou dnes k vidění už jen zřídka, například symbol chodce, který před sebou tlačí ruční vozík, přičemž podle definice může jít i o „neskladný předmět“. Jiné značky se zas naopak inflačně rozmnožily, například „Zone 30“. Jiné se zas v průběhu let opatrně modernizovaly. Na nechráněných železničních přejezdech dnes už nevaruje zobrazení dvounápravové bavorské úzkokolejné parní dráhy z roku 1900, ale symbol elegantní elektrické lokomotivy. Kde se upozorňuje na děti, tam děti už nevstupují řidiči do cesty ruku v ruce jako hodní Jeníček s Mařenkou, ale vrhají se střemhlav na silnici. Muž na přechodech s pruhy již nemá na hlavě klobouk, motocyklista nemá ochranné brýle, ale v souladu s předpisy přilbu, muž se už neloudá do podchodu se skloněnou hlavou, ale zvládá všechny situace po schodech nahoru a dolů v dokonalém vzpřímeném postoji.
Nejnovějším příkladem neutuchajícího úsilí o inovace je zavedení „čísel uzlů“. Podle „desátého nařízení o změně pravidel silničního provozu“ bude každému výjezdu z dálnice přiděleno bílé číslo na modrém podkladě. Postupně se to realizuje. Hlavní problém řidičů ve městech je dnes najít místo na parkování bez zákazu. Problém je tomu odpovídajícím způsobem – puntičkářsky – řešen. Samotné parkování na chodnících (bílé P v modrém poli) se povoluje a vymezuje značkami v dvaatřiceti různých provedeních. Podle toho, zda se smí parkovat na jedné straně nebo na obou stranách, podélně nebo napříč, případně zcela nebo zčásti na chodníku. Časové omezení, práva místních obyvatel, zvláštní výjimky a ostatní dodatečná ustanovení mohou záležitost téměř podle libosti komplikovat. Jakmile řidič, jenž chce zaparkovat, takovou značku vyluští, je vyřešena první část problému.
Není divu, že čas od času zesiluje volání po sekeře v lese značek. Ne vždy probíhá věc tak šťastně jako v bavorském Langenpreisingu. Když starosta obce Bad Grönenbach v Allgäu dal demontovat 100 dopravních značek, podle jeho názoru nesmyslných, měl co činit s policií. Prokuratura v Memmingu zas obvinila městskou radu z „poškozování obecního majetku“, a zapojila dokonce generální prokuraturu v Mnichově. Starosta Johann Fleschhut se přesto vyjadřuje bojovně.
Také německý automotoklub ADAC vyhlásil boj proti zbytečným značkám. Akci zahájil v Hesensku, ve vestfálském Selmu vyzýval k tomu, aby se více než polovina z 1100 místních dopravních značek překryla žlutými plastovými sáčky po vzoru excentrického umělce Christa. Selmští měšťané dlouho diskutovali o tom, jak postupovat, komise expertů zkoumala přímo na místě, zda je každá značka skutečně potřebná. A výsledek? Čtyři sta padesát značek skončilo na městském stavebním dvoře. Zájem o podobnou akci už projevila velkoměsta Kolín a Frankfurt a také obec Dreieich v Hesensku,.
Anarchistický duch sedmdesátých let se nepostřehnutelně vplížil do radnic a kanceláří. Tak například v závěrech Höcherlovy komise, která v roce 1982 zkoumala situaci v dopravním značení, se uvádí: „Stupeň nařizování přímo ovlivňuje míru vlastní odpovědnosti za jednání – čím více předpisů, tím méně odpovědnosti.“ Malá válka proti dopravním značkám se stala jedním z populistických témat. Její popularita příliš nezaostává za problémem psích exkrementů. „Ztracen v lese značek“, jak zněl nedávno titul článku v jedněch velkých německých novinách, občan ale není. Z ankety zajišťované firmou Uniroyal před deseti lety zas vyplynulo, že dvanáct procent všech řidičů se domnívalo, že je „velmi mnoho“ značek zbytečných, dalších dvaadvacet procent by přivítalo odstranění alespoň „některých“ značek. Ale překvapivých třiatřicet procent hlasovalo pro instalování dalších plechových tabulí a čtyřiačtyřicet procent se přimlouvalo za to, aby značky nestály nahromaděny na nejbližší velké křižovatce, ale aby byly pěkně rovnoměrně rozděleny podél silnice. Z toho je zřejmé, že Němci mají své dopravní značky rádi. Jen ne všechny najednou.
Dva metry od spodní hrany
Dopravní značky se dnes zhotovují z hliníku a polepují většinou odrazovou fólií. Velikost, barva, druh písma a tvar jsou stanoveny ve vyhlášce o silničním provozu a v doplňujících předpisech. Mají být dva metry nad vozovkou, měřeno od spodní hrany. Nosné prvky mají být šedé nebo bílé.
Značky nejsou na věčnost. Každé dva roky je příslušné orgány kontrolují. Výrobci zaručují životnost fólií šest až deset let, nejpozději po 20 letech je i nejlepší fólie vybledlá a nečitelná. Německá rada pro bezpečnost dopravy odhaduje, že každá pátá dopravní značka v Německu už nevyhovuje požadavkům.
Typická štítová značka včetně nosné tyče stojí 300 až 400 marek, pro montáž platí, podle stanoviště, minimálně dvojnásobek. Za pevnost instalace dopravních značek odpovídá Úřad pro silniční dopravu. Jestliže nějaká spadne a způsobí škodu, má povinnost škodu nahradit, jak konstatoval Vrchní zemský soud v Norimberku. Soudci se domnívají, že v případě nutnosti by dopravní značky měly být přezkušovány „třepací zkouškou“.
Jörg Albrecht
AUDI magazín 3/99
