Limitovaná edice vozů MINI se srdcem závodníka: MINI Rauno Aaltonen

Rok 1967 se stal rozhodně neslavnějším v dějinách původního Mini.

Finský jezdec Rauno Aaltonen dojel s Mini Cooper S vítězně do cíle extrémně náročné legendární Rallye Monte Carlo. Další vozy Mini tehdy obsadily i druhé a třetí místo na stupních vítězů. Dnes má tento „profesor rallye“ svoji vlastní jezdeckou školu. Zákazníci mohou mít speciální sérii modelu MINI Cooper nebo MINI Cooper S, vytvořenou v duchu této legendy motoristického sportu.

Speciální edice MINI Rauno Aaltonen

– disponuje množstvím specifických prvků, které ji okamžitě identifikují a navodí tu správnou atmosféru automobilových soutěží. Základem je červená barva exteriéru. S ní nápadně kontrastují atraktivní bílé 17palcové disky kol z lehké slitiny „Infinite Stream Spoke“. V kontrastní bílé barvě je lakovaná i střecha vozu, vnější kryty bočních zrcátek a u modelu MINI Cooper S rovněž lemování nasávacího otvoru na kapotě motoru. Do bílé barvy jsou laděné také neodmyslitelné sportovní pruhy na přední kapotě, na zádi i bocích, a to s naznačením typicky sportovního motivu šachovnicové vlajky. Bílá barva a červený motiv pruhů se šachovnicí a nápisem „Special Edition“ zdobí i mřížky na bočních ukazatelích směru. Nepřehlédnutelným doplňkem této speciální edice jsou dálkové světlomety, která jsou nejen inspirována světly ze světa rally, ale jsou i užitečným funkčním doplňkem.

Kontrasty červené a bílé barvy dotvářejí i charakter a atmosféru interiéru vozidla. Výrazný červený prvek se nachází na vnitřní části spodku věnce koženého volantu. Na spodním rameni jej ještě doplňuje červená šachovnice a nápis „Special Edition“. Červená a bílá nechybějí ani na designovém i funkčním ústředním prvku přístrojové desky: na velkém centrálním rychloměru, jehož pozice se nezměnila od dob klasického Mini a slavné sportovní éry před více než půl stoletím. Bílou plochu stupnice s černým číselníkem lemuje výrazný vnější červený prstenec. Exkluzivní poctou pro Rauno Aaltonena je grafický prvek s jeho podpisem v dolní části rychloměru.

Rauno Aaltonem

– nezískal svoje přezdívky „létající Fin“ nebo „profesor rally“ bez zásluh. Jeho styl jízdy a úspěchy na sportovním poli v minulém století ho neodmyslitelně řadí do motoristické síně slávy. Kromě obdivuhodných vítězství s Mini krotil tratě automobilových soutěží v neuvěřitelných 127 zemích světa.

Své bohaté zkušenosti předal Rauno Aaltonen i následujícím generacím. Aktuálně je zúročuje ve vlastní jezdecké škole jeho syn Tino Aaltonen. Oceněním kvalit moderního MINI je i jeho zařazení do výukové flotily této školy, a to ve verzi John Cooper Works.

Limitovanou edici MINI Rauno Aaltonen je možné v ČR objednat již nyní u autorizovaných prodejců MINI v Praze a Brně.

Historie:

Sir Alec Issigonis nenáviděl matematiku, miloval kreativitu a stvořil legendu. Příběh klasického Mini, které se stalo základem mimořádně úspěšného sportovního vozu, se začal psát v hlavě geniálního konstruktéra Aleca Issigonise. Ten sice neměl stěny ověšené diplomy z matematických olympiád a matematiku vlastně považoval za „nepřítele každé kreativní lidské bytosti“, ale bohatstvím svých myšlenek, entuziasmem a nechutí přijímat kompromisy nutil opakovaně svůj tým k maximálnímu výkonu.

Alec Issigonis byl v 50. letech minulého století zástupcem ředitele v továrně Austin Longbridge. V roce 1956 jej Leonard Lord, prezident automobilky British Motor Corporation (BMC), požádal, aby vyvinul úplně nový a vskutku inovativní vůz. Issigonis se pro věc okamžitě nadchl a hned věděl, co bude dělat.

Nové auto mělo být menší než všechny modely vyráběné v BMC, mělo poskytnout dostatečný prostor pro čtyři osoby a jejich zavazadla. Potřebný pohon měl zajistit čtyřválec, který již firma vyráběla, jízdní vlastnosti měly vytvořit nový standard.

Tým již od počátku uvažoval nad předním pohonem, motorem uloženým vpředu napříč a převodovkou přímo pod motorem. Issigonis ihned vytvořil ideální podmínky pro výjimečné a efektivní využití vnitřního prostoru. Až 80% prostoru, při pohledu shora, mělo být vyhrazené pro posádku a zavazadla.

Celková délka nového vozu činila 305 centimetrů a vůz byl užší než je nyní, nebýt Issigonisova smyslu pro proporčnost. Když se mu jeden z návrhů zdál příliš úzký, přikázal auto rozpůlit po délce na polovinu a obě části po centimetrech roztahovat od sebe, dokud nezavolal dost, a správná šířka byla na světě.

Již 4. dubna 1959

– sjelo z výrobních linek Austinu v Longbridge první klasické Mini. Přesněji, byl to ještě Austin Seven. O pět týdnů později jej následovalo druhé z dvojčat: 8. května opustil pás výrobní linky továrny Morris v Oxfordu první Morris Mini-Minor. Tyto dva modely byly společně představeny veřejnosti poprvé 26. srpna 1959. Navzdory jejich rozdílnému původu byly Austin Seven a Morris Mini-Minor v podstatě identické, přičemž se v exteriéru lišily pouze mřížkou chladiče, kryty kol a barvami karoserie. Výroba v obou továrnách pokračovala deset let s tím, že model z Longbridge nesl od roku 1962 jméno Austin Mini.

Jen málo konceptů vozů přetrvalo podobně dlouhé časové úseky, či získalo obdobnou popularitu, a zároveň žádný model nebyl přeměněn na takové množství rozmanitých variant jako Mini. Tento úspěch je založen i na tom, že Mini od počátku odpovídalo požadavkům své doby, ale vedle toho nabízelo i další kvality. S celkovou délkou 305 cm a cenou 496 liber bylo perfektně ušité na malá parkovací místa a nízké rozpočty. Jeho agilní jízdní vlastnosti a šarmantní charakter jeho proporcí jej činily zajímavým i pro takové řidiče, kteří vedle ekonomie prostoru a hospodárnosti dokázali ocenit i sportovní průjezdy zatáček a individualitu vozu.

Když bylo klasické Mini uvedeno na trh, jeho tvůrce Alec Issigonis splnil svůj úkol.

Morris Mini-Minor a Austin Seven dosahovaly identických jízdních vlastností a nabízely 195 litrů zavazadlového prostoru. Velkorysá nabídka prostoru, úsporné, ale přece silné motory, dobré držení stopy a komfortní odpružení nového malého automobilu byly vychvalovány ze všech stran. Vozy byly poháněny napříč umístěným čtyřválcovým motorem se zdvihovým objemem 848 cm3 a výkonem 34 koní. Převratná nová konfigurace vpředu příčně uloženého motoru a pohonu předních kol se ukázala být geniálně výhodnou, až se postupem let stala většinovým typem pohonu osobních automobilů.

Hned od prvních let výroby klasického Mini začaly vznikat jeho další varianty. Na základě prodloužené plechové dodávky vzniklo prosklené kombi, které se vyrábělo jako Morris Mini-Traveller a Austin Seven Countryman. Psal se rok 1960. Již o rok později vzniklo Mini Pick-up. Ve druhé polovině roku 1961 vznikla varianta, která se stala základem sportovní legendy – Mini Cooper, ale to je již jiný příběh.

Mini a motorsport

John Cooper a příběh úspěchu Mini v motoristickém sportu

Při pohledu na první nákresy nového vozu, které Alec Issigonis ukázal svému obchodnímu partnerovi a příteli Johnu Cooperovi, si tento sportovní mág nemohl nevšimnout další signifikantní vlastnosti: uvědomil si, že koncepce ekonomického kompaktního vozu poskytovala základ pro slibný sportovní vůz. Tím jeho proces ladění začal dříve, než se jeho základní verze vůbec dostala na trh.

John Cooper byl v motoristickém sportu jednou z nejuznávanějších osobností jako závodník i jako konstruktér. Spolu se svým otcem založili v roce 1946 Cooper Car Company a nadšeně se pustili do výroby závodních speciálů. Svojí koncepcí závodního vozu s motorem před zadní nápravou stanovili Charles a John Cooper v roce 1955 vskutku revoluční trend. V letech 1959 a 1960 speciály Cooper získaly na Mistrovství světa F1 titul pro jezdce a stáj, což bylo poprvé v dějinách motorsportu s takto umístěným motorem. Tato koncepce se ukázala být natolik úspěšná, že se brzy motor před zadní nápravu začal montovat do všech monopostů formule 1, a děje se tak dodnes.

John Cooper a Alec Issigonis se časem stali dobrými přáteli navzdory tomu, že se střetávali a soupeřili v rámci mnoha projektů. Jejich kontakt byl i profesionální, Cooper Car Company kupovala motory od BMC.

Když přišlo Mini, sportovní ambice obou konstruktérů byly zpočátku rozdílné. Issigonis se především snažil vytvořit vozidlo schopné každodenního provozu, Cooper se naopak nadchl právě sportovním potenciálem mrštného malého automobilu. A tak v dubnu roku 1959 poslal Cooper svého řidiče Roye Salvadoriho do Monzy za volantem úplně prvního Mini Cooperu. Úspěch byl okamžitý. Salvadori překonal tuto vzdálenost o více než hodinu dříve než kolega Reg Parnell s vozem Aston Martin DB4.

Cooper, motivovaný prvním úspěchem, navrhl postavit model typu GT na bázi Mini. A i navzdory Issigonisovu počátečnímu skepticismu rozhodl George Harriman, šéf exekutivy BMC, o výrobě malé série 1000 kusů modelu Mini Cooper s výkonem 55 koní, tedy o 21 koní vyšším, a to pomocí značných úprav motoru.

Maximální rychlost Mini Cooperu činila přibližně 130 km/h. Převodové poměry vozidla byly přizpůsobeny sportovnímu potenciálu motoru, na přední nápravu se dostaly kotoučové brzdy, aby zabezpečily adekvátní zpomalení.

Úspěchy poměrně brzy přesvědčily i Issigonise.

Spojil tedy síly s Johnem Cooperem a rychle začali pracovat na dalším zvýšení výkonu motoru. Přišel Mini Cooper S a jeho do extrému převrtaný motor s objemem 1071 cm3, tedy těsně pod hranicí 1100 cm3, platnou jako limit ve třídě, na kterou byli zaměřeni. Pozoruhodné byly i otáčky motoru, maximálního výkonu 70 koní dosahoval při 6200 otáčkách, maximum činilo dokonce 7200 otáček za minutu. Tato verze dostala znovu výkonnější brzdy a jejich účinek stoupl díky použití posilovače.

Základem senzace a rozpoutáním mediální pozornosti se stal rok 1962. Finský jezdec Rauno Aaltonen a jeho Mini Cooper S předjeli všechny větší a silnější Goliáše a ocitli se na čele soutěže. Jen tři kilometry před cílem však Rauno špatně odhadl zatáčku a Mini skončilo v kotrmelci. Již za rok to ale Aaltonen napravil, když vyhrál svoji třídu a celkově se umístil na třetím místě.

To nejlepší však mělo teprve přijít. Mini Cooper S na počátku soutěžní zimy 1963/64 v porovnání se svým předchůdcem doslova překvapil silou. Když Paddy Hopkirk dovedl po dramatickém závodě Mini do cíle na celkově prvním místě, toto malé vozidlo se prakticky přes noc stalo legendou motoristického sportu.

O rok později zopakoval vítězství finský pilot Timo Mäkinen se spolujezdcem Paulem Easterem; byli jedinou posádkou, která dorazila do cíle bez trestných bodů navzdory katastrofálnímu počasí na trati. Tento ročník dokončilo jen 35 z 237 posádek přihlášených vozů, z toho tři Mini Cooper S.

Následující rok byl rokem hattricku, když Timo Mäkinen, Rauno Aaltonen a Paddy Hopkirk projeli cílovou páskou s ohromujícím triumfem na prvních třech místech. Přišlo však kruté zklamání, když komise soutěže diskvalifikovala všechny tři první vozy s odůvodněním, že jejich potkávací světla údajně ne zcela vyhovovala homologačním předpisům.

Veřejnost se ale přes to všechno nadchla řidiči tří Mini. Hopkirk, Aaltonen a Mäkinen se navzdory tomuto spornému vyloučení dostali do historie Rally Monte Carlo jako „tři mušketýři“. Hned následující rok sklidil ovace Rauno Aaltonen, když potřetí dovedl Mini Cooper S do cíle Monte na prvním místě. Tentokrát bez připomínek k jeho vozu.

Historie a současnost

Klasické Mini a moderní MINI – reinkarnace legendy na přelomu století.

Klasické Mini bylo natolik úspěšné, že se jeho původní podoba s evolučními technickými modernizacemi vyráběla celých 41 let, tedy do roku 2000. Z množství rozličných verzí se prodalo více než 3,5 miliónu exemplářů a mnohé z nich jsou v dobře zachovaném stavu žádaným artiklem.

Přelom tisíciletí byl zároveň obdobím, kdy se z DNA a myšlenky klasického Mini zrodilo moderní MINI pod křídly BMW Group. Přineslo soudobou reinkarnaci klasických úspěšných proporcí a designových prvků, avšak již s výsostně moderní technologií pohonu, podvozku a výbavy.

První verzí, představenou v roce 2001, byl MINI Cooper.

Přímo v názvu nesl jméno sportovního génia, který se zasloužil o úspěchy klasického Mini. O pět let později se odehrála premiéra druhé generace moderního MINI, tentokrát pro změnu na počest génia, který byl otcem samotné myšlenky klasického Mini. Nové MINI bylo oficiálně uvedeno na trh přesně 18. listopadu 2006, tedy v den nedožitých 100. narozenin Sira Aleca Issigonise.

Geniální myšlenky a odkazy klasického Mini

– se úspěšně uplatňují i v nabídce moderního MINI. MINI Countryman s hrdostí nese své půl století staré jméno, MINI Clubman pro změnu úspěšně využívá historicky ověřený koncept praktičtější prodloužené verze. Dějinný odkaz motorsportu má podobu jména John Cooper Works. Tato přední britská sportovní stáj se z pozice dvorního dodavatele tuningových úprav pro MINI stala integrální součástí BMW Group.

Dnes je autorem špičkových verzí každého aktuálního modelu MINI, MINI Cabrio, MINI Clubman, MINI Coupé, MINI Roadster i MINI Countryman. MINI Countryman momentálně slouží jako homologační základ pro speciál seriálu World Rally Championship (WRC), který reprezentuje úspěšný návrat MINI na tratě světových automobilových soutěží. Tedy na místa, jež svým sportovním uměním proslavil i létající Fin a profesor rally Rauno Aaltonen.